Velmi záslužný koncert se konal 16. listopadu v karlínském Foru. Mimořádný symfonický koncert Orchestru Státní opery Praha pod taktovkou svého uměleckého šéfa Andrease Sebastiana Weisera s výlučně německým programem byl zaštítěn pěveckými hvězdami prvé velikosti, rakouským tenoristou Andreasem Schagerem a americkou sopranistkou Meagan Miller, i vynikající rakouskou houslistkou Lidií Baich. V prvé polovině večera zazněl, po úvodní Beethovenově předehře Leonora I, Houslový koncert Albana Berga, jedno ze stěžejních děl hudby 20. století. A po přestávce večer vyvrcholil koncertním provedením 1. dějství Valkýry Richarda Wagnera, kde partů Siegmunda a Sieglindy se ujali oba zmínění pěvci, zatímco Hundinga zazpíval slovenský basista Peter Mikuláš.

Osmnáctého října byl učiněn další krok k tomu, aby Jean Sibelius, velká postava finské hudby, byl uznán i v Čechách jako tvůrce, kterému náleží významné místo v dějinách hudby. Alespoň v to doufám. Spor o Sibelia není dosud ukončen ani v zemích se silnou sibeliovskou tradicí, tedy v zemích baltických a anglosaských, ale česká premiéra jeho významného díla mládí – chorální programní symfonie Kullervo z roku 1892 – by mohla přispět k tomu, aby tento spor u nás vůbec započal. Podstatné zvýšení zájmu o tuto složitou, nelehko a nejednoznačně interpretovatelnou severskou postavu by bylo, domnívám se, v intencích výše řečeného, velmi žádoucí – aby se sibeliovský diskurs, často ostrý, břitký a kontroverzní, zbarvil konečně i svou nezaměnitelně českou příměsí.

Premiérou Maškarního plesu v pražském Národním divadle se dostalo nekonečnému seriálu s názvem „Jak v Čechách nerozumíme Verdimu“ dalšího pokračování, a kritikům této veskrze smutné, více než stopadesátileté historie dalšího mocného argumentu. V čem se míjí tato inscenace s Verdiho autorskou představou, s jeho dobovou poetikou „pláště a dýky“, jejímž typickým zástupcem je Trubadúr, ale leccos z tohoto stylu najdeme i v Maškarním plesu? Hned zkraje třeba říci, že to není ani tak hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, které je zvláště v orchestrálním základu, tempové dramaturgii a stylovém uchopení zcela uspokojivé, ale v režijním uchopení Dominika Beneše, který inscenuje sám sebe spíše než cokoliv z Verdiho autorské instrukce.

26. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nezačal právě nejšťastněji, přestože vysoká úroveň mezinárodního pěveckého obsazení úvodního koncertu 14. 7. – Angela Gheorghiu a Ramón Vargas – slibovala mnohé. Kolik dešťových kapek musí spadnout – nebo jinak – kolik notiček je nutno odehrát, aby bylo možno koncert ukončit pro nepřízeň počasí? Nevím, nepočítal jsem prvé ani druhé. Ale v druhé půli se spustila průtrž, která, ač předpovězena meteorology, pořadatele naprosto zaskočila. Ve Wimbledonu se i při malé přeháňce zatáhne střecha. To samozřejmě v Českém Krumlově není možné, a tak se publikum prostě pošle domů. Byl odehrán dostatečný počet notiček. Byly doby, kdy se v případě nepřízně počasí koncert přesunul do zámecké jízdárny či jinam pod střechu. Tak, jak to dělají na velkých evropských festivalech od Edinburku až po Salcburk: pokud vůbec pořádají open air, jsou dobře připraveni na deštivou variantu. V Českém Krumlově rozdají pláštěnky a pak už se jen modlí.

Hřebec, jenž v divém cvalu pádí po horizontu malebně vykroužené krajiny prezentované nahým ženským tělem, je tím nejvýraznějším erotickým akcentem, který přinesla inscenace opery Krakatit Václava Kašlíka, nastudované pro Národní divadlo Praha režisérkou Alicí Nellis. Jako celek je erotická vrstva prostupující Čapkův antiutopistický román nicméně v operním tvaru do značné míry potlačena a její divoká smyslnost sterilizována – dlužno dodat, že tak je tomu už u Václava Kašlíka, který ostatně ve svém operním zpracování vycházel mnohem více z filmové verze Krakatitu z dílny Otakara Vávry z roku 1948 než z Čapkova románu.

1. suita ze scénické hudby k Peer Gyntovi Edvarda Griega dobře splnila funkci úvodního čísla večera. Skladbě, jež je hojně exploatovaným číslem symfonických koncertů nechybělo nic: širokodechá melodie „jitřní nálady“ měla hned od počátku svou vřelost, kontrastující se smutkem pohřební hudby i rozverností taneční scény. Efektní tečku pak za populární suitou udělal ironický obraz rozhněvaných trollů uvnitř hory, jež v intencích autora měl být parodií na vlnu vzdemutého dobového norského nacionalismu. I toto provedení potvrdilo životnost této hudby, přestože je od těchto dobových konotací již dávno oproštěna.

Závěrečný koncert 15. ročníku festivalu Musica Lípa měl být onou třešničkou na dortu, završující celý jeho úspěšný průběh. Nepochybně se tak nakonec stalo, i když poslední dny před koncertem 10. listopadu probíhaly ve znamení dramatické změny, ohlášené na poslední chvíli. Podle vyjádření vedení České filharmonie, produkčně zajišťující koncert, si jedna ze sester Labèque, jež měly být ozdobou programu, Katia, poranila ruku tak vážně, že jí to znemožnilo v Liberci vystoupit. Podařilo se naštěstí operativně zajistit zcela rovnocennou náhradu v osobě Kirilla Gersteina, amerického

Těžko si představit působivější zahájení mezinárodního divadelního a hudebního festivalu Janáček Brno 2016 – Káťa Kabanová ve výtvarně osobité konkretizaci světově proslulého a ceněného kanadského režiséra Roberta Carsena otevřela 5. ročník brněnského festivalu vskutku důstojným způsobem, i když zároveň nasadila latku značně vysoko.

Večery strávené ve společnosti souboru Kremerata Baltica nesou vždy pečeť výlučného zážitku, ať už za přítomnosti jeho mistra a zakladatele Gidona Kremera či bez něj. V Rudolfinu vystoupil Kremer 14.9. spolu s korejskou houslistkou žijící v Německu, jejíž jméno uvedu raději v nominativu: Clara-Jumi Kang. Ta se uvedla hned v úvodu v kompozici lotyšského soudobého skladatele Georgse Pelecise (o němž není