pondělí, 20. únor 2017

Stará hudba v Praze: tři různé úhly pohledu

Napsal(a) 

Musica Florea, foto MF Musica Floreafoto: MF

Musica Florea, refektář kláštera dominikánů

Marek Štryncl prokázal hledačskou odvahu už mnohokrát – z nedávné doby připomeňme aspoň stavbu převozného barokního divadla (od svého dokončení už mnohokrát velmi dobře využitého), nastudování a nahrávky symfonií Antonína Dvořáka na dobových nástrojích a v souladu s dobovými interpretačními zvyklostmi, a plán rekonstrukce slavnosti Phasma Dionysiacum, která se na Pražském hradě v prostoru Staré sněmovny odehrála před čtyřmi sty lety, 5. února 1617 (4. a 5. února se k tomuto výročí v Praze konala mezinárodní konference, za účasti obecných historiků, muzikologů, teatrologů, specialistů na dobový tanec a jevištní gestiku, a členů realizačního týmu rekonstrukce, který její premiéru připravuje na letošní 4. červenec). 28. 1. sáhl Marek Štryncl s Musicou Floreou po repertoáru, který jeho osobnost formoval v době, kdy se začal historicky poučené interpretaci starší hudby systematicky věnovat jako člen dnes už neexistujícího, kdysi však světově proslulého ansámblu Musica antiqua Praha (umělecký vedoucí Pavel Klikar), a zároveň i zakladatel Musicy Florey. Na programu koncertu byla především tvorba skladatelů renesance a baroka – Adam Václav Michna z Otradovic, Henry Purcell, Gottfried Finger, Francesco Cavalli, Giovanni Battista Buonamente, Andrea Falconieri, Giovanni Pierluigi da Palestrina – plus chorální nápěv Kyrie z desátého století a anonymní téma ze století sedmnáctého („Amorosa“). To vše jako materiál jednak interpretační, jednak improvizační – každý jednotlivý kus byl zahrán, rozvinut a „dopovězen“ k potěšení jak členů souboru, tak publika. Umění improvizace není založeno na volném experimentování - má svoje přesná pravidla,  vyžaduje znalosti, které lze načerpat z dobových traktátů a jejich příloh (mj. tabulky možných způsobů vedení melodie a zakončení frází) a získat z dlouholeté praxe. Ta se v tomto případě zúročila bohatě – což se dalo předem předpokládat: Musica Florea se pro tentokrát představila sice v malém, ale co do znalosti improvizačních technik velmi silném obsazení: Jiří Sycha (barokní housle), Eleonora Machová (barokní housle, viola a viola da gamba), Magdaléna Malá (barokní housle a viola), Tomáš Reindl (perkuse), Marek Štryncl (barokní violoncello a kytara), Iva Štrynclová (varhanní pozitiv).

Marek Štilec a FOK, foto FOK Marek Štilec a FOKfoto: FOK

Symfonický orchestr hl. m. Prahy FOK, kostel sv. Šimona a Judy

Dramaturgie symfonického orchestru hl. m. Prahy FOK sáhla letos v rámci svého cyklu Češi ve Vídni 18. století po neobyčejně zajímavém titulu: kantátě, kterou Leopold Koželuh napsal pro slavnost korunovace císaře Leopolda II. českým králem v září roku 1791 (zčásti autografní partitura skladby se dochovala v archivu pražské konzervatoře). Text kantáty z pera pražského univerzitního profesora Gottlieba Meißnera, vydaný ke dni premiéry 12. září je rozdělen do sedmnácti částí, které oslavují panovníka a jeho rod a připomínají závazky, které na sebe přijetím české koruny vzal a je připraven plnit. Dílo počítá s provedením jedním sopránem, dvěma tenory, smíšeným sborem a orchestrem. Jeho současné uvedení v Praze (spojené s přípravou nahrávky pro firmu Naxos) je v každém případě záslužné. Nejen pokud se týče vysoké kvality provedení díla sólisty (Kristýna Vylíčilová, Tomáš Kořínek, Josef Moravec – první dva mají bohaté zkušenosti s historicky poučenou interpretací starší hudby), sborem Martinů Voices a orchestrem FOK, pod taktovkou stylově přesného Marka Štilce. Nýbrž i vzhledem k volbě provedené skladby, která svým kompozičním slohem patří do okruhu velkých kantát a oratorií přelomu 18. a 19. století, jejichž hlavními reprezentanty jsou v této době díla Josepha Haydna. Ta jsou publiku známá – nikoli běžně, ale přece jen natolik dostatečně, aby posluchači měli představu o dobové produkci tohoto druhu. Uvedení korunovační kantáty Leopolda Koželuha potvrdilo, že její autor do tohoto rámce co do úrovně své práce zapadá perfektně. Bylo by dobře, kdyby dramaturgie FOK podobným směrem vykročila častěji – oratorních a kantátových děl  českých autorů přelomu 18. a 19. století, jež většina posluchačů zná jen jako slovníková hesla, a která by zasloužila představení naší hudební veřejnosti, je celá řada – jmenujme jen Koželuhova oratoria Moise in Egitto (1787) a La Giuditta (1790-1792), nebo z pozdější doby Rejchovu Lenore (1805; na stejný námět jako Dvořákovy Svatební košile).

Collegium 1704, foto Petra Hajská Collegium 1704foto: Petra Hajská

Collegium 1704, Rudolfimum

Titul Královské slavnosti ve Versailles, který si Collegium 1704 zvolilo pro své dva únorové pražské koncerty, mohl napovídat, že na jejich pořadu bude světská hudba – kupříkladu výběr ze zpěvních a tanečních čísel některého z Lullyho ballets de cour. Skutečnost ovšem předčila veškerá očekávání: v průběhu večera zazněla u nás velmi málo známá francouzská duchovní hudba, v 17. a 18. století komponovaná a provozovaná jednak v průběhu s královským dvorem spjatých slavnostních bohoslužeb, a dále jako součást programů duchovních koncertů (Concerts spirituels), organizovaných v Paříži a dalších významných francouzských  centrech od prvních desetiletí 18. století až do Velké francouzské revoluce. Program byl sestaven ze čtyř velkých motet – dvou od Jeana Baptista Lullyho (Jubilate Deo LWV 77/16; Te Deum LWV 55), jednoho od Jeana Philippa Rameaua (In convertendo Dominus) a jednoho od Jeana-Josepha de Mondonville (Dominus regnavit). Text a jeho obsah hrají v těchto skladbách mimořádně významnou roli. Jako příklad lze uvést Mondonvillovo Dominus regnavit, na text Žalmu 92: jeho verše  „Zvedají řeky, Hospodine, /zvedají řeky svůj hlas, /zvedají řeky své vlny / s hlukem množství vod / Úžasná jsou vzdutí moře, / úžasný je Hospodin na výsostech“ patří ve svém zachycení pohybu a zvuku tekoucí vody k nejpozoruhodnějším využitím možností tónomalby, s jakými se lze vůbec setkat. Collegiu 1704, pro tuto příležitost rozšířenému o několik zahraničních instrumentalistů, a Collegiu Vocale 1704, rozdělenému do dvou sekcí, menší a větší (Petit choeur – Grand choeur) a rovněž doplněnému o cizí hosty, včetně tří sólistů (nizozemská sopranistka Judith van Wanroij, tenorista Cyril Auvity a basista Benoit Arnould, oba z Francie; čtvrtým sólistou byla Hana Blažíková) se tu povedlo dokonale spojit velkolepé vyjádření radostných i dramatických momentů všech čtyř skladeb s typicky francouzskou uměřenou elegancí projevu; oba soubory tu pod vedením Václava Lukse podaly jeden ze svých nejkrásnějších, zároveň i dramaturgicky nejvýraznějších výkonů poslední doby – a znova tak potvrdily svou pověst jednoho z nejvýznamnějších světových souborů staré hudby.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.