1. suita ze scénické hudby k Peer Gyntovi Edvarda Griega dobře splnila funkci úvodního čísla večera. Skladbě, jež je hojně exploatovaným číslem symfonických koncertů nechybělo nic: širokodechá melodie „jitřní nálady“ měla hned od počátku svou vřelost, kontrastující se smutkem pohřební hudby i rozverností taneční scény. Efektní tečku pak za populární suitou udělal ironický obraz rozhněvaných trollů uvnitř hory, jež v intencích autora měl být parodií na vlnu vzdemutého dobového norského nacionalismu. I toto provedení potvrdilo životnost této hudby, přestože je od těchto dobových konotací již dávno oproštěna.

Závěrečný koncert 15. ročníku festivalu Musica Lípa měl být onou třešničkou na dortu, završující celý jeho úspěšný průběh. Nepochybně se tak nakonec stalo, i když poslední dny před koncertem 10. listopadu probíhaly ve znamení dramatické změny, ohlášené na poslední chvíli. Podle vyjádření vedení České filharmonie, produkčně zajišťující koncert, si jedna ze sester Labèque, jež měly být ozdobou programu, Katia, poranila ruku tak vážně, že jí to znemožnilo v Liberci vystoupit. Podařilo se naštěstí operativně zajistit zcela rovnocennou náhradu v osobě Kirilla Gersteina, amerického

Těžko si představit působivější zahájení mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Janáček Brno 2016 – Káťa Kabanová ve výtvarně osobité konkretizaci světově proslulého a ceněného kanadského režiséra Roberta Carsena otevřela 5. ročník brněnského festivalu vskutku důstojným způsobem, i když zároveň nasadila latku značně vysoko.

Večery strávené ve společnosti souboru Kremerata Baltica nesou vždy pečeť výlučného zážitku, ať už za přítomnosti jeho mistra a zakladatele Gidona Kremera či bez něj. V Rudolfinu vystoupil Kremer 14.9. spolu s korejskou houslistkou žijící v Německu, jejíž jméno uvedu raději v nominativu: Clara-Jumi Kang. Ta se uvedla hned v úvodu v kompozici lotyšského soudobého skladatele Georgse Pelecise (o němž není

Letos je garantem kvality samostatného bloku komorní hudby uvnitř stále kvalitněji obsazeného festivalu Dvořákova Praha Daniel Hope, anglický houslista, známý svými popularizačními cykly a inspirátor mnoha úspěšných setkání významných instrumentalistů, přinášejících pravidelně pozoruhodné výkony na poli komorní hudby, ať už na festivalech evropských či severoamerických. Tento žák Yehudiho Menuhina a bývalý člen renomovaného Beaux Arts Tria se významným způsobem obtiskl i do dramaturgie letošního ročníku Dvořákovy Prahy, když se mu podařilo shromáždit vskutku impozantní soupisku jmen. Jako umělecký šéf souboru Zürcher Kammerorchester přijel do Prahy a otevřel letošní komorní cyklus právě s tímto renomovaným tělesem, když kromě obligátní Malé noční hudby přednesl spolu s Ivo Kahánkem i Dvojkoncert Erwina Schulhoffa.

Během své neuvěřitelně dlouhé a plodné kariéry zůstal Yehudi Menuhin po celou dobu věrný jediné nahrávací společnosti. Od roku 1928, kdy se jeho jméno poprvé objevilo na etiketě šelakové desky, až do posledního projektu v lednu 1998, realizovaného na sklonku života, bylo jeho jméno spojeno s labelem His Master’s Voice, či alespoň s kontinuitou tohoto subjektu. Že se samotný název labelu měnil – nejprve jej spolkla EMI, od roku 2011 je součástí Warner Classics – podle toho, jak se měnil jeho právní status, to je jiný příběh. Tónu stradivárek Yehudiho Menuhina linoucímu se z proslulé trouby však mohl, obrazně řečeno,

Druhý večer vystoupil s Královskou filharmonií anglický pianista Paul Lewis v Brahmsově 1. koncertu d moll. Psát zde o významu a renomé, jež si v posledních deseti letech tento liverpoolský rodák vydobyl, bylo by snadné, ale myslím zcela zbytečné. Odkazuji čtenáře, jenž byl svědkem jeho mimořádného výkonu včera v Brahmsově Koncertu, na Lewisovu integrální nahrávku Beethovenových Sonát, jež uskutečnil v letech 2006-2008 pro Harmonia mundi. Paul Lewis má některé dispozice, ani ne tak pokud jde o pianistickou techniku, ale spíše povahy

Třetí Symfonie Gustava Mahlera je vyvrcholením jeho kosmogonických vizí, velkolepých jak co do svérázné symfonické formy, tak co do překypujícího obsahu, plného neslýchaných kontrastů. Obsahu, jejž se Mahlerovi jen tak tak podařilo vměstnat do dvou hodin (bylo nutno opustit ideu sedmivěté symfonie, zakončené závěrečnou větou „O tom, co mi vypráví dítě“). Šestivětý kolos i tak trvá 100 až 110 minut – tolik trvá židovskému tvůrci zkoumání mystéria přírody a všech jejích nezbadatelných záhad. Tolik času zabere, než se Mahler vyzpovídá