Začalo to hezky. Na konci jsem se vypotácel z Rudolfina, nevěda hrubě, zda mám či nemám být vděčen za to, že jsem přežil svou smrt. Myslím, že jsem nebyl sám. Ale pěkně popořádku.

Koncert Symfonického orchestru Českého rozhlasu věnovaný památce prof. Zuzany Růžičkové přinesl program pro fajnšmekr, cele věnovaný hudbě dvacátého století. Prvá komorní polovina večera posléze vygradovala s použitím všech prostředků, jež má k dispozici vokálně symfonický obor, ve velkolepě pojaté Janáčkově Mši Glagolské. Ke zvukově brutálnímu světu praslovanské liturgie přinášela díla Stravinského a Kalabise, manžela a tvůrčího souputníka Zuzany Růžičkové – Symfonie dechových nástrojů, resp. Koncert pro cembalo a smyčcový orchestr, op. 42 – maximální možný kontrast.

Z původního programu abonentního koncertu České filhatrmonie řady A4 nezůstal kámen na kameni (měl vystoupit Fabio Luisi s Brucknerovou Osmou), ale naštěstí se podařilo sehnat plnohodnotnou náhradu, Lukáše Vondráčka, vítěze klavírní soutěže královny Alžběty z roku 2016. Ten byl logicky hlavním magnetem večera, spíše než mladý dirigent Ben Gernon – a průběh prvního ze tří večerů také tato očekávání plně potvrdil.

Bohumil Hrabal, piják piva a filosof života, se stal námětem nové opery Miloše Orsona Štědroně, nazvané Don Hrabal, kterou právě uvedlo pražské Národní divadlo v nastudování režisérky Lindy Keprtové. Je to pokračování Štědroňova úspěšného seriálu o zajímavých osobnostech české kultury minulosti, tentokráte trochu jinak, formou moderní opery. Jedna základní Štědroňova ambice však zůstává: touha pojednat život a dílo zobrazované osoby v celistvosti, takříkajíc od kolébky až po hrob. Jako slovníkové heslo. Propracoval 

Velmi záslužný koncert se konal 16. listopadu v karlínském Foru. Mimořádný symfonický koncert Orchestru Státní opery Praha pod taktovkou svého uměleckého šéfa Andrease Sebastiana Weisera s výlučně německým programem byl zaštítěn pěveckými hvězdami prvé velikosti, rakouským tenoristou Andreasem Schagerem a americkou sopranistkou Meagan Miller, i vynikající rakouskou houslistkou Lidií Baich. V prvé polovině večera zazněl, po úvodní Beethovenově předehře Leonora I, Houslový koncert Albana Berga, jedno ze stěžejních děl hudby 20. století. A po přestávce večer vyvrcholil koncertním provedením 1. dějství Valkýry Richarda Wagnera, kde partů Siegmunda a Sieglindy se ujali oba zmínění pěvci, zatímco Hundinga zazpíval slovenský basista Peter Mikuláš.

Osmnáctého října byl učiněn další krok k tomu, aby Jean Sibelius, velká postava finské hudby, byl uznán i v Čechách jako tvůrce, kterému náleží významné místo v dějinách hudby. Alespoň v to doufám. Spor o Sibelia není dosud ukončen ani v zemích se silnou sibeliovskou tradicí, tedy v zemích baltických a anglosaských, ale česká premiéra jeho významného díla mládí – chorální programní symfonie Kullervo z roku 1892 – by mohla přispět k tomu, aby tento spor u nás vůbec započal. Podstatné zvýšení zájmu o tuto složitou, nelehko a nejednoznačně interpretovatelnou severskou postavu by bylo, domnívám se, v intencích výše řečeného, velmi žádoucí – aby se sibeliovský diskurs, často ostrý, břitký a kontroverzní, zbarvil konečně i svou nezaměnitelně českou příměsí.

Premiérou Maškarního plesu v pražském Národním divadle se dostalo nekonečnému seriálu s názvem „Jak v Čechách nerozumíme Verdimu“ dalšího pokračování, a kritikům této veskrze smutné, více než stopadesátileté historie dalšího mocného argumentu. V čem se míjí tato inscenace s Verdiho autorskou představou, s jeho dobovou poetikou „pláště a dýky“, jejímž typickým zástupcem je Trubadúr, ale leccos z tohoto stylu najdeme i v Maškarním plesu? Hned zkraje třeba říci, že to není ani tak hudební nastudování Jaroslava Kyzlinka, které je zvláště v orchestrálním základu, tempové dramaturgii a stylovém uchopení zcela uspokojivé, ale v režijním uchopení Dominika Beneše, který inscenuje sám sebe spíše než cokoliv z Verdiho autorské instrukce.

26. ročník Mezinárodního hudebního festivalu Český Krumlov nezačal právě nejšťastněji, přestože vysoká úroveň mezinárodního pěveckého obsazení úvodního koncertu 14. 7. – Angela Gheorghiu a Ramón Vargas – slibovala mnohé. Kolik dešťových kapek musí spadnout – nebo jinak – kolik notiček je nutno odehrát, aby bylo možno koncert ukončit pro nepřízeň počasí? Nevím, nepočítal jsem prvé ani druhé. Ale v druhé půli se spustila průtrž, která, ač předpovězena meteorology, pořadatele naprosto zaskočila. Ve Wimbledonu se i při malé přeháňce zatáhne střecha. To samozřejmě v Českém Krumlově není možné, a tak se publikum prostě pošle domů. Byl odehrán dostatečný počet notiček. Byly doby, kdy se v případě nepřízně počasí koncert přesunul do zámecké jízdárny či jinam pod střechu. Tak, jak to dělají na velkých evropských festivalech od Edinburku až po Salcburk: pokud vůbec pořádají open air, jsou dobře připraveni na deštivou variantu. V Českém Krumlově rozdají pláštěnky a pak už se jen modlí.

Hřebec, jenž v divém cvalu pádí po horizontu malebně vykroužené krajiny prezentované nahým ženským tělem, je tím nejvýraznějším erotickým akcentem, který přinesla inscenace opery Krakatit Václava Kašlíka, nastudované pro Národní divadlo Praha režisérkou Alicí Nellis. Jako celek je erotická vrstva prostupující Čapkův antiutopistický román nicméně v operním tvaru do značné míry potlačena a její divoká smyslnost sterilizována – dlužno dodat, že tak je tomu už u Václava Kašlíka, který ostatně ve svém operním zpracování vycházel mnohem více z filmové verze Krakatitu z dílny Otakara Vávry z roku 1948 než z Čapkova románu.