Hudba, kterou hrajeme, pochází především z Maďarska, jižního Polska, Rumunska, Haliče, Bukowiny a Moldávie. Já jsem byl vychován v New Yorku, moje matka pochází z Maďarska a otec z Besarábie, z Moldávie. Hudby bylo u nás doma hodně, taky jsem poslouchal staré příběhy o muzikantech, i o těch z New Yorku. Když potom v 70. letech došlo k revivalu klezmeru, můj děda a otec říkali: to je moc jazzové, to není to, co si pamatujeme. V roce 1988 jsem přišel do Evropy hledat židovskou hudbu. Byl jsem v Transylvánii a objevil jsem tam cikánského muzikanta, který kdysi hrával v židovských kapelách. Pokoušel jsem se sbírat maďarské lidové písničky, ale oni se na mě podívali, a protože je na mně vidět, že jsem Žid, začali mi hrát židovskou hudbu. Na dotaz, kde se to naučili, řekli, že to hráli na jedné židovské svatbě v roce 1939. A jak jsem tam tak cestoval, uvědomil jsem si, že je tam spousta oblastních stylů hudby. Nebyl to ten celosvětový miš-maš, byla to velmi typická hudba pro jednu oblast a velmi typická hudba zase pro jinou oblast. A jak se to vyvíjelo, v New Yorku existuje třeba jedna velmi ortodoxní skupina chasidských Židů, neboť se i dnes řídí tradicemi a zvyky, kteří pocházejí z jedné konkrétní oblasti. Takže když něco dnes hrajeme z oblasti Maramureš, hrajeme to v tom určitém stylu, ve kterém se to tam dřív hrávalo.
Dá se tedy mluvit o stylech hudby klezmer?
Určitě. My hrajeme to, co by se dalo označit za tradiční, starý styl. Něco, čemu se občas říká nejpravější křídlo hnutí klezmer. Částečně je to proto, že máme žijící hudebníky, se kterými můžeme spolupracovat. Když hrajeme něco moldavského, můžeme to zahrát na koboz, protože ještě žijí Židé, kteří nám řeknou, že do konce 20. let, když byli děti, se to hrávalo na koboz. Například v synagoze v Iasi jsou na stěnách malby, na kterých koboz je. Dnes by na něj nikdo nehrál. Původní klezmer je styl, který se hrál v Evropě asi tak do 30. let. Nebyly to takové ty dechové kapely a klarinety, které jsou pro židovské hudebníky symbolem, ale housle a cimbál, což se spíš pojí s cikánskou a lidovou hudbou. Když hrajeme hudbu z maďarské oblasti, hrajeme ji jako klasická maďarská kapela s houslemi a cimbálem. To jsme se zase naučili od jednoho cikánského hudebníka, který před druhou světovou válkou hrával s židovskou kapelou. Ty stejné melodie se dnes hrají v Brooklynu na elektrické varhany Casio. Chtějí tam zachovat tradici, chtějí ty tradiční melodie hrát, ale moderní kapela je prostě jeden jediný člověk hrající na varhany Casio. Já jsem se rozhodl, že půjdu po kvalitě, že to chci dělat takhle. Ale nechci, aby z toho byl muzejní exponát, je v tom určitá energie, když spolupracuji s hudebníky. Všichni muzikanti, se kterými spolupracuji, mají velké zkušenosti s maďarskou folklórní scénou. A jsou opravdu jedni z nejlepších. Na pódiu je tam pak s námi historie tradiční maďarské hudby. Oni prostě vědí, jaké to je hrát na cikánské svatbě v Transylvánii. Znali ty staříky, kteří tam hrávali. Pak to není prohlídka muzea, my se u toho moc dobře bavíme. Klezmer je vlastně svatební hudba, má potěšit nevěstu, udělat ze svatby zvláštní příležitost. To taky vysvětluje, proč hrajeme tak málo smutných písniček.
Jako expert určitě víte ledacos o židovské hudbě na českém a moravském území.
Vy jste měli hodně zajímavé 18. století. Základní hranice vedla přes Budapešť. Na západě se z toho stala oblast reformovaného judaismu, což lidem umožňovalo zachovat si svoje tradice a přesto asimilovat s okolní kulturou. Na východ od této hranice měl velký kulturní vliv chasidismus. Ten by se dal stručně shrnout v postoji: my nepotřebujeme nežidovskou kulturu, my máme svou vlastní. Byl to tenkrát úplně nový směr, který se soustředil kolem rabínů. A v 18. století došlo k tomu, že se údajně objevil nepravý Mesiáš – Šabataj Cvi. A v Praze, v Brně a v Třebíči se vytvořila početná skupina šabatiánů, kteří věřili, že Mesiáš už přišel a zvěstoval, že se má jíst slanina. A když to nefungovalo, tak se z toho kolem roku 1820 stal reformovaný judaismus. A na východě se jako reakce posílilo hnutí hlásající: nehledejte Mesiáše, následujte rabína, to je ta nejkratší cesta k Bohu. Hodně písniček, které teď hrajeme, jsou chasidské melodie. Jsou to mnohdy vesnické písničky, které kdysi někde zaslechl nějaký rabín a uviděl v nich božské stvoření. Pokud se pamatujete, ve 20. století existovala země, která se jmenovala Československo. Ta země existovala mnohem dřív, než se většina z vás narodila, a v tom hodně starém Československu byla oblast, která se jmenuje Bukowina. Myslím, že ten kousek země pak zabral Stalin. A v Bukowině byla velmi silná tradice židovské hudby. A žilo tam spousta různých národností, Ukrajinci, Čechové, Poláci, Židi, Rumuni, a všichni muzikanti se učili hudbu všech ostatních.
Jak je to tedy dnes s životností klezmeru, je to ještě živá hudba a kultura?
No, určitě není mrtvá, ale už pořádně zapáchá. Klezmer je, alespoň podle lidí v Evropě, především americká hudba těch Židů, kteří z Evropy odešli asi tak před sto lety a vytvořili ve Filadelfii novou formu východoevropské hudby. Tahle stará původně evropská hudba nikdy nebyla zkomercionalizovaná, nikdy se nenahrála na desky. Nemůžu říct, že by ta hudba byla mrtvá, ale ona ztratila své posluchače. Dnes tady nejsou ty miliony Židů jako před 2. světovou válkou, kteří by chtěli slyšet tento druh hudby. A navíc je čím dál tím těžší najít lidi, kteří ji ještě hrají. V Rumunsku je ještě pár houslistů, vlastně dva, z nichž jednomu manželka zakázala hrát. Žije tam ještě pár cikánských hudebníků, kteří si tu hudbu pamatují. A do 70. let se tam pořádaly tradiční židovské svatby. Ale když pak přestaly být mimořádnou událostí, nikdo se už o tu hudbu nezajímal a mladší generace se ji už neučí. Často se z židovských písniček stanou vesnické a tancuje se na ně, ale v Brooklynu byste ty stejné mohli slyšet jako náboženské.
Jak vlastně dnes fungují ve světě klezmerské kapely?
My hodně koncertujeme, hrajeme na festivalech v Evropě, za pár dní hrajeme na židovském festivalu v Krakově (pozn. Festywal kultury zydowskiej, 13. ročník). Hrajeme ale docela často taky na svatbách, mě si zvou třeba na chasidské svatby. Součástí takové velmi ortodoxní židovské svatby je ceremoniál, kdy houslista musí pro určitou skupinu chasidských Židů hrát určité skladby. Často si mě zvou, abych hrál tohle. Ale jinak se dnes už málokdy stane, že by si vás pozvali na tradiční židovskou svatbu. Loni jsme hráli na jedné takové v Rumunsku a letos na dvou nebo třech v Budapešti. Celkově se dá říct, že v Evropě je to dnes spíš koncertní hudba, ale v Americe ještě pořád hudba svatební. Lidi si tím živí, v New Yorku máte takových až padesát kapel, které nikdy nekoncertovaly.
Často zmiňujete spolupráci židovských a cikánských muzikantů.
Ve východní Evropě to fungovalo před sto lety, ale funguje to i dneska. Lidi potřebovali hudbu, ale nebyla to ceněná profese, byla to kasta. V židovské společnosti byli klezmorim ta nejnižší kasta, i když to byli profesionální hudebníci. A když byla potřeba větší kapela, pozvali se cikáni. Klezmorim byli nejnižší kastou proto, že rabín nikdy nepracoval s ne-Židy, zatímco klezmorim s nimi pracovali pořád. Být muzikantem bylo v židovské společnosti to nejnižší postavení, ale pro cikána to bylo to nejvyšší, čeho mohl dosáhnout. V Moldávii byli cikáni, kteří vedli židovské kapely a mluvili jidiš. Žil tam jeden harmonikář, Miška Ciganov, který se ve 20. letech odstěhoval do Filadelfie, nahrál tam spoustu písniček, provozoval tam třicet let židovský rozhlas. Když zemřel, jeho rodina se vrátila k ruskému pravoslaví a opravovali auta. Je pochován na ruském ortodoxním hřbitově jako jediný židovský rozhlasový moderátor. Já osobně pořád potkávám hodně cikánských hudebníků, kteří spolupracují s židovskými kapelami. Oni si ten repertoár pamatují, protože nebylo možné se uživit hudbou jen jedné skupiny v mnohonárodnostní oblasti, kde žije pět etnických skupin.
