Na svém abonentním koncertě řady B4 hrála Česká filharmonie pod taktovkou Tomáše Netopila v značně obměněné sestavě oproti posledním koncertům, což bylo rozpoznatelné nejen zrakem, ale především sluchem. Smyčce tentokrát tak neladily a celkový zvuk pléna postrádal tonální vyrovnanost a hebkost, na niž jsme u této značky zvyklí. Již minule [můžeš doplnit, chceš-li, už nemám sílu… ] jsem psal o syrovějším, drsnějším zvuku, dokonce jsem to uvítal jako náznak jakéhosi trendu (je-li to ovšem trend trvalejší povahy), tentokrát bych však hlomozivou hlučnost, jež byla zvukovým stigmatem večera, nevítal až tak vřelými slovy.

Abonentní koncert České filharmonie řady A3 přinesl symfonická díla dvou vídeňských klasiků, Beethovena a Schuberta, která orámovala Rendering, kompozici Luciana Beria z roku 1989. Program, chtělo by se říci, tradiční, opřený o dva standardní klasiky, si však v průběhu večera získal posluchače svou promyšleností a vnitřní sofistikovaností, byť ta se mu neodhalovala na první pohled. Navíc měl večer patřičný tah, s účinným vyvrcholením, které přinesla Byčkovovo podání Beethovenovy Sedmé. A do třetice musím s velkou libostí konstatovat, že zvuk České filharmonie se poznenáhlu mění, do tradičního 

Aiva, Britten, Musorgskij – tak PKF uvádí na svých stránkách koncert orchestrální řady A, který se odehrál 15. listopadu pod taktovkou uměleckého šéfa Emmanuela Villauma. Titulek opravdu shrnuje vše podstatné, to je mu třeba přiznat. Úvodní Symfonie č. 37, až do roku 1907 mylně připisovaná Mozartovi (ve skutečnosti je 25. symfonií Michaela Haydna, až na prvou větu, která pochází Mozartova pera), byla hodně odbytým úvodním číslem, zahraným nejen bez přesnosti – ale co hůř, i bez elánu. Nepovažuje-li propagace Pražské komorní filharmonie za nutné ji blíže zmiňovat, tím spíše nepatří ani do mé recenze. 

Závěrečný večer mezinárodního hudebního festivalu Musica Lípa, jeho 18. edice, připravil novoborskému publiku vítanou možnost seznámit se se slovenským souborem Janoska Ensemble. Kvarteto stmelené silnou rodinnou tradicí, tvořené třemi bratry Jánoškovými, Františkem, Ondrejem a Romanem a jejich švagrem Júliem Darvasem, nadchlo místní publikum a jejich spontánní, temperamentní projev vytvořil perfektní tečku za letošním ročníkem.

Česká filharmonie zahájila svou 124. sezonu koncertem tvořeným výhradně slovanským repertoárem – Smetana, Čajkovskij, Šostakovič. Pod taktovkou uměleckého šéfa Semjona Byčkova zazněl tradiční orchestrální výběr z Prodané nevěsty – Ouvertura, Polka, Furiant a Skočná, z Evžena Oněgina pak slavná dopisová scéna v podání ruské sopranistky jménem Jelena Stichina (čeština bohužel neumožňuje její příjmení přijatelně skloňovat). Po přestávce pak došlo na dramaturgické jádro večera, obrovitou Šostakovičovu 8. symfonii.

Abonentní koncert České filharmonie řady A přinesl 5. června setkání dvou velkých hudebníků, amerického houslisty Joshuy Bella a německého dirigenta Christopha Eschenbacha. V prvé polovině večera zazněl Camille Saint-Saëns, jeho nejčastěji hraný Houslový koncert č. 3 h moll. Hned v úvodu Bellova robustní dikce hlavního tématu otevřela imponujícím způsobem tento nástrojově vděčný koncert, který francouzský mistr dedikoval slavnému španělskému virtuozovi Pablu de Sarasate. Všechny polohy díla, na něž bývá někdy trochu nespravedlivě shlíženo jako na nepříliš hluboké a povrchní – jako ostatně na celý Saint-Saënsův kompoziční odkaz – dokáže americký houslista vystihnout s maximální přesvědčivostí a téměř scénickým efektem. Má Koncert skvěle zažitý léty provádění a zná dokonale všechny jeho rafinované finesy i úskalí. Zejména jeho naturelu vyhovuje – stejně jako v případě Sibeliova Koncertu, jehož je rovněž skvělým interpretem – vypjatý dramatismus díla, temný i ohnivý současně, nesený cikánskými iberskými intonacemi a hrou na g struně, ale přesvědčivě tlumočí i líbeznou kantilénu volné věty, s apartně instrumentovanými flažolety (v souzvuku s klarinetem) v závěru. Česká filharmonie překvapila trochu robustním, drsnějším zvukem, nezcela vyrovnaným – o nějakém detailním nastudování tentokrát nelze hovořit, ale na celkové vyznění díla, spojující svrchované technické mistrovství skladatele i interpreta, to nemělo větší vliv. Joshua Bell nesporně dnes patří k jeho nejpovolanějším interpretům. Svou zaujatou, nervní hrou, po okraj naplněnou dynamismem a energií, vyvolává vzpomínky na velké intepretace mistrů minulosti, Henryka Szerynga, Nathana Milsteina a Zina Francescattiho.