Krize národní hrdosti (?!) aneb péče o naše kulturní dědictví v mezinárodním kontextu

K napsání článku mě vedlo několik podnětů z mého okolí, především však osobní setkání s paní Jarmilou Karasovou, zakladatelkou a hlavní organizátorkou Nadace Emy Destinnové (Emmy Destinn Foundation) v Londýně. Článek, jehož podtitulek by mohl nést název „Dokážeme se postarat o naše kulturní dědictví?“, má posloužit k zamyšlení se nad současným postojem české společnosti vůči umění, v ideálním případě nás probudit z letargie a podnítit zájem o odkaz českých umělců, kteří náš národ reprezentovali v zahraničí a jejichž zásluhou zná malou zemi v srdci Evropy téměř celý svět.  

Na začátek mě napadá: Opravdu lidé vnímají kulturu jako podřadnou součást svého života vedle těch tzv. podstatných, a řadí ji mezi oblast života, bez které se obejdou? A pokud společnost skutečně nepotřebuje umění ke svému bytí, proč by měla pečovat o kulturně-historické dědictví svého národa? Tím spíše o jeho odkaz ve světě… O národní hrdosti slýcháme nejvýš ve spojení se sportovními úspěchy našich reprezentantů na olympijských hrách. Většina populace se skutečně domnívá, že bez umění – mám na mysli vážnou hudbu (používaný termín vážná či klasická hudba, pro kterou se v anglickém prostředí vžil termín classical music, vychází z terminologie Fukačovy a Poledňákovy. Vážnou nebo klasickou je myšleno označení hudby s vyšší uměleckou aspirací, je vnímána jako soubor etablovaných vyšších hodnot), divadlo, tanec nebo třeba zpěv – se dá (pře)žít. Tento názor je neustále utvrzován jednáním státu a vlády, která přiděluje umění a kulturní sféře obecně stále méně peněz na její provoz. Kultura zkrátka stojí při čerpání financí zpravidla až ve druhé řadě (ne-li v té poslední). Ekonomický aspekt vystupuje v hudebním sektoru respektive u organizací, které se starají o odkazy našeho hudebního dědictví ve světě, konkrétně v Londýně, coby významný činitel.

Emmy Destinn FoundationČeské organizace, působící v Londýně za účelem šíření povědomí o České republice, nemají přirozeně možnost získat finance od britské vlády. V tomto případě konkrétně Emmy Destinn Foundation funguje jako tzv. charitativní (nezisková) organizace. Lidé zainteresovaní do její činnosti pracují nezištně, bez nároku na mzdu, jejich hnacím motorem je nadšení pro věc. Příspěvek, který nadace dostane od české vlády v zastoupení Ministerstva zahraničních věcí potažmo Velvyslanectví České republiky v Londýně, na pokrytí nákladů nestačí. Nadace je odkázána na hledání financí v soukromém sektoru, u sponzorů. A právě zde se dostáváme k jádru problému. Zatímco např. v Americe je tradice finanční podpory vysokého umění široce rozvinuta i díky možným daňovým úlevám, a lidé ji považují za prestižní záležitost, v naší provenienci ani jednotlivci ani firmy o podporu našeho umění zájem nejeví. Otázkou zůstává, zda jde o skutečně o nezájem, nevědomost, nebo snad pošetilost lidí.

Přes veškeré překážky existují lidé jako Jarmila Karasová, kteří usilují o to, aby odkaz českého umění a umělců zůstal živý. Považují za důležité lidem zprostředkovat a přiblížit odkaz významných umělců naší historie. Pomineme-li nyní ekonomickou stránku věci, mají Češi vůbec zájem o šíření povědomí o našem umění v zahraničí? Sametová revoluce v roce 1989, která vedla k pádu komunistického režimu v tehdejším Československu a přeměně politického zřízení na demokratické principy, podnítila opětovnou snahu propagovat českou kulturu v zahraniční. Obdobnou tendenci jsme mohli v české historii zaznamenat po vzniku první republiky v roce 1918, kdy vláda usilovala o propagaci nově vzniklého československého státu právě prostřednictvím hudby; konkrétně třeba podpořila uspořádání Československého hudebního festivalu v Londýně, kterého se zúčastnila řada českých interpretů – klavíristé Václav Štěpán a Jan Heřman, výhradně český repertoár zazpívala právě Ema Destinnová, v podání Jaroslava Kociana a orchestru pražského Národního divadla zazněl Dvořákův Houslový koncert a moll, op. 53, vystoupilo České kvarteto, Pěvecké sdružení moravských učitelů i Pěvecké sdružení pražských učitelek. Ve snaze podporovat a propagovat v Anglii českou kulturu a umění, vzniklo po roce 1989 v Londýně několik českých organizací a spolků – pěvecký spolek Hlahol Londýn (1989), Anglo-Czechoslovak Trust (1990), British Czech a Slovak Association (1990) nebo Emmy Destinn Association (1997), které svou činností chtěly podporovat české umění.

Katalog k výstavě, 1998

Nadace Emy Destinnové byla založena z podnětu Jarmily Karasové v Praze v roce 1997 a později téhož roku zapsána jako charitativní organizace v Anglii. Emmy Destinn Foundation usiluje o zachování dědictví české pěvkyně Emy Destinnové prostřednictvím podpory mladých operních zpěváků v rané fázi jejich kariéry (http://www.destinn.com/aims/4523141301). Cílem nadace je poskytnout prostor k prezentaci mladých talentů a urychlit hudební vzdělání zpěváků skrze ocenění a udělení stipendií. Prostřednictvím své činnosti chce dle slov Jarmily Karasové vzbudit zájem o operu mezi dětmi a mladými lidmi (KARASOVÁ, Jarmila. The Emmy Destinn Foundation. In. Opera Gala Benefit for Emmy Destinn Foundation. Program koncertu, London, 1997, s. 7). Nejvýznamnějším počinem této nadace je každým druhým rokem pořádaná pěvecká soutěž pro mladé operní pěvce The Emmy Destinn Award for Young Singers, která se poprvé konala v Londýně v roce 2000. Této soutěže se zúčastnila celá řada nejen českých, ale hlavně britských mladých zpěváků, kteří zahájili svou úspěšnou pěveckou kariéru v Británii právě českým repertoárem; soutěžící musí povinně zařadit skladby českého operního repertoáru v češtině a také skladby některého z žijících českých skladatelů. Dle slov Jarmily Karasová většina dosavadních vítězů soutěže patří i nadále k propagátorům české hudby na předních britských operních scénách (English National Opera, Royal Opera House v Covent Garden, English Touring Opera).

Opera Gala Benefit, London 1998Na propagaci české hudební kultury v Londýně se Emmy Destinn Foundation podílí také pořádáním koncertů. První benefiční koncert (Opera Gala Benefit) uspořádala nadace v Bloomsbury Theatre v Londýně dne 12. listopadu 1997. Z jeho výtěžku spolufinancovala výstavu Emy Destinnové v Národním muzeu v Praze (1998; KRÁLÍK, Jan. Londýnská pocta Emě Destinnové. In. Hudební Rozhledy. 1998, r. 51, č. 1, s. 42.). Opera Gala Benefit dne 13. listopadu 1998 v londýnském St John´s, Smith Square se nesl ve znamení sedmdesátého výročí posledního koncertního vystoupení Emy Detinnové v londýnském sále Queen´s Hall v roce 1928.[3] Linbury Studio Theatre v Royal Opera House se stalo dějištěm koncertu v roce 2001. Z dalších koncertních počinů můžeme uvést například koncert v roce 2004 v St John´s na Smith Square, který byl věnován poctě českých skladatelů Leoše Janáčka a Antonína Dvořáka, a například koncert v roce 2010 byl věnovaný památce Charlese Mackerrase, dlouholetého patrona nadace.

S odstupem času po roce 1989 se význam šíření českého umění v zahraničí jakoby vytrácel, opadal zájem jednotlivců, skupin i státu se na propagaci podílet. Některé spolky a organizace, jako například Hlahol Londýn, zanikly, jiné, jako Emmy Destinn Foundation, se díky neustávajícímu entuziasmu svých členů snaží všemožnými způsoby zajistit finance pro svou činnost, což se jeví jako stále větší problém. Zamysleme se: Dokážeme se postarat o naše kulturní dědictví, aby i další generace měly možnost být na svůj národ hrdé? Přetrvá péče o odkaz asi nejvýznamnější české operní pěvkyně?

Sdílet článek: