Zbigniew Namysłowski – altsaxofon, Jacek Namysłowski – trombon, Kuba Cichocki – piano, Michał Barański – kontrabas, Grzegorz Grzyb – bicí. Nahráno: live, Míčovna Pražského hradu, 13. 12. 2007. Vydáno: 2008. TT: 63:46. 1 CD Multisonic 31 0718-2.
„Nečekal jsem, že při své první návštěvě Polska uslyším domácí muzikanty na tak vysoké úrovni. Nejlepším z nich byl suverénně Namysłowski. Pozoruji, že evropské obecenstvo rovněž řadí tohoto vynikajícího polského jazzmana k světovým. Namysłowski respektuje trojici tradic – jazzovou, polskou, jakož i svou vlastní. Každý, kdo tohoto muzikanta opomíjí, přehlíží jedinečný zdroj kreativity 20. století. Namysłowski je velikán!,“ napsal po jedné ze svých východoevropských misí rozhlasový moderátor Willis Conover, jehož pravidelné relace na Hlasu Ameriky patřily k nejdůležitějším zdrojům hudebních informací za železnou oponou.
Rovněž v československém povědomí byl Zbigniew Namysłowski od poloviny 60. let považovaný za jednu z formotvorných osobností, což dokládala jeho častá hostování v rámci vícera formací (například Česko-polského bigbandu vedeného Milanem Svobodou a Janem Ptaszynem Wróblewskim). V porevolučním období realizoval Namysłowski se svým kvartetem nahrávku v českém studiu Budíkov pod názvem Without a Talk (P+J 1990).
Aktuální záznam saxofonistova kvinteta pochází z unikátního cyklu Jazz na Hradě. Dobrým zvykem hradních koncertních „dýchánků“ bývá proslov prezidenta, i když uvedení polských hudebníků nepatří v sérii těchto koncertů k nejzdvořilejším. Václav Klaus to však snad nemyslel zle, když Namysłowskému připomenul svou účast ještě na I. Mezinárodním jazzovém festivalu v Lucerně v roce 1964.
Namysłowského soubor představuje na Hradě pravděpodobně výlučně autorský repertoár, i když uvedení této informace chybí. S gradující figurou úvodní skladby Pocwiart narůstá nejen zvuková intenzita, ale i napětí hardbopově-funkové struktury kompozice, přerušované asymetrickými breaky bicích. Namysłowského kompoziční jazyk respektuje tradici, nicméně každou z kompozic „infikuje“ sérií drobných nápadů, ať už je to prostupování rytmických pásem v nádherné baladě Powinnowaci , anebo postupné uvádění názvuků goralské melodiky a jejich metamorfóz ve výstižně pojmenované Lou Duff Kha . Folklórní názvuky, pocházející především z jeho favorizovaného goralského regionu, přenáší Namysłowski do svého kompozičního jazyka už dlouhá desetiletí. Příkladem je i různorodá Hungarian Mountain Girl , která směřuje od rozvláčné rubátovosti napodobující maďarské cikánské kapely, přes rytmicky rovné pravidelné úseky, až ke swingující uvolněnosti, jíž vévodí nápadité sólo pianisty Kuby Cichockého . Pochvalu je nutné udělit za vynikající zvuk koncertní nahrávky, v němž obrazně řečeno každému z nástrojů patří vymezený zvukový prostor. To je ale také zásluhou nápaditě strukturovaných aranžmá, kterým sice chybí živelné hledačské experimentátorství Namysłowského nejlepších nahrávek (Lola – 1964, Zbigniew Namysłowski Quartet – 1966, Winobranie – 1973, Kujaviak Goes Funky – 1975), ovšem invenci této výrazné evropské osobnosti, slavící příští rok sedmdesáté narozeniny, nemůžeme upřít ani po letech.
Body: 4 z 6
