Festival Pražské jaro hostil v pondělí 29. května renomovaný francouzský barokní soubor Les Talens Lyriques. Mistři francouzské barokní artikulace působí na scéně již více než 30 let a jejich dirigent a cembalista Christophe Rousset dostal za svoji celoživotní práci krom jiných i nejvyšší francouzské vyznamenání, řád rytíře Čestné legie. Pondělní večer v Rudolfinu měl tedy patřit k tomu nejlepšímu, co letošní program PJ pro barokní milovníky nabízí. Vždyť Rousset se svou partou mnohokrát dokázal, že mezi barokní elitu v Evropě jednoznačně patří. Přesto jsem po pondělním koncertě odcházel z Rudolfina se smíšenými pocity.
Program byl sestaven z koncertních provedení dvou jednoaktových oper francouzských barokních mistrů, dle tradice hojně prokládaných tanečními čísly, kterými byl francouzský královský dvůr v době baroka proslulý po celé Evropě. První část večera patřila opeře Pygmalion Jeana-Phillipa Rameaua, po přestávce pak zaznělo dílo jeho méně známého mladšího současníka, Josepha-Nicolase-Pancrace Royera. V rámci koncertu se na pódiu postupně vystřídalo šest sólistů, ve vrcholných scénách se pak k orchestru přidal komorní sbor z belgického Namuru, čítající 4 ženy a 9 mužů.
Mezi sólisty výrazně dominoval Mathias Vidal, francouzský haute-contre (vysoký tenor). Ten v první polovině večera zpíval roli Pygmaliona, zoufale zamilovaného do své vlastní sochy, kterou nakonec bohové velkoryse probudí k životu. Vidal předvedl svůj obvyklý emotivní vokální koncert, plně odpovídající dramatičnosti role a jeho zajímavý hlas se nejlépe nesl sálem Rudolfina. Tři ženy, které mu v Rameauově opeře sekundovaly, zůstaly, co se týče interpretační emoce a hlasové zajímavosti, daleko za ním. Deborah Cachet v roli sochy působila vlažně a měla ve vyšších polohách technické problémy. Natalie Perez v roli nešťastně milující ženy zaujala pěkným mezzosopránem, Ambroisine Bré v roli bůžka Amora předvedla nejslabší výkon. Zdálo se, že její střední a vyšší polohy patří dvěma různým hlasům.
Po přestávce se představil druhý mužský hrdina večer, barytonista David Witczak v roli Zamnise, kterému kněžka chrámu boha Hyména vybere za manželku dívku Almasis, jejíž totožnost ale poznává až ve chvíli sňatku. Až v té chvíli oba s velikou úlevou seznají, že jim milosrdný osud vybral právě toho, koho již milují. David Witczak byl pro mne největším zklamáním večera. Jeho interpretace zůstala takříkajíc na pódiu, hlasově i emočně nevýrazný projev posunul celou operu o úroveň níž. V místech, kde jeho role přímo vybízela k dramatickému pojetí, zůstal vlažný a lyrický. Ve středních polohách zněl jeho hlas s nestylovým vibratem a ve vyšších polohách zase nedovedl naplnil prostor koncertního sálu, kterému jinak stará hudba obvykle sluší. Ambroisine Bré si částečně napravila reputaci z první poloviny, zpívala s větší suverenitou, ale přesto ve vyšších polohách ustupovala ze zvuku, skoro se zdálo, jako by svůj hlas šetřila. Vlivem nepřesvědčivých výkonů sólistů působila druhá polovina koncertu vlažně a zřejmě i vynikl určitý rozdíl mezi skladatelem první a druhé kategorie.
Sbor má v obou operách pouze dílčí úlohu, na druhé straně ovšem spoludotváří vrcholná místa příběhů. Scéna se sólovým tenorem a sborem v první části večera tak znamenala předčasný vrchol koncertu. Zpěváci z Namuru se své role zhostili se ctí, byť v úvodním sboru, do kterého museli naskočit v rychlém tempu po dlouhém sezení, se chvilku hledali a svižné rytmické pasáže nezněly úplně přesně. Orchestr ukázal svou suverenitu a pokud bych chtěl hledat nějaké nedostatky, tak snad jen v rychlé části francouzské ouvertury Rameauovy opery se předivo barokní polyfonie lehce rozklížilo.
Celkový zážitek z oper zůstává ale spíše rozpačitý. Chyběla zde velkolepost a pompa královského dvora, Christophe Rousset zůstal po celou dobu spíše v lyrických polohách. Koncertní provedení navíc ubírá tolik potřebnou akci a v neposlední řadě i tanec v tanečních číslech. V tomto ohledu by stálo za zvážení, jestli dvě koncertní provedení oper za večer není příliš. Zvlášť když to méně zdařilé následuje po přestávce.