Štěpánka Balcarová – určitě budeme výborně učit

Po silné vlně dnešních třicátníků a pětatřicátníků, kterou na scéně reprezentují skupina Vertigo, David Dorůžka nebo projekty kolem Ondřeje Pivce a Libora Šmoldase, se o slovo v českém jazzu hlásí další generace. Jednou z jejích nejzajímavějších tváří je trumpetistka a autorka Štěpánka Balcarová, zakladatelka česko-polského kvinteta Inner Spaces. Jejich debutové album vyšlo shodou náhod jako příloha prestižního polského časopisu Jazz Forum.

Štěpánko, jak jste se dostala k trubce jako svému hlavnímu nástroji? Já jsem si trubku nevybrala. Byla mi „přidělena“ v hudební škole, kde potřebovali doplnit jednomu učiteli úvazek. Vůbec toho ale nelituji.

Tímto způsobem se k nástroji dostane spousta dětí. Čím vám nakonec trubka tak učarovala, že jste se rozhodla jí věnovat naplno? Máte pravdu. Na začátku střední školy jsem začala chodit na soukromé hodiny k trumpetistovi Františku Kučerovi. Stali jsme se přáteli, hodně se mi věnoval, učil mě základy improvizace, jazzovou artikulaci, poslouchali jsme společně spousty jazzových desek. To bylo období, kdy mě hudba začala opravdu bavit.

A proč jste se rozhodla odjet studovat jazz konkrétně do polských Katovic? Potřebovala jsem pomoct. Vůbec mi nepřipadalo, že trubku ovládám já. Naopak, dělala si často, co se zalíbilo jí. Vzpomněla jsem si tenkrát na polského trumpetistu Piotra Wojtasika, se kterým jsem se setkala na jedné Pražské jazzové dílně, zkontaktovala jsem se s ním a jela jsem za ním do Polska na pár konzultací. Potom jsem složila přijímací zkoušky na jazzovou akademii do Wroclavi a po roce jsem přestoupila do Katovic.

Koho považujete za své největší vzory? A máte vedle hudebníků-mužů také nějaký vzor-trumpetistku? Hodně jsem poslouchala Milese Davise, Cheta Bakera a Lee Morgana, takže ti mě svou hrou určitě dost ovlivnili. Teď se zajímám spíše o soudobou scénu. Líbí se mi Ron Miles, Dave Douglas, Tom Harrell, Mathias Eick, Ralp Alessi. A z trumpetistek je samozřejmě bezkonkurenční Ingrid Jensen.

Vím, že máte ráda také italského skladatele a trumpetistu Paola Fresu. Čím vás fascinuje konkrétně jeho hudba? Mám ráda, když jsou hudebníci originální. Paola Fresu poznáte po prvním zahraném tónu, z jeho hraní vyzařuje klid a pokora k hudbě. Poměrně často hraje také v elektronických kapelách, kde využívá různých zvukových efektů, což je podle mě dobrá cesta jak oslovit širší publikum.

Zatímco k trubce jste se tedy dostala víceméně náhodou, předpokládám, že skládat jste začala „sama od sebe“. Kdy jste začala komponovat a mělo na to nějaký vliv vaše studium v Polsku? Skladbě jsem se začala věnovat ve druhém ročníku v Katovicích. Nejdříve jsem psala pouze pro kvintet, ale měla jsem štěstí, že jsem mohla studovat u Eda Partyky, který byl tenkrát v Katovicích externím učitelem. Jako jeho studenti jsme museli hned, téměř bez přípravy, komponovat pro celý bigband. Byl hodně náročný a nekompromisní. Teď si znalosti ze základů bigbandového aranžování prohlubuji u Françoise Théberge, který v Katovicích hostuje letos.

Můžete porovnat jejich přístupy? Myslíte, že vás více ovlivnil Partyka, nebo Théberge? Ovlivnil mě asi víc Ed Partyka – a doufám, že ještě ovlivní, příští rok u něho budu studovat kompozici v Grazu. S Françoisem především analyzujeme partitury – Duka Ellingtona, Gila Evanse, Thada Jonese. Stává se, že trávíme nad jedním taktem i tři hodiny! François je pro mě zajímavá škola, Ed Partyka vzrušující tvorba.

Skupinu Inner Spaces jste založili v roce 2009 s dalšími dvěma Čechy a se dvěma Poláky. Jak jste se dali dohromady? Vítka Křišťana a Luboše Soukupa jsem znala už z Čech. Máme podobné názory na hudbu, a protože jsme byli všichni na jedné škole, začali jsme přemýšlet o kapele. Trvalo nám potom nějaký čas, než jsme našli polskou rytmiku, která by naše skladby citlivě doplnila.

Štěpánka Balcarová - určitě budeme výborně učit, foto Anna StrejcováVím, že konkrétně v rytmické sekci došlo v krátké historii kapely k personálním změnám. Jak se tedy konkrétně dávala dohromady současná sestava Inner Spaces? Původní bubeník zhruba před rokem odřekl na poslední chvíli dlouho plánovanou šňůru kvůli lépe zaplacenému hraní. Tím jasně ukázal svůj vztah ke kapele. Koncerty odehrál tenkrát Grzeszek Masłowski, a protože bylo vidět, že má opravdovou chuť s kapelou hrát, a hlavně nám se s ním hrálo také velmi dobře, rozhodla jsem se vzít do kapely jeho. Basista po nějakém čase odešel sám a Maxe Muchu doporučil právě Grzeszek. Teď jsem konečně se sestavou kapely spokojená, hudebně i lidsky.

Byl váš repertoár od počátku autorský, nebo jste zkoušeli i převzaté skladby? Na prvních zkouškách jsme hráli i některé převzaté kompozice. Teď máme ale tolik vlastních skladeb, že repertoár neustále obměňujeme a i přesto jsme některé skladby ještě vůbec nehráli.

Polská jazzová scéna je velmi bohatá a – možná nejen geograficky – tvoří jakýsi pozvolný přechod k vyhraněné scéně skandinávské. Dokážete jako posluchač a jako člověk, který má s polským jazzem zkušenosti, tyto scény porovnat? Polská jazzová scéna je opravdu hodně velká a zdaleka jsem ji neměla možnost poznat celou. Mnoho muzikantů odkazuje k hardbopové éře, existuje také řada striktně freejazzových hráčů nebo vyznavačů fusion. Do skandinávského pojetí hudby má asi nejblíže Leszek Możdżer, který už dlouho spolupracuje s Larsem Danielssonem.

S Inner Spaces jste slavili úspěchy na festivalech v Jeleniej Górze a v Krakově. Pomohlo vám to nějak konkrétně v další činnosti? Moc ne. Je pravda, že se o nás po soutěžích trochu psalo. Ale dobrých mladých kapel je mnoho a míst ke hraní málo.

Ještě než jste natočili debutové album, objevila se jedna vaše skladba na nahrávce studentského orchestru Concept Art Orchestra Katowice. Na tom CD mě zaujalo, že je z poloviny složené ze skladeb Charlese Minguse. Proč právě on? V tom není žádná mystika. S Edem Partykou jsme zkoušeli v každém semestru jiný repertoár. Jednou to byl Bob Brookmeyer, Maria Schneider, potom kompozice od studentů a na tenhle semestr zrovna vyšla hudba Charlese Minguse.

První album Inner Spaces obsahuje autorské skladby vaše, Lubošovy a Vítkovy. Jak jste dávali materiál dohromady? To je dobrá otázka. My jsme totiž původně vůbec nechtěli natáčet desku. Vyhrála jsem na jedné soutěži velkou plazmovou televizi, a tak jsem si řekla, že ji prodám, pozvu kluky do studia a nahrajeme – tedy spíše zdokumentujeme – skladby, které jsme tenkrát hráli. Jenom pro vlastní nebo promoční účely. Až potom, když jsme si nahraný materiál poslechli, jsme zjistili, že by byla škoda jej nevydat. Nahrávka je podle nás svěží a uvolněná, možná právě proto, že jsme nešli točit s nějakými velkými ambicemi.

Jak skládáte? Rozepisujete party pro jednotlivé nástroje do not, nebo kolegové spolupracují na aranžích? Většinou mám všechno napsané. Jednou nebo dvakrát se stalo, že jsem nevěděla, jaký dát skladbě ráz, a to potom dáme hlavy dohromady.

Lubomír Dorůžka ve své recenzi Inner Spaces napsal, že vaše skladby „zaujmou zvukovou vynalézavostí ve spojování obou dechů a v zajímavých kombinacích s dalšími nástroji“. Baví vás víc načrtávat dialogy trubky se saxofonem, nebo propojovat melodii s rytmikou? Jsem dechař, je pro mě tedy asi přirozenější vést melodické linie mezi dechovými nástroji. Vím, že Vítek píše jinak. Pro něj je výchozí právě piano s rytmikou.

Ještě jeden citát ze zmíněné recenze: „Objev takovýchhle pětadvacátníků přináší příslib, že sebeobnovující energie jazzu se dosud neztratila.“ Co podle vás vaše generace přináší české jazzové scéně nového? Hlavní rozdíl oproti předchozím generacím je nepochybně v tom, že víc cestujeme, poznáváme různé školy, odlišná hudební prostředí. Myslím, že díky získaným kontaktům začne hrát na české scéně více mezinárodních formací. To by podle mě mohlo českému jazzu otevřít nové obzory. No a určitě budeme výborně učit. (smích) „Na cestách“ se každý z nás setkává s množstvím nových, inspirujících a hlavně fungujících učebních metod.

A vy sama se považujete víc za interpretku, nebo za autorku? Nejvíc za manažera. (smích )

Štěpánka Balcarová - určitě budeme výborně učit, foto Anna StrejcováTak takovou odpověď jsem nečekal. A jste manažerkou z nouze, nebo vás to baví? Samozřejmě že z nouze. Pochybuji, že by to mohlo někoho bavit. Vyloženě si užívám koncertů, kdy jedu hrát s nějakou kapelou jako sideman, nemusím se o nic starat, nemusím řídit, nemusím koncert uvádět, nepodepisuji smlouvy. V poslední době trávím bohužel stále více a více času u počítače nebo s telefonem v ruce a domlouvám koncerty. Upřímně řečeno, opakující se rozhovory na téma „Hm, říkáte jazz… a moderní? A pět je vás? To je těžké… na to nám lidi nechodí…“ mě už také poměrně unavují. Na druhou stranu se občas povede nějaký pěkný festivalový koncert (Polička, Trutnov) a z toho má člověk potom radost ještě dlouho.

Album jste natáčeli v ostravském rozhlase. Proč tato volba? Vítek už v Ostravě natáčel s kvintetem Jana Přibila a nemohl si studio vynachválit. Točili jsme všichni v jedné místnosti, ani nebyla zapotřebí sluchátka. Možná se to trochu odrazilo na zvuku, ale pocit při nahrávání byl příjemný. Jako při zkoušce nebo při koncertě.

Vaše CD není v běžné distribuci, ale vyšlo v Polsku jako příloha prestižního jazzového časopisu Jazz Forum. Jaké to má výhody a jaké nevýhody? Naši desku tímto způsobem jednoduše obdrželo tisíc odběratelů časopisu Jazz Forum, tedy i majitelů klubů a organizátorů festivalů. Doufám, že se tímto krokem kapela dostala do hudebního povědomí. V propagaci nás ale určitě čeká ještě dlouhá cesta.

To je mi jasné. Přesto přineslo vydání v rámci Jazz Fora nějaké konkrétní plody? Už se vám na tomto základě nějací pořadatelé ozvali? Až se mi ozve nějaký pořadatel s nabídkou koncertu, uspořádám velkou party!

Vítek Křišťan a Luboš Soukup nyní studují v Dánsku. Jak tedy v současné době Inner Spaces fungují? O pravidelném zkoušení nemůže být samozřejmě řeč. Snažím se pro kapelu domluvit vždy více hraní pohromadě a několik dní před šňůrou potom intenzivně zkoušíme. Náklady na cestu jsou bohužel poměrně vysoké vzhledem ke vzdálenosti, která nás dělí.

Jaké jsou podle vás přednosti studia v Katovicích třeba ve srovnání s tím, co slyšíte od kolegů o Dánsku nebo o jiných jazzových školách? Stává se poměrně často, že studenti jedné jazzové akademie mluví naprosto odlišně o její úrovni. Záleží na tom, co od školy očekáváte, v jaké životní a hudební etapě se nacházíte. Myslím, že všechny známé evropské jazzové školy jsou na výborné úrovni, a jde o to vybrat si tu, která vám bude v daný čas vyhovovat nejvíce. Mně osobně akademie v Katovicích neskutečně pomohla jak v technice hry na nástroj, tak v celkovém vnímání hudby. Teď je ale čas jít zase o kus dál.

Na to jsem se právě chtěl zeptat. Inner Spaces vznikli jako studentská kapela. Jak si tedy představujete svá další studia a další profesní život? Příští rok pojedu na stipendium do Grazu a tím skončím celý pětiletý studijní program. Potom plánuji vrátit se do Česka. Určitě bych se chtěla v budoucnu nadále účastnit různých jazzových kurzů a tím se dál vzdělávat. A hudebních plánů mám mnoho! Doufám pouze, že neztratím elán je všechny zrealizovat.

Ať už budou vaše další kroky jakékoli, chcete si značku Inner Spaces ponechat, nebo kapela po vašem odchodu z Katovic zanikne? Kapela funguje i teď, když jsou dva členové v Dánsku. Myslím, že tedy nebude hrát velkou roli, když se další člen přesune o pár set kilometrů jinam.

Sdílet článek: