Zatímco loňský koncert v karlínském Foru konaný téměř před rokem, osobami interpretů i tematicky spřízněný s tím dnešním, přinesl hodnotný večer jak dramaturgicky, tak především úrovní pěveckých výkonů, druhý díl tohoto seriálu se již tak nevydařil. Oproti pilotnímu dílu je zde zřetelný ústup či skluz k efektní show ve stylu koncertů Tří tenorů. Již letmý pohled na program večera vyvolává pochybnosti. Fascinace Wagnerem. Tento rádoby sugestivní programový titul třeba přečíst tak, že tu jde o soukromé fascinace tvůrců, jež si na Wagnerově hudbě – opravdu to po absolvování celého tříhodinového večera neváhám takto říci – chtějí přihřívat svoji polívčičku.

Zahřívací skladba večera Dvořákovy Prahy 20. září, Second Essay for Orchestra Samuela Barbera moc nezahřála, tedy u srdce. To však především vinou nevzrušivého provedení, s nejistými žesti a vůbec celkovým nedostatkem zápalu. Barberova ambiciózní kompozice z roku 1942, odehrána pohodlně a bez zaujetí, je rázem poloviční. Jak plasticky se vydělují jednotlivé melodické linie z Bernsteinovy Newyorské filharmonie, když svého oblíbeného mistra diriguje! Zmiňuji právě tyto Bernsteinovy snímky, protože je o něm známo, že dával Barbera lépe než své vlastní skladby. A samozřejmě také proto, že po přestávce následovala jeho velkolepá 2. symfonie pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“.

Úvodní číslo koncertu Dvořákovy Prahy 18. 9., na němž v Rudolfinu vystoupila Česká filharmonie s dirigentem Petrem Altrichterem a proslulým ruským pianistou Jevgenijem Kissinem, obstaral Žalm 149, dílo nepatřící k těm nejhranějším z odkazu Antonína Dvořáka. Ať už to nazveme tradicí, či moudrostí předchozích generací – celkem víme proč. Altrichter nicméně dodal tomuto trochu monotónně velkohubému vokálnímu dílu, skandujícímu ve forte své biblické poselství, ten správný lesk pro efektní úvodní skladbu večera. Překvapily jen trochu ostře, hrubě znějící soprány Českého filharmonického sboru Brno (sbormistr Petr Fiala).

Jsem hluboce přesvědčen o tom, že zvuk těch největších světových orchestrů je po generace primárně utvářen jejich domovským sálem, kvalitami a charakterem jeho akustiky. Amsterdamský královský orchestr Concertgebouw sídlí od roku 1888 v sále, jenž patří spolu s vídeňským sálem Musikvereinu a Boston Symphony Hall k nejuznávanějším na světě. Nepochybně zcela po právu, vždyť sám Mahler, nadšený zvukem sálu Concertgebouw, prováděl poslední orchestrační úpravy svých symfonií – právě První, Páté a Sedmé – při zkouškách s místním orchestrem tak, aby co nejlépe využívaly jeho akustiku. Pod vedením Mahlerova přítele Willema Mengelberga, jenž orchestr formoval celých 50 let (1895-1945), se pak z orchestru Concertgebouw stalo těleso, jehož autentická mahlerovská tradice je dodnes nezpochybnitelná.

Normálně se dostane Mendelssohnův Koncert e moll, milovaný klenot houslové literatury, na program tak, že si jej vybere sólista, který se chce představit vším, co toto slunné dílo nabízí: radostnou, jásavou kantilénou, i oslnivými pasážemi vděčné virtuozity. Tentokrát byl Mendelssohn vybrán z ideově dramaturgických důvodů, jako jeden z velkých židovských skladatelů, k poctě Izraele, který slaví 70 let od svého vzniku. Jeden z předních houslistů dneška, 

Koncert orchestru FOK 18. dubna ve Smetanově síni pod taktovkou hlavního hostujícího dirigenta Holanďana Jaca van Steena byl cele věnován ruské hudbě dvacátého století. Nejprve zazněla suita z Prokofjevova baletu Popelka (1945), ve vlastní instrumentaci van Steena, a po přestávce přednesl hlavní magnet večera, Lukáš Vondráček, Rachmaninovův Klavírní koncert č. 3 d moll (1909).

Mitsuko Uchida hraje Klavírní koncert Arnolda Schönberga již pětadvacet let a má jej dokonale zažitý. Hraje jej pravda z not, ale to nás u tak paměťově i hudebně náročné skladby nesmí mýlit. Ona sama jej nepovažuje za technicky mimořádně náročný, či vděčný, o jeho posluchačské vstřícnosti si rovněž nedělá iluze – naskýtá se tedy otázka proč se toto nekompromisně dodekafonické dílo stalo trvalou součástí jejího repertoáru. Říká dokonce, že klavírní part je pro pianistu velmi nepohodlný, není vůbec psán pianisticky efektivně, díky tomu, že Schönberg sám na klavír moc hrát neuměl. Přesto je vášnivou advokátkou tohoto díla. Proč? Z úcty a lásky k síle uměleckého přesvědčení, které jde nekompromisně za svým cílem a nepoleví ani na okamžik, říká. To zní hezky, že? V jeho kompoziční filosofii je skutečně akt tvorby tím nejdůležitějším ze všeho, oč při umělecké tvorbě jde; výstup skladby a to, zda se posluchači příjemně poddává, není a nesmí (!) být primárním cílem. V tom byl Schönberg zcela nekompromisní, jako možná nikdo z jeho kolegů, a jeho život i dílo stalo se – a po stu letech to lze říci zcela bezpečně – živoucím dokladem toho, že radikální a zároveň populární prostě býti nelze. Schönberg je jedním z nejobhajovanějších tvůrců moderní hudby, ale kromě expertů ho poslouchat nechce nikdo. Uvážíme-li, že se tento nevyléčitelný idealista a nejumělečtější tvůrce Moderny podle svých slov upřímně těšil, až si jeho seriální odrhovačky budou pískat zelináři na ulicích – pak to je doklad smutné ironie, s jakou nutno okomentovat bolestné schizma, ke kterému dospěla artificiální hudba za posledních sto let. Ani po stu letech se jeho hudba nestala trvalou součástí repertoáru a naděje, že si ho budou pískat zelináři… nevsadil bych na to ani pětník.