Večer zasvěcený Josephu Haydnovi a Leopoldu Mozartovi připravili pro své vystoupení na Pražském jaru Les Arts florissants pod vedením svého šéfa a zakladatele Williama Christieho. Představovat tento francouzský autentistický soubor specializovaný na provádění barokní hudby, který ve svém oboru představuje nejužší světovou špičku, je jistě zcela zbytečné. Na Pražském jaru vystoupil již podvakráte, v roce 1995 a 2014. Tentokrát přednesli prvé dvě ze šestice Pařížských symfonií Josepha Haydna, komponovaných na objednávku hraběte d’Ognyho v letech 1786, Symfonii č. 83 g moll, Hoboken I/83 a č. 82 C dur, Hoboken I/82, doplněné Koncertem č. 2 pro violoncello D dur, Hoboken VIIb/2, jejž Haydn (patrně, autorství není stoprocentně jisté) komponoval v roce 1783 pro českého violoncellistu Antonína Krafta. Jeho sólový part přednesl mladý francouzský instrumentalista Cyril Poulet, a program doplnila ještě Sinfonia in B Leopolda Mozarta, komponovaná patrně v roce 1753.

Z karlínského sálu Forum se Bayreuth udělat asi nepodaří, ale třeba uznat, že některé wagnerovské projekty v produkci pražského Národního divadla se zde vysloveně vydařily. Po loňské trochu příliš komerčně laděné Fascinaci Wagnerem se k těm úspěšným přiřadilo i Zlato Rýna, předvečer tetralogie Richarda Wagnera, což lze prohlásit už teď po prvé premiéře, byť bude následovat ještě repríza 26.5.

Pokud pro nějakou hudbu platí, že se dá minimálně stejně dobře, ne-li lépe, číst jako poslouchat – ba dokonce, že to abstraktní, co na nás čeká za notami – horizontální logika virtuálních hlasů zapletených do sofistikované polyfonní tkáně – že celý ten matematický řád, tektonika a proporce jsou důležitější než fyzický aspekt, tedy zvuk sám, pak je to zcela jistě korpus 6 sonát a partit Johanna Sebastiana Bacha. Největší dílo věnované sólovým houslím, jež zná evropská hudba.

Antonio Pappano provedl na koncertě Pražského jara 17. května se svým orchestrem dell’Accademia nazionale di Santa Cecilia nezvykle, ale přitažlivě komponovaný program složený z děl Musorgského, Bartóka a Rimského-Korsakova. Úvodní Musorgského Noc na Lysé hoře zazněla v originální verzi z roku 1867, která je stále spíše vzácným hostem na koncertních podiích oproti frekventovanější úpravě z pera Rimského-Korsakova z roku 1886. Z provedení lze dobře pochopit, proč tomu tak je. Musorgského manuskript, objevený až koncem 30. let, předkládá značné problémy interpretační i poslechové, a potkal ho logicky osud všech edicí Musorgského geniálně neučesaných, divoce rudimentárních děl, jimž se jeho přítel Rimskij-Korsakov snažil dát hratelnější, přehlednější, konvenčnější podobu. Což se mu zpravidla podařilo, ale za cenu, že osobité rysy Musorgského děl tím byly do jisté míry setřeny.

Významný český pianista Jan Bartoš vystoupil 23. ledna v Rudolfinu v rámci programové řady FOK. Dramaturgická strategie, kterou si zvolil, byla opřena o dvě základní linie, pokusit se propojit myšlenkově Haydna a Brahmse, a Janáčka se Smetanou. Konkrétně střední čísla programu, Sonátu c moll Hob. XVI: 20 a Sonátu f moll, op. 5, a krajní čísla, tedy klavírní cykly V mlhách a Sny.

Orchestrální cyklus PKF - Prague Philharmonia přinesl pod taktovkou svého šéfdirigenta Emmanuela Villauma [? vyber si, ale jedna možnost blbější než druhá] stylově koncízní program, pokud jde o prvou polovinu večera. Ta byla složena z operních árií Ericha Wolfganga Korngolda a Vier Letzte Lieder Richarda Strausse, mezi něž byl vložen jako svorník symfonický kousek z opery Krzysztofa Pendereckého, Raj utracony. Po přestávce pak Emmanuel Villaume představil svou vizi jednoho z nejfrekventovanějších děl 19. století,  7. symfonii A dur Ludwiga van Beethovena, jíž obehranost nehrozí jen díky nadčasovým hudebním hodnotám.

Francouzské klavírní duo sester Katii a Marielle Labèque vystoupilo v sobotu večer v Rudolfinu se zásadně obměněným programem, místo Stravinského Svěcení jara v úpravě pro dva klavíry zahrály obě fenomenální pianistky výběr z děl Philipa Glasse. Po přestávce pak následovaly Symfonické tance a písně z muzikálu West Side Story, jako součást projektu „Leonard Bernstein at 100“.

Zatímco loňský koncert v karlínském Foru konaný téměř před rokem, osobami interpretů i tematicky spřízněný s tím dnešním, přinesl hodnotný večer jak dramaturgicky, tak především úrovní pěveckých výkonů, druhý díl tohoto seriálu se již tak nevydařil. Oproti pilotnímu dílu je zde zřetelný ústup či skluz k efektní show ve stylu koncertů Tří tenorů. Již letmý pohled na program večera vyvolává pochybnosti. Fascinace Wagnerem. Tento rádoby sugestivní programový titul třeba přečíst tak, že tu jde o soukromé fascinace tvůrců, jež si na Wagnerově hudbě – opravdu to po absolvování celého tříhodinového večera neváhám takto říci – chtějí přihřívat svoji polívčičku.

Zahřívací skladba večera Dvořákovy Prahy 20. září, Second Essay for Orchestra Samuela Barbera moc nezahřála, tedy u srdce. To však především vinou nevzrušivého provedení, s nejistými žesti a vůbec celkovým nedostatkem zápalu. Barberova ambiciózní kompozice z roku 1942, odehrána pohodlně a bez zaujetí, je rázem poloviční. Jak plasticky se vydělují jednotlivé melodické linie z Bernsteinovy Newyorské filharmonie, když svého oblíbeného mistra diriguje! Zmiňuji právě tyto Bernsteinovy snímky, protože je o něm známo, že dával Barbera lépe než své vlastní skladby. A samozřejmě také proto, že po přestávce následovala jeho velkolepá 2. symfonie pro klavír a orchestr, „Věk úzkosti“.