Wynton Marsalis – trubka, Wes Anderson – altsaxofon, Eric Lewis – Piano, Kengo Nakamura – basa, Joe Farnsworth – bicí, Robert Rucker – tamburína, Orlando Q. Rodriguez – perkuse. Vydáno 2005. TT: 67:09. 1 CD Blue Note 77133 (EMI).
Live nahrávka Wyntona Marsalise z prosince 2002 již od prvních tónů dělá dojem, že pan kapelník má zkrátka patent na jazz! Přestože na celém disku je výlučně standardní materiál a koncepce kapely jamová, nic zvláštního se tam nestane, ačkoliv rytmika swinguje jako ďas! Nemůžu zde nevzpomenout na jeden slavný výrok Lestera Younga k jednomu mladšímu kolegovi: „Hraješ fakt dobře, ale o čem to je?“ Přesně tenhle pocit mam nyní já při poslechu tohoto CD – nic nevypráví. Je to jen ukázka jakési virtuozity, jež ovšem není v souladu s pomyslným příběhem (vzpomeňme, jak poeticky vyprávěl třeba Chet Baker). To ale souvisí s životním stylem, filozofií atd.
Výkony altsaxofonisty Andersona i Marsalise samotného vykazují určitý prvek hledání nových směrů, což má v tomto případě ale zcela nezamýšlený efekt – tím mám na mysli například Andersonovo „blábolení“ v baladě You don't know what love is jako jeden příklad za všechny. Když uvážíme, jaký fantastický jazz se někdy hraje v některých pražských jazzklubech v podání lidí jako Radek Zapadlo nebo Ondřej Štveráček, to by, myslím, pánové z New Yorku zírali!
Na druhou stranu se musí uznat, co všechno Mr. Marsalis a jeho kolegové již pro jazz za celá léta vykonali, jako například ony oblíbené workshopy pro mládež se všemi těmi ukázkami a přirovnáními, jako že rytmická sekce (basa a bicí) má funkci jako motor a kola u auta, což je opravdu funny a zároveň vlastně velmi výstižný přívlastek. Ale pojďme zpět k Wyntonovu CD.
Zvuková kvalita a celá atmosféra nahrávky je velmi uvolněná s dost dobře reagujícím publikem. Osobně bych si přál, aby tito muzikanti hráli opravdu ten správný jazz, a ne si na něj jen hráli. Výběr skladeb i jejich seřazení není absolutně zajímavé a může v souvislosti se slabými výkony některých hráčů brzy nudit. Monkova Green Chimneys je jasným příkladem toho, jak se jeho muzika nemá dělat a věřím tomu, že kdyby Thelonious žil, pěkně by Marsalise zkritizoval, ale to už je jiný příběh. Pokud bych měl toto album hodnotit podle starých regulí Down Beatu, dal bych jednu hvězdičku z pěti.
Vydavatel: Blue Note/EMI
Stopáž: 67:09
Body: 2 z 6
