úterý, 29. červen 2004

Stačí vkročit na zakázané území...

Napsal(a) 

Stačí vkročin na zakázané území... Stačí vkročin na zakázané území...
"Někteří lidé dávají těžké peníze za takzvané exotické dovolené. A přitom podobnou exotiku, jakou hledají v Africe či indiánských rezervacích, mají několik kilometrů od domova, přímo v srdci Evropy. Když jsem jedné své kamarádce ukazovala letecké záběry z Jarovnic, nechtěla mi věřit, že to místo je na Slovensku. A když jsem zas jiným lidem vyprávěla o špinavých dětech a udupané hlíně, mysleli že přeháním. Afrika nebo Indie? Stačí vkročit na zakázané území. Pokud chcete, vkročte s námi. "

Jana Belišová v cestovním deníku Phurikane gila

Lidová hudba z Východní Evropy představovala vydatnou inspiraci pro řadu velkých skladatelů - včetně Bély Bartóka a Leoše Janáčka. Oba vyjížděli na venkov a natáčeli lidové umělce na archaické nahrávací přístroje s voskovými válečky. Jejich nahrávky jsou dodnes aktuální - ty Janáčkovy vydala brněnská značka Gnosis na albu The Oldest Recordings (1998), zatímco ukázky z Bartókovy sběratelské práce vyšly pod titulem Bartók Album , spolu se současnými adaptacemi maďarské skupiny Muzsikás a zpěvačky Márty Sebestyén (Hannibal 1999).

Navzdory skeptickým úvahám o mizejícím folklóru byste našli zajímavý sběratelský materiál i na počátku 21. století. Za vzácnými hudebními klenoty se ale musíte vydat do romských komunit na východním Slovensku. Tyto zablácené a chudé vesnice jsou dnes patrně tím posledním místem v západní civilizaci, kde si Romové udrželi svůj styl života, nedotčený městem. Pro české Romy jsou slovenské osady romantickým symbolem "staré vlasti", pocházejí odtud předkové, příbuzní, i řada písniček, které dnes zpívá třeba Věra Bílá.

I pes má duši

Slovenská etnografka Jana Belišová strávila cestami na tato místa posledních čtrnáct let a natáčela romské zpěváky v jejich domovech. Na veřejnost se ale plody její práce dostaly až nedávno - v romském zpěvníku, bohatě ilustrovaném cestovním deníku a na dvou albech. Vše vydalo Občanské sdružení Žudro, u nás je seženete v pražském obchůdku Romen, Nerudova 32. Paní autorka má pronikavý pozorovatelský talent a její texty nezůstávají nic dlužny působivým fotografiím a unikátním nahrávkám. Výbušná, ale křehká emocionalita, díky níž má romská hudba tak odlišný charakter, na vás dýchne i ze zdánlivě každodenních situací, které Belišová líčí v "romském cestopise" Phurikane Gila:

Stačí vkročin na zakázané území... Stačí vkročin na zakázané území...

"Všude je bláto a plno psů. Jeden z nich vypadá jako pes baskervilský. Obrovský, černý, až si říkám, jestli není křížený s medvědem. Trochu se divím, že chovají tolik psů, když sami někdy nemají co na talíř. Jedna žena mi váhavě, hledajíc slova, odpoví: "Vždyť i pes má duši." Na moji prostoduchou otázku, jestli náhodou nejedí psy, vyděšeně odpovídá: "Vždyť přece pes je jen takový... takový... člověk." Už delší dobu se snažím zjistit, kteří Romové jsou vlastně dupki , tedy nečistí, protože jedí psi a kočky. Pokaždé to dopadne tak, že dupki jsou "ti druzí". A když se dotazuji těch druhých, kteří by měli být dupki , dozvídám se, že právě ti první jsou dupki . Až se mi zdá, že dupki jsou všichni, anebo daleko spíš - nikdo."

Ve svých 38 letech patří Jana Belišová na Slovensku k nejzkušenějším znalcům romské hudby. Zároveň je ale etnografkou nové generace, nesleduje lokální hudbu zvenčí s nadřazeností koloniálního vědce, ale snaží se jí porozumět zevnitř. Jak ji vlastně napadlo studovat romskou hudbu?

"Pocházím z Východního Slovenska, z Prešova. Prázdniny jsem trávila často u babičky v Žehni, pár kilometrů od Prešova, kde je také velká romská osada za vesnicí, jmenuje se Hurka. V Žehni bylo málo 'bílých' dětí a navíc jsem se s nimi dost nudila. A tak jsem si navzdory babiččiným i matčiným zákazům hrávala se špinavými, ale veselými romskými dětmi, které měly vždy plno psů a nějaký dobrý tip na divoké třešně či maliny v lese. Ale večer odcházeli do svého zakázaného světa, kam jsem já tehdy nevkročila. Když 'bílá' vesnice utichla, z Hurky se nesla hudba a zpěv. Zpívali úplně jinak než my. Tehdy jsem tomu nerozuměla (a netvrdím, že tomu rozumím dnes), jen jsem cítila, že zpívají doopravdy, naplno."

Když Jana Belišová studovala na Univerzitě Komenského v Bratislavě etnografii, ke vzpomínkám z dětství se vrátila. "V prvním ročníku mi přidělili sběr slovenských lidových písní, protože jsem v papírech měla, že jsem chodila na klavír a že znám noty. Nahrála jsem asi 300 písní, ale moje radost ochabla, když jsem zjistila, že dělám práci, kterou přede mnou už dělali celé zástupy folkloristů a muzikologů a že jsou k dispozici tučné zpěvníky plné písní...

V regionu Gemer (kde jsme dělali výzkumy) jsem se setkala s jedním milým romským děvčátkem, které mi zazpívalo velmi pěkně několik písní. Po druhém ročníku jsem už navrhla, že se chci věnovat romské hudbě a sbírat romské písně. Mezitím jsem zjistila, že mám skutečně široké pole působnosti, protože na Slovensku se této oblasti nikdo nevěnoval. Mělo to ale také nevýhody, protože neexistovala literatura, nikdo mě nedokázal usměrnit."

Lesk i bída svatebních kutálek

Skeptikové - bohužel často právem - poukazují na to, že na vesnicích se už dávno nehraje autentická romská hudba, a že dnešní muzikanti nahradili housle klávesami anebo v lepším případě hrají tu zmodernizovanou verzi romské hudby, které se u nás někdy říká rom-pop .

Ale definovat, co to vlastně je "skutečná" romská hudba, je ošidné. Je to třeba flamenco, v němž excelují jak andaluští Romové, tak i payos , tedy neromové? Jsou to virtuózní improvizace skupiny Taraf de Haidouks, která nezpívá romsky, ale rumunsky? Jsou to taneční dechovky ze Srbska, které své nástroje převzaly od vojenských pochodových kapel? Zmíněné žánry spojuje autentičnost a pravdivost, i když se jedná o styly, které si Romové nejprve "vypůjčili" od svých neromských kolegů, po desetiletí je praktikovali na oslavách či svatbách, a nakonec je dotáhli na bezkonkurenční mistrovskou úroveň. Má model balkánské "pohřební a svatební kapely" svoji paralelu také na Slovensku? "Trendem je zvát si na svatby sladké moderní synťákové kapely, které mají v repertoáru samý rom-pop. Nicméně si myslím, že i v této pestré směsi se najde hodně zajímavého a že čas to prověří." Při své etnografické práci se ale Belišová soustředila hlavně na ty nejstarší hudební projevy:

Stačí vkročin na zakázané území... Stačí vkročin na zakázané území...

"Nevyhýbala jsem se ničemu, ale zjistila jsem, ze řada velmi dobrých romských kapel, které už hrají déle a jsou známé ve svém okolí, mají styl bližší slovenskému folkloru než romskému. Takže takové nahrávky jsem jednoduše na CD nevybrala. Vedle toho, tradiční romskou hudbu - starší písně halgató a čardáše - hrají též většinou už jen starší muzikanti, kteří jsou už málo aktivní, bývají nemocní... Za posledních 15 let došlo k obrovským změnám. Bohužel, jsem svědkem vymírání staré vrstvy písní a jejího vytlačování moderními písněmi. Myslím si ale, že písně, které dnes označujeme jako starodávné, byly na začátku 20. století nové a my dnes ani nevíme, jaké písně byly tehdy považované za staré, protože to nikdo nezmapoval. A naopak. Některé z dnešních modernějších písní (věřím, že ty nejlepší) projdou sítem času a po desítkách roků budou považované za staré.

Belišová ve své knize dělí romské "starodávné písně", phurikane gila , na taneční, čardaša a táhlé zpívané, halgató . Slovo hallgató (v maďarštině se píše se dvěma l) znamená doslova "poslouchat", v Maďarsku označuje pomalou píseň, a mezi slovenskými Romy představuje vymírající hudební druh.

Po stopách romského feelingu

"Své výzkumy jsem na pět let přerušila, narodily se mi děti. Když jsem se pak vrátila do terénu, zjistila jsem, že moje nejmilejší písně, starodávné táhlé halgató, se přestávají zpívat. Řekla jsem si, že je potřeba něco rychle udělat, posbírat, zachytit to, co tu ještě je. Podařilo se mi získat nějaké granty, a na svět přišlo album Phurikane gila .

Halgató je po hudební stránce snadno rozeznatelné," vysvětluje Belišová. "Písně mají nepravidelný rytmus, jsou pomalé, nečlení se do taktů, ale do frází, zpravidla čtyř. Pasáže rychlých tónů, někdy skoro recitativních, se střídají s dlouhými pomalými tóny-zvoláními, časté je zdobení tónů, glisanda, neurčité nástupy, tóny kolísají ve výšce. Improvizace je pravidlem. Texty jsou smutné - o smrti, nemoci, chudobě, nešťastné lásce. Čistý text písně je podle libovůle zpěváka doplňovaný citoslovci - jaj, de, hoj, saj..., zvoláními - joj, mamo!, joj, Devla! (Bože), Romale, cavale! (Romové, lidé!)...

Písně halgató znamenají pro zpěváky závažné téma. Improvizují a obměňují texty podle vlastního života, vlastních bolestivých zážitků a zkušeností. Proto nám někteří lidé dokonce odmítli zpívat. Bez atmosféry důvěry se vlastně upřímné halgató ani zpívat nedá."

Klíčovou pasáží cestovního deníku Jany Belišové je setkání se zpěvačkou Júlií Červeňákovou ve vesničce Svinia, zničené povodněmi:

"Júlia zpívá své halgató, jako kdyby stavěla hrad z kostek. Někdo by řekl, že si vymýšlí. Ne. Kombinuje. Z množství ustálených obrazů, slovních obratů, melodických frází vytváří pokaždé úplně jinou píseň. Ale skutečně jinou. Většina zpěváků v halgató improvizuje, skoro pokaždé jde o konkrétní, identifikovatelnou písničku. Ale tady poletují útržky písní a zpěvačka je skládá podle toho, jak se právě cítí. A nejen Júlie. Kombinování probíhá hlavně v textech. Melodie jsou naopak velmi jednotvárné, skoro recitativní. Každá zpěvačka má "svoji melodii", na kterou pokládá různé texty. Zpěvačky z vesnice Svinia jsou v tomto směru zcela jedinečné. Nikde jinde jsme se nesetkali s takovým množstvím veršů na jednu melodii. Písně působí jako lamentace, pohřební pláč, některé ženy se při tom velmi rozruší, pláčou, naříkají, jako kdyby chtěly vykřičet bolest celého světa. Chvíli se snaží popadnout dech a ihned je zaskočí jiná píseň. Plačící ženy nechtějí a nepotřebují naši útěchu. Útěchu nacházejí v písních. Bolest se vyplavuje, je jí strašně moc, a tak píseň jako by neměla konec. Žalostná, přežalostná slova o smrti a o pláči donekonečna obměňovaná a variovaná."

Výlet do povodněmi zpustošené osady uzavírá Belišová hořkosladkým shrnutím:

"A co jsme ještě viděli ve vesnice Svinia? Indickou krasavici, létající vlasy, ženu se dvěma kříži, žhnoucí oči, ženu která kojila dvě děti najednou, děti-matky, kříž na kachličkách nad umyvadlem, krásné ženy, líné muže, několik chlapců se sáčky toluenu přitisknutými na tváři a s očima z jiného světa, hodně špíny, hodně bídy, hodně dětí, hodně psů, hodně svatých obrázků a mnoho, mnoho jiného. Něco z toho jsme si odnesli ve vzpomínkách, něco na fotografiích."

Venkovští strýci na megafestivalu

Na vydání alb a knih navázala Belišová dalšími akcemi: loni například přivedla některé ze svých umělců na pódium největšího slovenského open-air festivalu Pohoda v Trenčíně. "Účinkování lidových umělců, kteří nejsou přivyklí podiu, byla velká sázka. Myslím, že dokonce nějaký novinář to takhle avizoval - jako největší experiment festivalu. Nikdo skutečně netušil, jak to dopadne, jestli nebudou mít trému nebo neztratí spontánnost. Ale Pohoda dopadla výborně. Získali si okamžitě publikum, roztancovali je. Mišo Kaščák, programový šéf, za mnou přišel a takřka slzel dojetím. Vyšla i závěrečná scéna, kdy několik písní hráli a zpívali všichni dohromady - tedy lidé celkem ze čtyř osad, kteří se nikdy předtím neviděli. Horší to bylo druhý den. Některým (ale ne všem) stoupl úspěch do hlavy a začali se předvádět. To je riziko. Stále v sobě mám dilema, na jedné straně se těším, že veřejně koncertují, na druhé straně si uvědomuji, že to nemůže zůstat bez vlivu. To by asi ale těch koncertů muselo být o mnoho víc, aby došlo k nějaké radikální změně."

Práce s lidovými umělci je vždycky delikátní: na obou stranách rizika, ale také pozitiva. Sběratelská práce Jany Belišové nejenže otevírá oči "majoritní populaci", svůj efekt má i v romské komunitě: "Jedním z cílů našich projektů je také trochu zvrátit trend a ukázat Romům, že jejich tradiční hudba je krásná, je žádaná. Možná se nám to trochu daří - alespoň v těch lokalitách, kde se pohybujeme."

Dosud vydaná alba: Phurikane gila, 2002, Karačoňa, 2003.

Distribuce: Romen, Praha 1, Nerudova 32

Internet: www.mujweb.cz/www/gnosis-brno, www.muzsikas.com

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.