Komorní řadu mezinárodního festivalu Dvořákova Praha zakončil večer, jehož sestavě vévodilo jedno jméno. Martha Argerich. Každý, kdo sleduje vývoj světového klavírního umění v posledních šedesáti, sedmdesáti letech, ví dobře, co tento pojem obnáší. Věhlasnou argentinskou pianistku tedy netřeba blíže představovat a jsem rád, že si to mohu s čistým svědomím odpustit. Nestačila by mi celá noc na to, abych sepsal jen nějaký povrchní medailonek. A k čemu to, když jsou o této legendě klavíru sepsány knihy. Argerich není jen jednou z největších pianistek historie: její legenda je stále živá a patří spolu s Marií João Pires k největším pianistkám současnosti. Jen jedno je v jejím přístupu nepochopitelné, že se od konce sedmdesátých let vyhýbá celovečerním sólovým recitalům. Když po koncertě v Concertgebouw v dubnu 1979 oznámila, že končí se sólovou koncertní činností, zavládlo mezi jejími obdivovateli všeobecné zděšení. Ve známé edici Philips, Great Pianists of the 20th Century, má dva svazky – jen pro představu, např. Ivo Pogorelich, její chráněnec, zde není vůbec zastoupen, vedle mnoha dalších fenomenálních pianistů. V roce 1965 vyhrála Chopinovu Varšavu, o 15 let později již seděla v tamější porotě, z níž však vystoupila na prostest právě proti vyloučení Pogoreliche už ve 3. kole, následována Nikitou Magaloffem. Od té doby se skutečně dají její sólová vystoupení spočítat na prstech jedné ruky. Věnuje se nahrávání, založila či spoluzaložila několik festivalů, pravidelně vystupuje se svými přáteli na komorních koncertech v Luganu či Verbieru, abych jmenoval jen dva renomované festivaly. Komořina jí pomáhá v tom, aby se na pódiu, jak říká, necítila tak opuštěná.

Čtvrteční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha, věnovaný vystoupení amerického komorního souboru Juilliard String Quartet, byl otevřen zajímavým způsobem. Uvedením díla u nás prakticky neznámé autorky, britské skladatelky jamaického původu, Eleanor Albergy (1949). Tím dílem byl 2. Smyčcový kvartet z roku 1994. Výrazně formovanou kompozicí, postavenou na blokovém kontrastu, proniká všudypřítomný temperament rytmického živlu, jasně etnického zabarvení. Místy snad karibské provenience? Většinou však jako by k nám tato hudba přicházela odevšad a odnikud, jak je dnes příznačné pro fenomén world music. A to přesto, že se tato artificiální kompozice samozřejmě od vrstvy populárního mainstreamu jasně odděluje sofistikovanějším designem. Ale žijeme v době, kdy se i tzv. vážná hudba chce líbit a bojuje o uznání mezi širokými posluchačskými vrstvami.

Středeční večer mezinárodního festivalu Dvořákova Praha s Royal Philharmonic byl zahájen změnou v programu, kterou uvedl chatrnou angličtinou jeho hudební ředitel Vasilij Petrenko. Následoval Nimrod z Variací Enigma z pera anglického skladatele Edwarda Elgara – a těžko si věru představit vhodnější kousek, který by zazněl na počest zesnulé britské královny Alžběty II. Provedení nemohu hodnotit, neboť jsem to celé probrečel. Ale asi to hráli dobře. Nic jiného se od špičkového londýnského tělesa, založeného roku 1946 Sirem Thomasem Beechamem, ani nedalo čekat.

City of Birmingham Symphony Orchestra, jeden z nejvýznamnějších anglických orchestrů, založený v roce 1919, ale vstřebávající hudební tradici města o mnoho starší, nevystoupil letos na Pražském jaru poprvé. V roce 1994 přijel CBSO do Prahy se svým tehdejším šéfem Simonem Rattlem a provedli díla Michaela Tippetta a Antona Brucknera. Tentokrát v Praze vystoupil orchestr se svou šéfdirigentkou a hudební ředitelkou, litevskou mistryní taktovky, jejíž jméno si netroufám uvést jinak než v nominativu – Mirga Gražinytė-Tyla, a provedli díla Edwarda Elgara a opět Antona Brucknera. Gražinytė-Tyla vede těleso od roku 2016 a pro práci s orchestrem jí zbývá ještě jeden rok, kdy ji vystřídá Kazuki Yamada.

PKF — Prague Philharmonia provedla 8. května se svým šéfem Emmanuelem Villaumem na svém předposledním koncertu letošní orchestrální řady díla Mozarta, Strausse, Brahmse a Gounoda, s tím, že této poněkud neobvyklé dramaturgii mělo dominovat co lákadlo vystoupení renomovaného německého instrumentalisty Andrease Ottensamera, prvého klarinetisty Berlínské filharmonie a dnes již, při svém relativním mládí (*1989), uznávaného mistra svého nástroje. Pokud jde o jeho podíl na večeru, splnilo se toto očekávání beze zbytku. Proberme však věci postupně.

Arcadi Volodos zahájil recitál, který uzavřel tento ročník Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného, Schubertovou Sonátou D dur D 850. Je to trochu zvláštní volba, a ne každý si ji může dovolit. Nicméně způsob, jakým k tomuto dílu přistoupil fenomenální ruský talent klavíru, byl zcela odzbrojující. Sonáta, nesporně velmi ambiciózní dílo, už jen délkou zvíci ca 40 minut, je středním členem jakési sonátové trilogie, jediné trojice vydané tiskem ještě za Schubertova života (předchází jí Sonáta a moll D 845 a následuje pak Sonáta G dur D 894).

Na třetím večeru Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného 3. listopadu vystoupil český pianista Lukáš Vondráček, významný představitel mladší generace, který přednesl díla Ludwiga van Beethovena, Josefa Suka a Roberta Schumanna.

Peter Grimes patří ve světě mezi nejhranější opery Benjamina Brittena, u nás však se repertoárovou operou dosud nestal. Ta bilance je opravdu chudá: poprvé byl na českém jevišti uveden v Brně, a to již v roce 1947, tedy dva roky po své londýnské premiéře (7. června 1945 v Sadler’s Wells Opera). Tento soubor (v roce 1974 přejmenovaný na English National Opera) pak pod taktovkou Charlese Mackerrase provedl toto Brittenovo stěžejní dílo v rámci Pražského jara v roce 1965. V roce 1979 následovala inscenace pražského Národního divadla (r. Ladislav Štros, d. Josef Kuchinka) a to bylo, pokud jde o pražskou scénu, až dosud vše.