Ivan Žáček
Vystudoval hudební vědu na Karlově Universitě, věnuje se hudební a operní kritice, a divadlu vůbec. Je členem různých divadelních porot, byl dramaturgem Státní opery, sedm biblických let sloužil v Radě Národního divadla. Jako filmolog se v Národním filmovém archívu zabýval výzkumem vztahu hudby a filmu, z té doby pochází řada felliniovských studií, překladů filmologických a muzikologických textů. Působil jako režisér a autor českých dialogů či překladatel, je za ním více než jedna stovka filmů. Dnes dělí svůj čas mezi divadlo a hudbu. Kromě Harmonie píše do Divadelních novin, Hudebních rozhledů, i do časopisu Svět a divadlo. Svými texty však zamořil i Týden, Kritickou přílohu RR, Lidové noviny, MF frontu dnes, Reflex. Překládá divadelní hry, odborné studie i knihy (Harold C. Schonberg, Životy velkých skladatelů).
Na třetím večeru Klavírního festivalu Rudolfa Firkušného 3. listopadu vystoupil český pianista Lukáš Vondráček, významný představitel mladší generace, který přednesl díla Ludwiga van Beethovena, Josefa Suka a Roberta Schumanna.
Peter Grimes patří ve světě mezi nejhranější opery Benjamina Brittena, u nás však se repertoárovou operou dosud nestal. Ta bilance je opravdu chudá: poprvé byl na českém jevišti uveden v Brně, a to již v roce 1947, tedy dva roky po své londýnské premiéře (7. června 1945 v Sadler’s Wells Opera). Tento soubor (v roce 1974 přejmenovaný na English National Opera) pak pod taktovkou Charlese Mackerrase provedl toto Brittenovo stěžejní dílo v rámci Pražského jara v roce 1965. V roce 1979 následovala inscenace pražského Národního divadla (r. Ladislav Štros, d. Josef Kuchinka) a to bylo, pokud jde o pražskou scénu, až dosud vše.
12. a 13. září vystoupili v pražském Rudolfinu na dvou koncertech konaných v rámci festivalu Dvořákova Praha Vídeňští filharmonikové pod taktovkou legendárního nestora světové taktovky, švédsko-amerického dirigenta Herberta Blomstedta. Dvoudenní program, se kterým Blomstedt s filharmoniky letos vystoupil již Salcburku a před pár dny i v Amsterodamu, obsahoval vedle symfonických děl vídeňských klasiků, Schuberta, Brucknera a Brahmse, i Honeggerovu Liturgickou symfonii – dramaturgie, jež představuje vrcholy evropské symfoniky a dbá přitom i na vyvážené zastoupení jejího světského a duchovního proudu.
Jiří Suchý: Koronavirus nám vzkazuje, že bychom měli ze své domýšlivosti trochu slevit, že nejsme pánem všehomíra
15. listopad 2020
Jiří Suchý. Žijící legenda. Český básník, zpěvák, hudebník, a mohl bych pokračovat ještě dlouho, ale pro tuto chvíli nám tato triáda postačí. Jak asi tvoří, zajímalo mne, tento nikdy nevysychající gejzír v nejlepších letech? Tvůrce, jehož neumdlévající imaginace je nám zdrojem potěšení, popírajíc jméno svého nositele, už přes sedmdesát let – na poli divadelním, hudebním, literárním, výtvarném i filmovém? Jistě musí mít nějakou metodu? Balzac vstával každý den ve tři. 1400 písňových textů, desítky knih povídek, básní, vzpomínek, pestrá filmová tvorba, stovky a stovky písniček, z nichž mnohé si lidé po generace zpívají, aniž tuší, kdo je jejich autorem. To všechno přece nemohly způsobit jen ty přelétavé múzy. Tak jsem se Jiřího Suchého zeptal na jeho metodu. A šel jsem na to od lesa.
Buchbinder versus Netopil s Českou filharmonií
27. únor 2020
Na svém abonentním koncertě řady B4 hrála Česká filharmonie pod taktovkou Tomáše Netopila v značně obměněné sestavě oproti posledním koncertům, což bylo rozpoznatelné nejen zrakem, ale především sluchem. Smyčce tentokrát tak neladily a celkový zvuk pléna postrádal tonální vyrovnanost a hebkost, na niž jsme u této značky zvyklí. Již minule [můžeš doplnit, chceš-li, už nemám sílu… ] jsem psal o syrovějším, drsnějším zvuku, dokonce jsem to uvítal jako náznak jakéhosi trendu (je-li to ovšem trend trvalejší povahy), tentokrát bych však hlomozivou hlučnost, jež byla zvukovým stigmatem večera, nevítal až tak vřelými slovy.
Odešla poslední z velkých primadon minulosti, italská sopranistka Mirella Freni. The last of Primadonas – toť epiteton constans, nijak povzbudivý, který jí již za její éry přisoudili mnozí znalci opery, kolegové pěvci i dirigenti. Mirella Freni, jedna ze zlatého klubu lemovaného jmény jako Licia Albanese, Rosa Ponselle, Lotte Lehmann, Magda Olivero, Maria Caniglia, Amelita Galli-Curci, Luisa Tetrazzini, Kirsten Flagstad, a z doby, do níž se již zapisovala sama: Birgit Nilsson, Leontyne Price, Gundula Janowitz, Victoria de los Angeles, Joan Sutherland. (A samozřejmě Maria Callas, ale ta je mimo všechny kategorie.) Tělesná schránka Mirelly Freni jí s konečnou platností vypověděla své služby v sobotu 9. února, když podlehla dlouholetému degenerativnímu onemocnění. Její andělský soprán dozněl. Plakal jsem, když jsem okouzleně naslouchal jejímu zpěvu, pláču teď, když nás dostihla ta smutná zpráva, jediná, jíž Mirella Freni své příznivce zarmoutila během svých nedožitých 85 let.
Abonentní koncert České filharmonie řady A3 přinesl symfonická díla dvou vídeňských klasiků, Beethovena a Schuberta, která orámovala Rendering, kompozici Luciana Beria z roku 1989. Program, chtělo by se říci, tradiční, opřený o dva standardní klasiky, si však v průběhu večera získal posluchače svou promyšleností a vnitřní sofistikovaností, byť ta se mu neodhalovala na první pohled. Navíc měl večer patřičný tah, s účinným vyvrcholením, které přinesla Byčkovovo podání Beethovenovy Sedmé. A do třetice musím s velkou libostí konstatovat, že zvuk České filharmonie se poznenáhlu mění, do tradičního
PKF s Villaumem si zakoketovala s virtuální realitou
17. listopad 2019
Aiva, Britten, Musorgskij – tak PKF uvádí na svých stránkách koncert orchestrální řady A, který se odehrál 15. listopadu pod taktovkou uměleckého šéfa Emmanuela Villauma. Titulek opravdu shrnuje vše podstatné, to je mu třeba přiznat. Úvodní Symfonie č. 37, až do roku 1907 mylně připisovaná Mozartovi (ve skutečnosti je 25. symfonií Michaela Haydna, až na prvou větu, která pochází Mozartova pera), byla hodně odbytým úvodním číslem, zahraným nejen bez přesnosti – ale co hůř, i bez elánu. Nepovažuje-li propagace Pražské komorní filharmonie za nutné ji blíže zmiňovat, tím spíše nepatří ani do mé recenze.
Závěrečný večer mezinárodního hudebního festivalu Musica Lípa, jeho 18. edice, připravil novoborskému publiku vítanou možnost seznámit se se slovenským souborem Janoska Ensemble. Kvarteto stmelené silnou rodinnou tradicí, tvořené třemi bratry Jánoškovými, Františkem, Ondrejem a Romanem a jejich švagrem Júliem Darvasem, nadchlo místní publikum a jejich spontánní, temperamentní projev vytvořil perfektní tečku za letošním ročníkem.
Na pódium v Rudolfinu přichází Jiří Suchý a cosi maluje na tabuli. Stejně jako před pětapadesáti lety, vzhůru nohama. Až když tabuli obrátí, vidíme, co napsal. Recital, slovo cizího původu (na rozdíl, jak vysvětluje, od slova estráda, které je sice také cizí, ale trošku méně.) Uskutečnil tak svému partnerovi Jiřímu Šlitrovi jeho dávný sen. (Stejně, musíme si jednou zahrát v Rudolfinu. Tam je vždycky dobře utřený piano.) Nestor českého humoru, básník, hudebník a výtvarník, včera opět ohromil publikum v Rudolfinu nezničitelnou vitalitou na prahu své devadesátky.
