Ondřej Kabrna – Jazz po svém, ale pro posluchače

Pod názvem Cuban Summer – Across the Feelings vydala nedávno své první CD čtveřice vedená nyní třicetiletým pianistou Ondřejem Kabrnou. Dalšími členy formace jsou basista Tomáš Liška, alt a sopránsaxofonista Marek Prokop a bubeník Jan Dvořák. Kabrna učí na Konzervatoři Jaroslava Ježka, ostatní tři tam zatím studují. Na kus řeči jsme tedy pozvali nejprve pana profesora.

Cuban Summer je trochu nezvyklý název pro skupinu. Co vás k němu vedlo?

Úplně na začátku jsme rádi hráli latin jazz: Michela Camilla, Paquito D0˜Riveru, a tyhle lidi kolem. A potom jsme najednou měli první angažmá: někdo nás pozval, už ani nevím, kdo to byl, určitě někde mimo Prahu – a my jsme neměli název. No samozřejmě průšvih. Šli jsme okolo výkladní skříně a viděli jsme titul jednoho cédéčka: Cuban Summer. To mohlo být tak před třemi lety. Ale hudbu, kterou dnes hrajeme, dělají spíš moderní Kubánci: Gonsalo Rubalcaba a podobně. Původně jsme začínali jako trio, bez saxofonu, pokračovali jsme jako kvarteto a potom jako kvinteto, s perkusemi, ale těch jsme se pak zase vzdali.

To už jste učil na Ježkárně a spoluhráče jste si mohl vybrat ze svých žáků.

No, taky se to tak dá říct, i když u nás rozhodně nejde o poměr žáků a učitele. Ale jak už to dnes bývá, kluci hrají všichni taky někde jinde: Tomáš Liška s Matějem Benkem, Radkem Kramplem a mnohými dalšími, Honza Dvořák i Marek Prokop hrají na střídačku v mnoha formacích v Čechách a zároveň jezdí často hrát různou hudbu do Německa nebo na lodích po celém světě. Já hraju nastálo asi v pěti kapelách plus spoustu záskoků a sólové koncerty. Spolu máme průměrně tak čtyři až pět vystoupení do měsíce. Jsem rád, že to přesto takhle drží pohromadě, zvlášť Tomáš Liška je po mém soudu dnes jeden z nejlepších pražských basistů, a jsem hrozně rád, že má na nás stále ještě čas. A já nejsem typ kapelníka, který by se hodil právě do dnešní doby: neumím shánět kšefty. Prostě nejsem na to, abych se někam chodil nabízet.

A neuvažovali jste někdy o nějakém manažerovi, který by to dělal profesionálně? Uvažovali, ale těch kapel je u nás opravdu hodně. Ale možná, že jsme to už mohli zkusit.

Když nejste typ člověka pro dnešní dobu – jak jste se vlastně dostal k jazzu?

Ale taky víceméně náhodou. Jsem původně harmonikář, pak jsem začal chodit taky na klavír. Dostal jsem se k panu profesorovi Emilu Hradeckému, on je taková bílá vrána na těch hudebkách: jeden z mála učitelů, kteří taky sledují jazz. U něho jsem slyšel spoustu desek, většinou swingovou éru, Gershwina a Ellingtona – které hrajeme vlastně do dneška – což mě chytlo tak, že jsem pak šel i na Ježkárnu. Nikdy mě ale nenapadlo, že bych se hudbou mohl živit. Byl jsem na elektro fakultě a myslel jsem, že budu dělat elektroniku, a taky ji do dneška trochu dělám.Ondřej Kabrna - Jazz po svém, ale pro posluchače

Chtěl bych dosáhnout toho, aby naše muzika byla jako napůl pro lidi, ale aby lidem současně dávala něco novějšího, nějaký modernější názvuk. V klasické muzice je pro mě velký vzor třeba Prokofjev: ta kombinace klasické čistoty s novými zvuky, k níž své posluchače přivedl. Jemu se to podařilo tak, že z celého dvacátého století je dnes asi nejposlouchanější – ne sice všechna díla, ale v průměru jistě. Něco takového bych chtěl; neříkám, že se mi to daří nebo vůbec podaří. Ale chtěl bych hrát něco, co by bylo pro lidi zajímavé, přitom bych jim ale nechtěl hrát jenom salsu. Občas třeba taky, ale ne jenom ji.

Myslím, že to je ve vaší muzice slyšet, i když to není jen vaše snaha.

Značná část jazzu se dnes nezajímá jen o vyslovené „vodvazy“, kdy se nad základním beatem rozpoutá třeba strhující sólo, ale třeba i podvědomě se do své hudby pokouší dostat nějakou kompoziční strukturu. Jistě, ale v praxi to nemůžete dělat vždycky. Když jedeme hrát někam, kde lidi opravdu nemají chuť se zaposlouchat, řeknu klukům: Tak tady nebudeme blbnout a dáme jim to, co chtějí. Potom zůstáváme jen u stálých tanečních rytmů, ale nás to už tolik nebere.

Across the Feelings bylo vaše první cédéčko. Jaké jsou další plány?

K dalším plánům patří pochopitelně nějak se uživit a psát další věci, které by zajímaly i nás. Nějaké už rozepsané jsou, a pak se uvidí. Záleží taky na tom, aby se cédéčko vůbec zaplatilo, což je zatím asi tak na půl. Splacení ale může trvat delší dobu.

Jak vůbec vypadá financování takového projektu?

V tomto případě jsme se dohodli s Artou asi půl na půl a já jsem byl hrozně rád, že kluci do toho šli, protože já nejsem taková osobnost, která by mohla někoho oslovit. No oslovit můžu, ale on mi nic nedá.

Takže když kluci v Artě řekli, že by desku vydali, já jsem zaplatil první část – studio, mastering a věci, co k tomu patří. Vzal jsem si na album úvěr v bance. Ten jsem si stejně bral kvůli bytu, tak jsem ho jenom navýšil. Pro mě jsou tyhle podmínky úžasné, nikdo jiný by mi je nedal. A nemluvím jenom o Čechách, podobné jsou dnes poměry i jinde.

Jazz není hudba, která by dnes někoho zajímala po komerční stránce.

Vzhledem k tomu je překvapující zájem mladých muzikantů, kteří ji chtějí hrát. Dokladem toho je i vaše škola. Kolik má dnes asi posluchačů? Nevím přesně, myslím asi kolem 350. Největší část je ovšem muzikálové oddělení, protože každá holčinka se chce ukazovat jako superstar. Taky je tam ovšem značný odpad. Ale jedna věc je škola, a druhá uplatnění, které tomu neodpovídá. To taky říkám každému, kdo ke mně přijde: „Já ti zaručuju, že budeš mít z hudby radost, ale nazaručuju ti, že se s ní uživíš.“ To nejsem schopný zaručit ani sám sobě.

Ještě k repertoáru vaší nové desky. Jak jste si vzpomněl na Ježka, Carioca Sol y Umbra?

Vlastně popudem někoho jiného. Chystala se oslava Ježkovy jubilejní stovky a kolega Tůma ze školy za mnou přišel, jestli bych nechtěl něco zaranžovat. Já se přiznám, že takové přearanžování nemám moc rád. Často z toho vyleze něco, co není ani originál, ani nová kapela. Například absolutně nesnáším, co dělá Jacques Louissier, jak patlá toho Bacha. Bál jsem se, aby z toho nevyšlo něco podobného, ale nakonec jsem udělal čtyři věci, dvě zpívané. Bylo tam ještě O Španělsku si zpívám Ondřej Kabrna - Jazz po svém, ale pro posluchačea Tmavomodrý svět , který se, myslím, docela podařil. Odehráli jsme to na koncertě a já jsem si řekl, že by nebylo špatné udělat z Ježka jednu instrumentálku a dát ji na desku. Teď ji hrajeme na koncertech, já vždycky ohlašuji autora až dodatečně a lidi jsou příjemně překvapení. Tyhle skladby dnes málokdo zná.

Ježka jsem hrál sólově celý večer v Sofii. Zahrál jsem směsi z jeho písní, na některé jsem dělal fugu, a potom jeho klavírní toccatu. A lidi to přijali úžasně – zvlášť když jsem jim řekl, že jde o věci z roku 1930. To je muzika, kterou já mám hrozně rád. Jenže není tak jednoduché ji dnes lidem dávat.

Koho posloucháte jako pianista?

Hlavně zase Gonsalo Rubalcabu, a potom samozřejmě Brada Mehldaua. A pak jsou tady ty klasické vzory, které už tolik ani poslouchat nemusím, protože myslím, že už je mám zajeté a nechci je kopírovat – Jarrett, Corea a tak. Ale přiznám se, že poslouchám hlavně klasickou muziku – takže u jazzmenů si všímám hlavně toho, co si berou z klasiky a podobné principy se pak pokouším nějak přizpůsobit pro sebe. Jinak poslouchám Prokofjeva a Šostakoviče, ovšem hlavně Bacha. Na tenhle způsob mě navedli moji kantoři, ke kterým jsem chodil a pořád ještě chodím (v současné době prof. Irina Kondratěnko a Ondrej Krajňák), ale podobné postupy slyším také, když poslouchám moderní klavíristy. Neříkám, že se mi vždy daří od nich pro sebe něco získat, ale aspoň se snažím.

Mám dojem, že podobné směřování ke klasice je v dnešním jazzu dost obecně cítit.

Asi jde o jedinou možnost. Možná, že během nějakých padesáti let nastane nějaké úplné splynutí. Ovšem druhá věc je, jestli tohle splynutí k nám zase přivede posluchače. V klasice posluchači opustili soudobou hudbu v průběhu dvacátého století. A v jazzu, po bopu, vlastně taky. A tak jde o to, aby si i ve velkém splynutí muzikanti nehráli svou hudbu jen sami pro sebe.

Vaši partneři v kapele mají podobné názory?

Myslím, že ano – akorát poslech máme občas každý trochu někde jinde. Já jsem v tomhle ohledu kluky nikdy nijak nesměroval, chtěl bych, aby naše spolupráce běžela naprosto přirozeně vlastním směrem. Nechávám tomu volný průběh, protože chci, aby v kapele byla opravdu souhra všech. Kdybychom šli všichni vědomě za jedním cílem, může se stát, že začneme něco kopírovat. Já budu radši, když ten proces bude samovolně pokračovat, třeba i pár let. Třeba tak nikam nedojdeme, ale pořád je to lepší, než kopírovat. A předpovídat nic nejde. Situace je dnes taková, že nikdo se neuživí jen jednou vlastní kapelou. Snad až na opravdu velké osobnosti. U nás bych k nim počítal třeba Karla Růžičku, který obstojí jako osobnost sám za sebe – což ovšem u nás na nějaký přepychový životní standard taky zrovna nevydá – a to už je známý člověk. Hraji s Janou Koubkovou a vím, že přes to, jak je známá, to taky nemá jednoduché. Ale my, co začínáme, se musíme živit ve spoustě kapel a přitom mít tu vlastní, ve které se můžeme snažit dělat něco podle vlastní představy.

Máte někdy dojem, že generace, která vám předcházela, to měla v některých směrech jednodušší?

Bylo to určitě jiné, ale neřekl bych, že snazší. Jedině snad, že posluchačů je dneska pořád míň a míň. Těžko říct, ale zdá se, že když už byl tenkrát někde nějaký jazzový festival, který nikdo nezadupal, lidi na něj šli i proto, že šlo i o muziku nějak zčásti zakazovanou.

Dneska je všechno dovoleno, ale bohužel to znamená, že lidí sedí doma a čumí na televizi. Ne že bych chtěl něco zakazovat, jistě ne, ale výsledkem je hrozná lenost. Amerika je na tom podobně: na Berklee chodí hrozná spousta študáků, ale když vyjdou, nemají se čím uživit. To jediné mi přijde rok od roku horší. Proto se snažím hrát tak, aby na koncert aspoň pár lidí přišlo, a přitom jim i naservírovat něco, nač nejsou ještě tak docela zvyklí. Proto se nesnažím být nějak strašně avantgardní. Ať dělám co chci, nějaké svědomí mi pořád říká: „No jo, ale bude to chtít někdo poslouchat?“ A to platí i pro klasiku: i u věcí, které píšu ve vážné muzice, si říkám: „Bacha, abys to nepřehnal, aby to lidi už nebrali“.

Vyšel jsem z takového podivného impresionismu; to dnes už nehraji, i když v rádiu lze podobnou hudbu pořád ještě slyšet. Dnes dělám něco mezi polyfonií, romantismem a spíš tak do moderna, ale ten styl není ještě vyhraněný, jsou to začátky, totální začátky. To je dáno časem a tím, že se člověk pořád ještě učí, techniku a všechno. Jde to pomalu, ale u mě to nejde jinak.

Dostal jste se někam ven?

Jenom maličko, s kapelou i sám. Teď jsem byl na soutěži v Montreux – soutěž byla pro pianisty do třiceti let, takže pro mě taková poslední šance. Dostal jsem se do semifinále a dál už to nešlo. Ale soutěž aspoň člověka trochu vyhecuje a ukáže mu skutečnou extratřídu. Bylo to drahý, ale hezký. Do finále se dostali tři lidi, kteří u nás vůbec nejsou známí, u nich doma se už o nich ovšem ví. Já bych možná z těch účastníků vybral jiné tři, ale dobří opravdu byli – já jsem tam představoval asi průměr. Kdyby se u nás představili i vedle hodně známých jmen, strčili by leckoho do kapsy. Ale to je otázka známostí a štěstí a taky hráli všichni moderní jazz, což není muzika pro širokou populaci. Jde o podobný problém, jako když byl nedávno Mehldau v Rudolfinu. Publikum se rozdělilo na dvě části. Jednu jsme tvořili my, kteří jsme ještě po šestém přídavku stáli a řvali, a druhou ti, co ani nečekali na první přídavek a hnali se do šaten. Ale jde o jejich svobodné rozhodnutí, což je OK. On nehraje jednoduchou hudbu.

Ondřej Kabrna - Jazz po svém, ale pro posluchače

Myslíte, že pro muzikanty platil vždycky tenhle problém: hrát jednoduše a mít obecenstvo, nebo jinak, ale obecenstva už pak tolik nemít?

Nevím, možná že ano: ve vážné hudbě měli skladatelé, kteří to někam dotáhli, vždycky potíže. O těch, kteří se ve své době hráli nejvíc, už dnes skoro nikdo neví. Prokofjev mi připadá jako vzácná výjimka. V jazzu to možná bylo trochu jinak. Ale to je dáno tím, že jazz vlastně vznikl jako hudba taneční, hudba pro každého, a teprve od bopu se to trochu láme. Snad i proto si všichni rádi zahrajeme swingovou éru, se staršími muzikanty. Já hraji hrozně rád s panem Žižkou, on je krásnej člověk, který hudbu miluje a radost z něj vysloveně čiší: taková bezprostřednost a energie. Jeho dávám všem za vzor. On třeba potom nadává, že ho bolí záda, a auto řídí občas dost dobrodružně, ale to k tomu patří. Energie a chuť na muziku zůstává. Občas se setkám s muzikanty daleko mladšími, kteří už takovou chuť nemají – pak je otázka, jestli by měli vůbec pokračovat.

Možná, že zápalu, zanícení a energie bylo v jazzu trochu víc. Dnes to vypadá spíš na problémy a zamyšlení.

To je v pořádku, ať je jazz zamyšlený. Ale mám pořád dojem, že by měl dokázat, aby se posluchači zamýšleli s ním. Ne jenom že budeme něco hrát ve sklepě a nikdo nás nebude poslouchat. V tom se se spoustou lidí neshoduji, ale já už jinak hrát nebudu. A podobně uvažuji i ve vážné muzice. Snažím se to řešit tak, že lidem tu „těžkou“ hudbu dávám po kapkách. Tak třeba když jsem měl koncert na škole, zahrál jsem poslední Bachovu fugu, kterou diktoval na smrtelné posteli. Ta je opravdu hodně zamyšlená. Nemá ani efektní závěr, protože je nedokončená. Pak jsem hrál směsi z Gershwina a Ježka, potom Rachmaninova, a na závěr něco na přání posluchačů. Udělal jsem takový hodně namíchaný koncert a prostě jsem vyzkoušel, že to jde. Chtěl bych, aby lidi měli z muziky radost, ale přitom jim dát i – ne snad nějakou hloubku, ale něco, co by si trochu jinak prožili.

Hudba jsou prostě emoce, a pokud v ní emoce nejsou, není k ničemu. Buďto z ní lidi vyženu, nebo je naopak nechám jen na povrchu a do hloubky je vůbec nezasáhnu. Tak se snažím hledat nějakou střední cestu. Neříkám, že se mi to daří – někdy ano, někdy ne. Zvlášť, když člověk míchá dohromady klasiku a jazz, a pak ho umejou klasici i jazzmeni. Ale ať si umejou – to je ideál, kterého bych chtěl dosáhnout aspoň ve svých sólových koncertech. Jde o běh na dlouhou trať – možná i na celý život.

Myslím, že něco takového je slyšet i na prvním CD Cuban Summer.

Ale ano, v Cuban Summer bychom chtěli dělat něco podobného. Ve skupině by se dalo dělat leccos: přidat další hlasy, rozšířit jejich vnitřní propojení. Jenže větší skupina než kvarteto se prostě neuživí: tady už se narazí na vnější bariéry. Takže běh na dlouhou trať probíhá i tady.

Sdílet článek: