Ivan Žáček

Ivan Žáček

Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).

Adèsova patologická anatomie smrti v tónech

Začalo to hezky. Na konci jsem se vypotácel z Rudolfina, nevěda hrubě, zda mám či nemám být vděčen za to, že jsem přežil svou smrt. Myslím, že jsem nebyl sám. Ale pěkně popořádku.

SOČR, večer kontrastních polovin aka chvála cembala

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu věnovaný památce prof. Zuzany Růžičkové přinesl program pro fajnšmekr, cele věnovaný hudbě dvacátého století. Prvá komorní polovina večera posléze vygradovala s použitím všech prostředků, jež má k dispozici vokálně symfonický obor, ve velkolepě pojaté Janáčkově Mši Glagolské. Ke zvukově brutálnímu světu praslovanské liturgie přinášela díla Stravinského a Kalabise, manžela a tvůrčího souputníka Zuzany Růžičkové – Symfonie dechových nástrojů, resp. Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 – maximální možný kontrast.

Večer Lukáše Vondráčka

2. únor 2018
Večer Lukáše Vondráčka

Z původního programu abonentního koncertu České filhatrmonie řady A4 nezůstal kámen na kameni (měl vystoupit Fabio Luisi s Brucknerovou Osmou), ale naštěstí se podařilo sehnat plnohodnotnou náhradu, Lukáše Vondráčka, vítěze klavírní soutěže královny Alžběty z roku 2016. Ten byl logicky hlavním magnetem večera, spíše než mladý dirigent Ben Gernon – a průběh prvního ze tří večerů také tato očekávání plně potvrdil.

Páté patro Dona Hrabala

22. prosinec 2017
Páté patro Dona Hrabala

Bohumil Hrabal, piják piva a filosof života, se stal námětem nové opery Miloše Orsona Štědroně, nazvané Don Hrabal, kterou právě uvedlo pražské Národní divadlo v nastudování režisérky Lindy Keprtové. Je to pokračování Štědroňova úspěšného seriálu o zajímavých osobnostech české kultury minulosti, tentokráte trochu jinak, formou moderní opery. Jedna základní Štědroňova ambice však zůstává: touha pojednat život a dílo zobrazované osoby v celistvosti, takříkajíc od kolébky až po hrob. Jako slovníkové heslo. Propracoval 

Miloš Orson Štědroň: Baví mne slučovat nízké a vysoké

Miloš Orson Štědroň, dříve řečený mladší, si vybral své middle name nejen z úcty k jednomu velkému filmaři, ale aby konečně přestal být tím mladším Milošem, aby se oddělil od svého otce téhož jména. Jaká je jeho hudba – ať už v muzikálu, kabaretu či opeře? Krásně divná. Osobitá. Neúhledná. Přelévá se koketně z jednoho stylu do druhého – chvíli to připomíná dadaistickou říkanku, pak zase minimalistický rap, a než se vám ucho rozkouká, jste někde uprostřed quasioperního recitativu, jazzrockového songu či sentimentálního šansonu. Je to hudba, které je třeba nejprve přivyknout, a nepoddává se uchu právě snadno. Pískat si ji nebudete, ale rozhodně vám utkví v uchu, a už se jí nezbavíte – až do příští premiéry Orsonova dalšího kabaretu. Má v sobě něco, co je více než úhlednost a unylá zpěvnost. Je životaschopná a ve své neutuchající dravosti docela originální.

Velkolepý hold Wagnerovi složený v karlínském Foru

Velmi záslužný koncert se konal 16. listopadu v karlínském Foru. Mimořádný symfonický koncert Orchestru Státní opery Praha pod taktovkou svého uměleckého šéfa Andrease Sebastiana Weisera s výlučně německým programem byl zaštítěn pěveckými hvězdami prvé velikosti, rakouským tenoristou Andreasem Schagerem a americkou sopranistkou Meagan Miller, i vynikající rakouskou houslistkou Lidií Baich. V prvé polovině večera zazněl, po úvodní Beethovenově předehře Leonora I, Houslový koncert Albana Berga, jedno ze stěžejních děl hudby 20. století. A po přestávce večer vyvrcholil koncertním provedením 1. dějství Valkýry Richarda Wagnera, kde partů Siegmunda a Sieglindy se ujali oba zmínění pěvci, zatímco Hundinga zazpíval slovenský basista Peter Mikuláš.

Jak přivést k životu Kullervoinena, juna s rusou vrchovinou

Osmnáctého října byl učiněn další krok k tomu, aby Jean Sibelius, velká postava finské hudby, byl uznán i v Čechách jako tvůrce, kterému náleží významné místo v dějinách hudby. Alespoň v to doufám. Spor o Sibelia není dosud ukončen ani v zemích se silnou sibeliovskou tradicí, tedy v zemích baltických a anglosaských, ale česká premiéra jeho významného díla mládí – chorální programní symfonie Kullervo z roku 1892 – by mohla přispět k tomu, aby tento spor u nás vůbec započal. Podstatné zvýšení zájmu o tuto složitou, nelehko a nejednoznačně interpretovatelnou severskou postavu by bylo, domnívám se, v intencích výše řečeného, velmi žádoucí – aby se sibeliovský diskurs, často ostrý, břitký a kontroverzní, zbarvil konečně i svou nezaměnitelně českou příměsí.

Rej maškar aneb Verdiho drama v šatně

10. říjen 2017
Rej maškar aneb Verdiho drama v šatně

Premiérou Maškarního plesu v pražském Národním divadle se dostalo nekonečnému seriálu s názvem „Jak v Čechách nerozumíme Verdimu“ dalšího pokračování, a kritikům této veskrze smutné, více než stopadesátileté historie dalšího mocného argumentu. V čem se míjí tato inscenace s Verdiho autorskou představou, s jeho dobovou poetikou „pláště a dýky“, jejímž typickým zástupcem je Trubadúr, ale leccos z tohoto stylu najdeme i v Maškarním plesu? Hned zkraje třeba říci, že to není ani tak hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, které je zvláště v orchestrálním základu, tempové dramaturgii a stylovém uchopení zcela uspokojivé, ale v režijním uchopení Dominika Beneše, který inscenuje sám sebe spíše než cokoliv z Verdiho autorské instrukce.

Krumlov? Příroda je někdy moudřejší a záskok občas nevyjde, ale buďme vděční za Rachlina

26. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nezačal právě nejšťastněji, přestože vysoká úroveň mezinárodního pěveckého obsazení úvodního koncertu 14. 7. – Angela Gheorghiu a Ramón Vargas – slibovala mnohé. Kolik dešťových kapek musí spadnout – nebo jinak – kolik notiček je nutno odehrát, aby bylo možno koncert ukončit pro nepřízeň počasí? Nevím, nepočítal jsem prvé ani druhé. Ale v druhé půli se spustila průtrž, která, ač předpovězena meteorology, pořadatele naprosto zaskočila. Ve Wimbledonu se i při malé přeháňce zatáhne střecha. To samozřejmě v Českém Krumlově není možné, a tak se publikum prostě pošle domů. Byl odehrán dostatečný počet notiček. Byly doby, kdy se v případě nepřízně počasí koncert přesunul do zámecké jízdárny či jinam pod střechu. Tak, jak to dělají na velkých evropských festivalech od Edinburku až po Salcburk: pokud vůbec pořádají open air, jsou dobře připraveni na deštivou variantu. V Českém Krumlově rozdají pláštěnky a pak už se jen modlí.

Podnětný i zábavný Kašlíkův Krakatit v Národním

Hřebec, jenž v divém cvalu pádí po horizontu malebně vykroužené krajiny prezentované nahým ženským tělem, je tím nejvýraznějším erotickým akcentem, který přinesla inscenace opery Krakatit Václava Kašlíka, nastudované pro Národní divadlo Praha režisérkou Alicí Nellis. Jako celek je erotická vrstva prostupující Čapkův antiutopistický román nicméně v operním tvaru do značné míry potlačena a její divoká smyslnost sterilizována – dlužno dodat, že tak je tomu už u Václava Kašlíka, který ostatně ve svém operním zpracování vycházel mnohem více z filmové verze Krakatitu z dílny Otakara Vávry z roku 1948 než z Čapkova románu.

csenfrdeitptes

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.