Dave Weckl – studenty se snažím inspirovat

Jeden z nejinspirativnějších bubeníků světového jazzu Dave Weckl (1960) hrál sedm let po boku Chicka Corey a od roku 1990 vydal deset vlastních alb. Na festivalu JazzFest Brno se letos představil jako člen kapely kytaristy Mikea Sterna, avšak to je pouze jedna z mnoha jeho současných aktivit. Na otázky týkající se jeho hudební minulosti i současnosti odpovídal těsně před brněnským koncertem.

I když jste letos přijel do Brna hrát jako součást skupiny Mikea Sterna, pro mnohé fanoušky jste právě vy jednou z největších hvězd festivalu. Je pro vás mezi rolí sidemana a frontmana velký rozdíl? Když doprovázíte někoho jiného a hrajete jeho skladby, musíte samozřejmě respektovat jeho hudební přání. Mike Stern, a vlastně každý leader, který mě vezme na turné, na sebe bere určitě riziko, ale já se snažím jej plně respektovat a sloužit celku. Jsem rád, že jsem po nějaké době opět přijel k vám do České republiky a určitě se rád vrátím i se svou vlastní skupinou.

Vaše bubenické kvality ocenil například časopis Modern Drummer, který vás zařadil do svého žebříčku 25 nejlepších bubeníků všech dob. Jsou pro vás taková ocenění důležitá? Případně byla pro vás důležitá někdy v minulosti? Nejsou a ani nikdy dříve nebyla. Když jsem byl mladý, vůbec mě takové věci nezajímaly. Já jsem se vždycky jen snažil hrát a co nejlépe hudbou vyjadřovat své pocity a myšlenky. A současně jsem se učil respektovat a ctít hudbu svých spoluhráčů. U takových žebříčků nikdy nevíte, jakým způsobem vznikly. Vždyť na světě je tolik dobrých bubeníků! Kdo tedy rozhodne, který z nich je nejlepší? Vůbec nevím tedy, proč bych o tom měl přemýšlet. Znám lepší využití času. Chci dělat to, co umím. Chci být malou částí historie hry na bicí a inspirovat další mladé lidi k tomu, aby se věnovali hudbě.

Vy sám jste začal hrát jako velmi mladý. Proč jste si vybral právě bicí nástroje? Vlastně nevím. Nejprve jsem se učil hrát na kytaru, taky nevím proč, ale to netrvalo moc dlouho. Já vždycky říkám, že bicí si vybraly mě. Vůbec nevím, jak se to přihodilo, ale jakmile jsem se na ně začal učit hrát, šlo to velmi lehce a byl jsem velmi brzy schopný odposlouchat a napodobit určité pasáže a věrně kopírovat jiné bubeníky. Dařilo se mi to, a tak jsem měl touhu hrát a dál se učit. A rodiče mě v tom podporovali.

Když vám bylo 25 let, stal jste se členem skupiny Chicka Corey. Předpokládám, že to byla klíčová událost ve vašem životě… Ano, to pro mne opravdu byla velmi důležitá zkušenost. Chick Corea je jednou z nejvlivnějších osobností jazzové historie a pro každého, kdo hraje po jeho boku, je to zlomová událost. Opravdu to dodnes vnímám jako fantastické setkání. Společně jsme složili spoustu muziky, Chick podporoval tvůrčího ducha ve skupině. Také mě naučil, jak tak velká kapela funguje po organizační stránce, a v neposlední řadě mi dal nahlédnout do pravidel byznysu. Stačilo jen sledovat, jak mu to všechno skvěle funguje. Bylo to samozřejmě velmi náročné. Koncertovali jsme po celém světě a já jsem v té době neměl čas téměř na nic jiného. Ale byla to krásná zkušenost.

Poté, co jste od Chicka Corey odešel, jste začal jednak koncertovat s Mikem Sternem, ale také jste založil vlastní kapelu. V čem jste se u Chicka Corey inspiroval a co jste chtěl naopak dělat jinak? Podobně jako on jsem chtěl publiku předávat svou vlastní hudbu, případně hudbu, kterou jsme složili se spoluhráči z kapely. I já jsem se tedy obklopil výbornými muzikanty a snažil jsem se pro ně a s jejich pomocí vytvořit tvůrčí klima. Stranou jsem naopak nechal obchodní aktivity. Nechtěl jsem jít do finančního rizika a snažil jsem se opravdu zaměřit především na hudbu.

Jste sice bubeník, ale skládáte hudbu pro celou kapelu. U jakého nástroje se rodí vaše skladby? Když píšu svou vlastní skladbu, obvykle začínám od bicích, tedy od rytmického základu. Ale jinak je to různé. Když komponuji opravdu sám pro sebe, mám obvykle čas nad skladbou dlouho přemýšlet, zkouším různé varianty, hledám tu nejlepší. Ale nejzábavnější je skládání společně s kapelou. Přijdu s nějakým nápadem a potom hrajeme dohromady a hledáme ten nejlepší tvar. Já mám pak k dispozici jednotlivé části skladby, trávím nad nimi doma týdny a přetvářím je do výsledného tvaru.

Na vašich autorských albech slyšíme vlivy různých stylů – jazzu, fusion, rhythm&blues. Souvisí to s tím, co vy sám rád posloucháte? Ano, mé desky jsou opravdu ovlivněny tím, co mám rád. Na všech stylech, které jste vyjmenoval, jsem vyrostl a dodnes je rád poslouchám.

Během své dlouhé kariéry jste se však dotkl i dalších žánrů. Doprovázel jste například Paula Simona a Arta Garfunkela při jejich Reunion Tour v roce 1983. Byla pro vás i tato zkušenost obohacující? Byla, velmi. Hudbu Paula Simona mám rád, jsou to velmi silné písně a i jejich koncerty byly velice povedené. Byla to pro mne významná událost.

Paul Simon sice zvláště na přelomu 80. a 90. let na svých sólových albech zvýraznil rytmickou složku, avšak písně, které zpíval na počátku své kariéry s Artem Garfunkelem, byly často klidné a především postavené na textech. Dostal jste jako bubeník dostatečný prostor pro sebevyjádření? Je pravda, že ze studiových nahrávek působí písně dua Simon & Garfunkel jako klidné a opravdu hodně postavené na obsahu textů. Ale stačí si poslechnout jejich koncertní provedení a ihned změníte názor. Na pódiu jejich tichá hudba získává velmi neklidný ráz. Pánové pracovali se silnou rytmickou sekcí a například píseň Me And Julio Down By The Schoolyard obsahovala i poměrně tvrdé rockové pasáže.

Řekl jste, že jedním z vašich cílů je inspirovat mladé lidi, aby se věnovali hudbě. Sám také učíte. Co je podle vás při výuce hudby nejdůležitější? Mým hlavním cílem je naučit mladé lidi, aby se dokázali hudbou opravdu svobodně vyjadřovat. Nejdůležitější není technická zručnost, ale především nápady. Klíčové je, jakým způsobem vyjádříte skrze hudbu své pocity a jak se vám podaří propojit s ostatními. Předávání takových abstraktních zkušeností je na vyučování to nejtěžší, protože jak přesně chcete učit emoce? Ale právě o to by při výuce mělo jít. Já své studenty do ničeho nenutím, jen se je snažím inspirovat. Ukazuji jim, že by měli dělat především to, co cítí, a měli by v tom mít svobodu.

Vaše poslední album Multiplicity vyšlo v roce 2005. Na čem pracujete v současné době? Máte pravdu, že od mého posledního alba už nějaká doba uplynula. V současné době pracuji především pro jiné muzikanty: jednak jako sideman (například s Mikem Sternem, s izraelským kytaristou Ozem Noyem nebo s pianistou Davem Grusinem), jednak jako producent. A také nabízím své služby „na dálku“ jako studiový bubeník. Díky technickým vymoženostem mohu hostovat na deskách muzikantů z celého světa. Nahraju ve svém domácím studiu bubenický part a přes internet jim jej zašlu. A pokud jde o nové skladby, pracuji v současné době nikoli s formátem alba, ale nahrávám singly, které prodávám elektronicky přes své webové stránky.

Sdílet článek: