Nápad postavit vedle sebe Smetanovu a Wagnerovu operu je velmi dobrý a dokonce originální – i když vlastně překvapí, že se takové srovnání na koncertech objevuje málo. Na festivalu v Litomyšli 18. června vyšel ale jenom částečně. Postavit vedle sebe ukázky z oper současníků a konkurentů je důležité i „hudebně-politicky“. Smetana Wagnera velmi uznával a inspiroval se jeho hudbou a hlavně: je chyba vykládat Smetanu zcela bez evropského kontextu jen takovým tím národoveckým způsobem.
Dojem z koncertu ovšem zůstal hodně na půli cesty – šlo se totiž tou nejjednodušší cestou. V první polovině se prostě hrál výběr z Lohengrina a v druhé polovině větší část prvního a podstatná část druhého dějství Dalibora . Takže to byly dva průřezy dvěma dost odlišnými operami. Pro podobný záměr by se měla dramaturgie sestavit pečlivěji, aby se opravdu střídaly podobné scény z Wagnera a Smetany bezprostředně po sobě.
A konečně ani provedení nebylo ideální. Gerd Albrecht vedl Orchestr Státní opery Praha celkem dobře. Olga Romanko byla obstojnou Ortrudou, ale Miladu zpívala jakoby z listu a zápasila s češtinou. Naopak Petra Froese je solidní představitelkou Jitky, ale na Elsu je hlas málo výrazný. A hlavně, slovenský tenorista Michal Lehotský nemá hlas ani na part Lohengrina, ani na part Dalibora. Svatopluk Sem je na krále Vladislava mladý, je ale určitým příslibem.
Co je ale potřeba ocenit, je krátký výstup Richarda Nováka v úloze Žalářníka. Byl to pěkný dotek s pěveckou legendou, protože letos osmdesátiletý pěvec dodnes reprezentuje lepší časy české opery se ctí.
