Antoni Wit zazářil Kilarovou Krzesany, ale v Brucknerovi jen doutnal

Jeden z nejzajímavějších koncertů se odehrál 22. a 23. ledna v Ostravě. Slavný polský dirigent Antoni Wit se s Janáčkovou filharmonií představil ve skladbách L. Janáčka, W. Kilara a A. Brucknera. Witovi interpretace hudby 20. století náramně svědčí. Ačkoli zazněla i kolosální Brucknerova 6. symfonie, v paměti posluchačů zůstane asi nejvíc otištěna Kilarova symfonická poéma Krzesany. A plným právem.

Dramaturgie tentokrát vsadila na odvážnou strategii. Zařadit do programu koncertu hned dvě skladby 20. století a do druhé půle více než hodinovou partituru Brucknerovy 6. symfonie, to chce v dnešní době kuráž. Je však nutno uznat, že koncepce se ukázala jako přesvědčivá. Antoni Wit se specializuje na polskou hudbu 20. století. Na koncertní pódia jako první uvedl skladby W. Lutosławského , K. Pendereckého, H. Góreckého a také Wojciecha Kilara. S Kilarem jej také vázalo blízké osobní přátelství, založené na oboustranném respektu. Nemůžeme však přeskočit první skladbu večera. Wit by se zlobil, protože Leoše Janáčka prostě „miluje“.

O Janáčkových operách toho bylo napsáno mnoho. Nejvíc mne těší, že se v poslední době hovoří a píše také o jeho opeře Z mrtvého domu. Najednou se mnohým zdá nadčasová, skvěle dramaturgicky (!) promyšlená (nezapomenutelná scéna „divadla v divadle“) a do poslední noty naplněná úžasnou hudbou. Někteří ji dnes dokonce považují za Janáčkův operní vrchol. Sám skladatel měl během komponování pocit „jak bych v ní po stupních níže a níže kráčel až na dno z lidstva nejbídnějších lidí. A to se těžce kráčí.“ Janáček se dokázal nadchnout i pro nejmučivější lidský úděl a naplnit ho vírou v člověka a svobodu. Wit provedl orchestrální suitu Z mrtvého domu energicky s evidentním pochopením specifických prvků Janáčkovy hudební řeči.

Antoni Wit a JFO, foto Ivan Korč

Zvláštní hudební percepci způsobila následující skladba koncertu. Hudební vyjadřování Wojciecha Kilara má k Janáčkovi blízko. Na jihu Polska se nachází region Podhale, jedna z mála oblastí, kde je lidová kultura stále ještě živá. Goralé, jak se nazývají zdejší obyvatelé, lidovou hudbou doslova dýchají. Jsou hrdí na své kostýmy, tradice i na dialekt, kterým se zde mluví. Lidové písně jsou neodmyslitelnou součástí folklórních tanců nuta ozwodna, drobna, zielona a krzesana. V minulosti tento region neméně silně inspiroval Kilarova předchůdce K. Szymanowského. A právě posledně jmenovaný tanec byl inspirací pro stejnojmennou skladbu Wojciecha Kilara Krzesany z roku 1974. Výzkumu podhalanského folklóru se věnoval americký etnomuzikolog Timothy J. Cooley, který klasifikoval rytmické a melodické konstanty zdejších tanců (krzesany je pozoruhodný zejména živelným dvoudobým rytmem a lydickou modalitou).

Hned na počátku skladby Krzesany slyšíme ve stoupající melodii smyčců typický prvek podhalanského hudebního folklóru: lydickou zvětšenou kvartu (tónina A – dur x ascendentní motiv cis – dis – e). Kilarova melodika je sice simplifikována na několik málo tónů (většinou se jedná o melodický segment 3 – 4 tónů, který je postupně obalován dalšími), s dalšími složkami hudebního výraziva se však příliš nemazlí. Nejzajímavěji pracuje s témbrovou složkou (vrstvení tónů nad sebe na způsob clusterů), artikulace se nevyhýbá glissandům v rozpětí celého hmatníku a dalším finesám, dynamika staví většinou na pozvolných crescendech a příkrých kontrastech. Vše je účelné a konsekventně přispívá k absolutně vyváženému uměleckému artefaktu, kterým Krzesany bezpochyby je. Wit s Janáčkovou filharmonií zahráli Kilarovu poému přesvědčivě, v dokonalé interpretační kázni. Vynikající byly zejména smyčcové a bicí nástroje. Jen závěrečná stylizace tance mohla mít více folklórní roztančenosti a lehkosti.

Poslední skladba – 6. symfonie A dur (WAB 106) Antona Brucknera nepůsobila dojmem zvukově robustní katedrály, kterou zejména první věta (Brucknerem nazvaná Majestoso!) a finále evokují. Asynchronně volená tempa (přehnaně rychlé Majestoso) působila v počátku subtilní, ale nepřeslechnutelné potíže v souhře. Witův Bruckner zkrátka nepatřil k těm zdařilejším. Výsledný dojem z koncertu byl přesto, zejména díky první polovině, silným zážitkem.

Sdílet článek: