Bubeníka Martina Valihoru jsme mohli na středoevropských pódiích vidět po boku nejrůznějších muzikantů – od kytaristů Lee Ritenoura a Rona Affifa po japonskou klavíristku Hiromi, v jejímž triu Valihora fungoval sedm let. Umělec, který je nyní oporou mnoha slovenských projektů, v současnosti rozbíhá klub Music Gallery v centru Bratislavy, věnuje se dramaturgii úspěšného koncertního cyklu T-mobile Jazz v Divadle Aréna, či připravuje koncerty v rámci svého flexibilního festivalu One Day Jazz.
Je v období krize posluchačský zájem o koncerty umělců jako John McLaughlin nebo George Duke, které jsi představil v rámci slovenského cyklu One Day Jazz?
Poptávka ze strany posluchačů neutichá, problém je spíš ve spolupráci se subjekty, které jsou neoddělitelnou součástí organizace podobných akcí. Tyto koncerty potřebují značnou podporu jak finanční, tak mediální. I proto jsme si dali několikaměsíční pauzu a nedávný Garbarkův koncert byl v jistém smyslu náhradou za jarní termín, protože odmítl vystoupit v rámci festivalu. Měli jsme však o něj velký zájem a přistoupili ke kompromisu – sólovému koncertu.
V centru Bratislavy se chystáš otevřít klub Music Gallery. Jaká je jeho idea?
Část podniku je stále v rekonstrukci, a proto zatím pořádáme koncerty jen výjimečně pro úzký okruh příznivců. Pronajali jsme si velký prostor se třemi patry, ve kterých plánujeme různorodou produkci: v restauraci bude dídžejský subclub, ve kterém se bude hrát vše od hip-hopu po alternativu, prostřední část je klasická pivnice s přesahem na nádvoří a letními hudebními produkcemi. Hudební klub v poschodí bude otevřený nejen jazzu. Zvukově jsme ho řešili tak, aby tam bylo možné prezentovat všelicos. Dokonce nestojí jen na muzice, jsme otevření výtvarnému umění, s Marošem Hečkem plánujeme Cinema club. Chtěl jsem zkrátka propojit různé druhy umění a poskytnout jim prostor.
Mnohé snahy provozovat v Bratislavě jazzový klub ztroskotaly…
Nešlo o kalkulaci, zda Bratislava dokáže uživit jazzový klub, protože naše vize je těžší oříšek, než „jen“ oslovit jazzové fanoušky. Zmiňované projekty budou potřebovat o mnoho větší zázemí, o finanční podpoře nemluvě. Od začátku jsem neplánoval jazzový klub, protože v prvé řadě nejsem jazzový muzikant. V tom se lidé mýlí! Jsem člověk, který hraje odjakživa hudbu, kterou v daném časoprostoru vnímá okolo sebe. I když miluji jazz, mám rád vokální hudbu, nevyhýbám se experimentům, ani jakémukoliv tvůrčímu umění. Proto jsem toužil po prostoru, kde by se toto všechno mohlo odehrávat.
Jak pokračují vedle tvých sidemanských aktivit tvoje kapely Waking Vision, Martin Valihora Group nebo Acoustic Trio?
Waking Vision bohužel momentálně nefungují, a co bude dále, nedokážu odhadnout. Vlastním kapelám se kvůli organizování koncertů a činnosti kolem rozbíhání klubu nestíhám věnovat. Věřím však, že až se některé věci usadí, opět se do toho pustím. Kromě toho jsem takřka neustále součástí jiných skupin, například Bass Inferno nebo Oskar Rózsa Partnership Unlimited, takže na vlastní aktivity mi nezbývá energie.
Na Slovensko jsi přivedl mnoho zajímavých hudebníků, Ruslana Sirotu, Marka Kelleyho, Gregoira Mareta, Avishaie Cohena…
Mnohé z těch projektů jsou dnes minulostí, další, jako mé newyorské trio, fungují příležitostně dodnes. Většinou se uskutečnily díky tomu, že jsem byl součástí také americké scény. Momentálně však působím doma, kde mám rodinu, ale určitě se chci aspoň na nějaký čas vrátit do New Yorku. Velmi rád bych si ještě několik let „odžil svůj sen“, svou chuť hrát a uplatňovat se jako instrumentalista.
Nakolik dokážeš v Americe fungovat intenzivněji než doma?
To je jediná věc, kvůli které se tam toužím vrátit. Nejintenzivnější pocity, které jsem jako muzikant ve svém životě zažil, se pojí právě s New Yorkem. Jen tam se mohu setkávat s největšími hráči, protože trend současného hudebního dění je určován zázemím, které je právě tam. I když například skandinávská scéna funguje i mimo tyto trendy.
Podobný americký sen mají zřejmě mnozí američtí jazzmani.
Samozřejmě se tam touží dostat mnozí, je to však selektované schopnostmi, protože to, aby tě přijali mezi sebe, nedokážeš oklamat. Joe Lovano jednou řekl, že nejprve musíš být nejlepší ve svém městě, potom v okolí a až potom můžeš jít do New Yorku. Abys dokázal fungovat tam, musíš být lepší než ti, které máš okolo sebe doma. New York je obrovská inspirace. Je diametrálně odlišné číst doma knihy o magii, vzdálených světech a najednou se ocitnout v kruhu dvanácti čarodějů. Místa jako Village Vanguard, Village Underground, Wildcat nebo Downtown Jazz Gallery jsou úžasná už jen svou atmosférou.
Šest let jsi byl členem kapely japonské pianistky Hiromi, jejíž hudba procházela v posledním období různými proměnami – od hostování Davida Fiuczynského po sólovou dráhu. Co bylo za těmito změnami?
Byl to její způsob uvažování, přístupu, dychtivosti po hudbě a toho, že se chtěla umělecky realizovat. Osobně jsem trio vnímal a prožíval nesmírně intenzivně, hlavně v období okolo alba Spiral (2006) s nádhernými členitými kompozicemi. Hiromi momentálně funguje jak sólově, tak v triu se Stanleym Clarkem a Lennym Whitem, se kterými loni nahrála album Jazz in the Garden. Myslím, že to tak cítila sama; zřejmě chtěla mít nad svou hudbou větší kontrolu. Hiromi je soběstačný umělec, a jak bude fungovat dál, záleží především na ní samé.
Jaký byla leader? Sebevědomý, poskytovala vám určitou volnost?
O kompozicích měla svou představu a od nás vyžadovala, abychom ji nejen respektovali, ale také do ní vnášeli vlastní vidění. Osobně se považuji za sebevědomého hudebníka, pokud ale člověk dostává velkou volnost, někdy se bezmyšlenkovitě vrhá do zbytečností. Hiromi nás v tom jistým způsobem regulovala, formovala nás jako kapelu, sledovala reakce publika. Myslím, že jistá stálost jí vyhovovala, protože jsme několik let hráli ve stejném obsazení a mohli jsme se společně zdokonalovat.
Na Slovensku jste měli, možná i díky tobě, pozoruhodné posluchačské zázemí – jaké byly reakce jinde?
Jako interpret měla Hiromi velmi pozitivní ohlasy, ať už v Americe, Evropě nebo v jejím rodném Japonsku.
Zemi vycházejícího slunce jste procestovali mnohokrát. Jak jsi během japonských pobytů vnímal tuto kulturu?
Japonci jsou úplně jiní lidé – jsou konzervativní, poctiví, úslužní, trpěliví… Velký důraz kladou na načasování: zvuková zkouška probíhá podle přesného harmonogramu, podobně i koncert – hrajeme mezi osmou a půl desátou, v rámci toho je potlesk, přídavek a končíme. I emoce projevují Japonci organizovaně, mnohdy jakoby neuměli prožívat spontánnost, odvázanost. Jsou u nich ale znát trendy západního světa a snaha podobat se jim v jisté ležérnosti, bezprostřednosti. I oni chtějí být „cool“ a potřebují to načerpat například prostřednictvím hudby.
Od 70. let bylo Japonsko pro hudebníky „zaslíbenou“ zemí – mnohé kapely tam vyrážely na pravidelná turné, pro japonský trh vznikaly speciální edice alb. V čem je japonské obecenstvo jiné?
Japonsko je v první řadě nesmírně silným trhem a poskytuje obrovské možnosti jak pro koncertní hraní, tak ve fungování hudební scény. Mnozí američtí umělci přežívají právě díky Japonsku, díky koncertním turné a vydávání alb pro tamní trh. S Hiromi jsme hrávali na obrovských jazzových, ale i rockových festivalech jako Tokyo Jazz Festival nebo Yokohama Promenade. Japonští promotéři si mohou dovolit angažovat jakékoliv kapely a hvězdné konstelace obsazené podle libosti. Množství speciálních allstars seskupení vzniká právě pro tamější trh a můžete je vidět pouze v Japonsku. Pokud chtějí slyšet duo Herbieho Hancocka s Chickem Coreou, jednoduše si je objednají, protože je dokážou zaplatit.
Zachovává si japonský jazz svou tvář, anebo se přizpůsobuje americké scéně?
Z mého pohledu pociťuje japonský jazz obrovský hlad po tvořivosti a přibližování se trendům, hlavně americkým. Japonští muzikanti se touží vyrovnat svým americkým kolegům a dokázat jim, že na to mají. Nemyslím ale, že je chtějí napodobovat, spíš cítí potřebu prezentovat se před světem, dát najevo svou existenci, být akceptovatelnými. V tom jsou japonští hudebníci nesmírně ctižádostiví a asertivní; snaží se prosadit nejen doma, ale i venku.
V klasické hudbě je zjevná expanze asijských umělců spojovaná s jejich pověstnou ctižádostivostí a usilovností. Jaká specifika přinášejí japonští jazzmani?
Každý umělec by měl přicházet s něčím osobitým: je to však v prvé řadě otázka talentu a vnímavosti ke kultuře, ve které se člověk chce prosadit. Každá kultura může poskytnout autentičnost, je třeba ji ale hledat a správně použít. Mnohdy ubírá na autentičnosti právě násilný a nepřirozený příklon k „etnu“, se snahou být zajímavým za každou cenu. Záleží na interpretovi nebo skladateli, jak citlivě dokáže tyto věci využívat a přetransformovat do vlastního stylu. U japonských umělců vnímám odlišný přístup k frázování. Prvky jejich lidové hudby, ať už to byly útržky myšlenek, způsob motivické práce nebo rytmické fráze, využívala i Hiromi.
V posledním období reprezentují ve světě japonský jazz hlavně ženy – od Toshiko Akiyoshi přes Keiko Matsui, Hiromi Uehara…
Nejsou to jen ženy, vždyť ve světě se úspěšně prosadili muži, jako Ryuchi Sakamoto nebo Makoto Ozone. Nerozděloval bych to, protože to nepovažuji za fenomén. Jedná se o umění, ne o ženy – v tomto nedokážeme ovlivnit Boha, aby naděloval talent mužům, nebo ženám.
