Od včerejška už je jasné, že Pražské jaro letos nebude. Respektive ne tak, jak ho známe. A finální podobu letošního ročníku zatím nemůže potvrdit ani ředitel festivalu Roman Bělor, protože jak sám říká, situace se mění každým dnem. České orchestry dávají dohromady možný komorní program, ladí se cesty, kterými se bude streamovat, k plánování bude v těchto dnech přizvaná umělecká rada (můžeme se ptát, proč až teď a jestli nemohli její členové spolu s novým dramaturgem už od začátku restrikcí plánovat novou koncepci, ale po bitvě je každý generál – o nich je ostatně v rozhovoru taky řeč).
Před necelým měsícem jste vydávali prohlášení, že všechno běží podle plánu, dneska už je jasné, že festival proběhne úplně jinak. Mohl byste popsat ten poslední měsíc? Jak probíhalo dění v týmu managementu? Jak se vám řídila takováhle krizová situace? Ta situace je paradoxní v tom, že festival je stále dokonale připraven… Já práci na festivalech přirovnávám k pásové výrobě, máme rozpracované většinou tři čtyři ročníky před námi, takže když se začal utahovat šroub současných opatření, nejvíc jsme pracovali na ročníku 2021. Museli jsme přestat plánovat budoucnost a začít se věnovat přítomnost. Bylo třeba položit si otázku, co z festivalu v nějaké formě zachovat a nabídnout v digitální podobě. Některé koncerty lze přesunout na později a některé musíme úplně rušit, protože jde třeba o velká symfonická tělesa, která mají další volný termín až za několik let. Takže mě celá situace samozřejmě mrzí, ale v momentě, kdy se ruší olympiáda nebo další velké světové festivaly, je třeba ji brát pokorně jako sedm ran egyptských. Rok 2020 zkrátka vstoupí do historie tím, že se svět musel zastavit. Vezměte si, že se stopla i výroba ve Škodovce, která produkuje ročně skoro milion aut. To už se dějí opravdu mimořádné věci.
Zažil jste na manažerském postu někdy něco aspoň vzdáleně podobného? Takovýhle zásah vis maior nikdy. Zažil jsem sovětskou invazi a převrat na konci roku 89, ale to jsem nebyl na místech, kde bych musel něco operativně řešit, tohle je pro mě zvláštní moment. Člověk se vlastně děsí věcí, které může ovlivnit. Nejhorší je pocit selhání, nebezpečí, že můžu něco opomenout, udělat zásadní chybu. Toho se můžu bát. Ale nemůžu se bát něčeho, co nemůžu ovlivnit.
„Rok 2020 zkrátka vstoupí do historie tím, že se svět musel zastavit. Vezměte si, že se stopla i výroba ve Škodovce, která produkuje ročně skoro milion aut. To už se dějí opravdu mimořádné věci.“
Takže dokážete v téhle situaci zachovat chladnou hlavu. My máme výhodu kontinuální činnosti a taky nám optimismus dodává to, že víme, co by mělo být v příštích ročnících. A jsme rádi, že můžeme některé koncerty přeložit beze změny. Kytarista Al Di Meola zahraje 2. listopadu ve Foru Karlín, a pak soutěž, která se dostala už do čtvrtfinále, přesuneme do roku 2022 včetně soutěžících, takže musíme zvýšit věkovou hranici pro účast, protože nemůžeme účastníkům vyčítat, že zestárli o dva roky (smích). No a potom můžeme zachovat některé koncerty skrze streamy, jak už víte. Pro nás se teď víc než kdy jindy stávají důležitými partnery Česká televize a Český rozhlas. Zpravodajství Echo bude zachováno v nějaké méně časté podobě a pak jsou plánovány koncerty, které budeme přenášet k posluchačům domů.
Oznamujete streamy přibližně deseti koncertů, ale těch plánovaných komorních bylo v programu letošního ročníku víc. Bylo by náročné přenášet je všechny? Není to v plánu. My ještě pořád jednáme s umělci a také s institucemi, zejména s orchestry, které nám můžou nabídnout komorní sestavy. Také je možné, že by koncerty proběhly jinak, kdyby se rozvolnila pravidla. Kdyby se uvolnily limity, nevylučuji, že bychom v se v druhé půlce festivalu pokusili ještě něco zachránit. Je to zvláštní operativní situace.
Takže do posledního koncertu letošního ročníku nebudete vědět, jestli se ještě něco nezmění? Je to možné, budeme připraveni reagovat na změny situace.
Jak moc se do plánování změň v tom krizovém režimu zapojila nová umělecká rada? Jana Semerádová, Jakub Hrůša, Miroslav Srnka, atd. Zazněly nějaké zásadní koncepční návrhy? Ještě jsme je nepovolali, tento týden se s nimi začneme intenzivně radit. My jsme ten návrh, který šel včera do médií, dokončili před několika dny. Teď především vysíláme informaci o tom, že festival proběhne jinak, a ty detailní informace budeme šířit potom průběžně.
Plánujete se skrze streamy zapojovat do nějakých benefic? Já myslím, že to necháme čistě hudební. Benefice České filharmonie byla fajn, ale nechceme kopírovat ten formát, to ostatně dělají mnozí. Chceme spíš lidi pobavit, a těm, kteří mají rádi Pražské jaro, dát do dění festivalu trochu nahlédnout, byť v omezené podobě a s minimální účastí zahraničních účastníků. Ale i v tomhle případě některé zahraniční umělce mít budeme, pokusíme se nějaké dovézt. A tu záplavu chybějících velkých orchestrů chceme kompenzovat staršími záznamy, kterých máme mnoho. Buď je budeme vysílat přes rozhlas a televizi, nebo na svých webových stránkách.
Jednáte o streamech i s Arte, Mezzo nebo jinými mezinárodními kulturními kanály? Obávám se, že budou krizově řešit mnoho dalších subjektů. Ale můžeme se o to pokusit.
Říkáte, že se pokusíte dovézt zahraniční umělce. Není tohle spíš pro festival příležitost vytvořit prostor pro ty české, kteří se tak často na festival nedostanou? A když to řeknu úplně lapidárně, dát práci těm, co jsou teď v trablu? No ono to tak je, čeští hudebníci dominují. Ale nebudeme se snažit masivně přibírat nové OSVČ a vytvářet podpůrné platformy.
Co pro festival bude znamenat tento ročník po ekonomické stránce? Je to absurdní situace, nám se vytratí příjmy ze vstupného, což je přes dvacet milionů a musíme doufat, že ti, kteří dávají festivalu peníze na existenci, nám něco z toho, co bylo podmíněno realizací festivalu, nechají. Hlavní město Praha i ministerstvo kultury deklarovali, že budou hledat cesty, jak přispět na přípravy, nejen na konkrétní realizaci. Kdyby tohle nepřišlo, nedovedu si moc představit, jak bychom situaci zvládali.
Je tu možnost, že by se musel měnit program příštího ročníku? Já doufám, že ne. Spíš se trochu obávám, že všeobecná situace povede k poklesu celkové úrovně. Řada lidí bude ze setrvačnosti řešit různé ekonomické problémy, takže je možné, že si nebudou kupovat auta, nebudou chodit do galerií a na koncerty, protože zkrátka budou muset šetřit. Ale uvidíme, nemusí to tak vždycky být. Vzpomínám si, že v roce 2008, kdy byl ten hospodářský pokles, o kterém se mluvilo jako o krizi, lidi kupovali vstupenky poměrně hodně. Někdy naopak negativní zprávy lidi ženou ke kultuře a k nadčasovým hodnotám. Pánbu ví, co se bude dít. Nebezpečím je taky to, že bude příští rok méně peněz od sponzorů, od ministerstva…
Každoročně všichni vyhlíží Mou vlast. Plánujete živé provedení přesunout? Kdyby došlo k zázraku a uvolnily se poměry, odehráli bychom Mou vlast podle plánu, ale to je teď spíš už naivní představa. Pravděpodobně v České televizi odvysíláme jeden ze záznamů, nevím ještě konkrétně, který. Je tam asi padesát různých Mých vlastí, nějakou hezkou vybereme. A o živém provedení právě jednáme s kolegy z České filharmonie. Zkusíme ji zahrát, až to poměry umožní, ideálně i s diváky.
Nepohrávali jste si s myšlenkou dát aspoň Vltavu nebo jednu z básní někomu upravit pro komorní seskupení a streamovat symbolicky aspoň zlomek? Je jasné, že by výsledek byl dost nejistý, ale možná by to byl sympatický risk. To je trošku složité, moc si nedovedu představit, jak by to fungovalo v komorním seskupení. A i tady by se to odvíjelo od počtu shromážděných lidí, které nám stát povolí. Kdyby ta možnost byla, můžeme ji využít i v době festivalu. I tohle je jedna z věcí, které se v příštích třech nebo čtyřech týdnech vyjasní. My například ještě stále čekáme na finální slovo od Berlínských filharmoniků, se kterými jsme v živém kontaktu. Ještě stále jsme si neřekli, že je koncert zrušen, definitivní rozhodnutí od nich přijde až 19. dubna, kdy v Německu končí velikonoční prázdniny a v ten moment budou vědět, o jakých omezeních rozhodla spolková vláda. Ale i kdyby se nakrásně rozhodli, stejně by sem nejspíš nemohli přijet. Trochu se bojím potvrzovat nebo vyvracet cokoliv, jsme teď zkrátka v situaci, kdy musíme oznámit, že festival ve své původní podobě nebude, ale chceme vyslat signál, že něco bude, že nezhasínáme a že tady nebude tma až do začátku Firkušného klavírního festivalu. Který mimochodem, pevně doufám, proběhne v plánované podobě.
„To je kafkiáda, která by se dít neměla.“
Dá se z téhle situace vzít nějaké ponaučení? Ať už po manažerské, nebo po lidské stránce? Já se obávám, že v rovině uměleckého plánování asi ne. Velké poučení by si z toho měly vzít státy a lidi z hlediska hierarchie hodnot. A určitě by se měly poučit některé státní instituce, jako například správa hmotných rezerv. Suší tam nějaké ingoty vzácných kovů, ale nemají roušky a respirátory. Přitom je zvláštní, že když byly před lety epidemie, o kterých se u nás moc nepsalo, ale ve světě byly dost bolestné, jako třeba prasečí chřipka a SARS, někteří vizionáři včetně třeba Billa Gatese říkali, že příští světová katastrofa nebude ekonomická krize, ale rozšíření nějakého nebezpečného viru. A všichni to brali na lehkou váhu. Existuje pořekadlo o generálech, kteří jsou vždycky dokonale připraveni na tu minulou válku, a teď se u nás ukazuje něco podobného. Máme státní správu hmotných rezerv, která skladuje spoustu věcí, ale nic toho nám teď nepomůže.
To je pro mě příklad toho, že stát se někdy chová jako malé dítě. Současné vládě bych nevyčetl ta opatření, jsou myslím správná, a na to, že jsme Češi, se chováme vlastně velmi ukázněně a loajálně, ale nechápu, proč jsou státní úředníci v televizi desetkrát denně a říkají pořád to samé dokola. Neustále něco deklarují a nic se neděje. Mám teď konkrétní příklad z Německa, kde lidi v pondělí vyplnili jako OSVČ elektronický dotazník a v pátek jim přišly peníze na účet. U nás se pořád něco mluví, nikdo peníze nemá, pan ministr kultury deklaroval projekt na záchranu kultury, ale o něm na stránkách ministerstva není ani slovo, je tam pouze odkaz na článek, který o tom psali v Lidových novinách…
To je kafkiáda, která by se dít neměla. Nemám důvod, abych panu Zaorálkovi nevěřil, že se snaží. Jde o to, aby neříkal, že se snaží, ale aby řekl, čeho dosáhl. To mě znervózňuje. Tolik obecná úvaha na obecnou otázku. Jinak jsme naplněni optimismem, jsou to věci, které se hroutí ne naší vinou. Vzpomínám na jednu knihu z druhé světové války, která s jmenuje Byl jsem při tom, když se hroutil svět. Tak my jsme teď taky trochu při tom, nemůžeme některé věci ovlivnit a nezbývá než zachovat klidnou hlavu.
Svět se snad ještě nehroutí, snad to jsou jen některé naše mylné jistoty. Jistě, to bylo nadnesené. Moje žena je lékařka, takže se na to dívám i z pozice jakéhosi lékaře z odposlechu, mám poměrně racionální pohled a věřím, že to bude všechno dobré. Jen nám prostě vir zkazil krásný ročník. Když se podívám na letošní katalog, je mi smutno.
Asi nejen vám. Tak se těšme, že se v budoucnu v tom Rudolfinu zase potkáme. Nebo v Obecním domě, anebo v novém koncertním sále. Toho se třeba taky dožijeme.