
Ivan Štraus
Profesor Akademie múzických umění v Praze. Po studiu na pražské konzervatoři a HAMU studoval jako aspirant na konzervatoři v Moskvě v roce 1966 - 1968 u Galiny Barinové. V roce 1968 byl v konkurzu vybrán jako učitel HAMU, roku 1975 z politických důvodů propuštěn a působil na Konzervatoři Pardubice. Od roku 1990 je profesorem AMU. V letech 1968-1979 byl členem Českého tria, od roku 1979 primáriem Sukova kvarteta, jako sólista vystupoval s různými orchestry doma i v zahraničí a je držitelem řady ocenění (vítěz soutěže Pražského jara 1964, cena Academy Charles Cross 1966 aj.).
Okamžiku, prodli! Skvostný Koncert pro liberecký kraj
13. září 2021Festival Lípa Musica slaví 20 let od svého vzniku. Jeho posláním je přinést vysokou autorskou a interpretační kulturu do severočeských krajů – Libereckého a Ústeckého. Tento koncert měl přímo název Koncert pro liberecký kraj. Divadlo F. X. Šaldy bylo skoro plné a obecenstvo vysoce ocenilo jak krásný výkon Symfonického orchestru Českého rozhlasu, tak violoncellistky Michaely Fukačové.
Před sto lety se narodil mistr houslař Přemysl Otakar Špidlen
17. červen 2020Vítězem Čajkovského soutěže se stal Sergej Dogadin, Milan Al-Ashhab skončil šestý
28. červen 2019Šestnáctý ročník Čajkovského soutěže se uskutečnil od 18. do 27. června 2019. Porota hodnotila výkony 23 soutěžících ve třech kolech. Zasedli v ní největší hvězdy současného houslového nebe, mnozí už opustili sólovou dráhu, jiní jsou ještě plně aktivní. Byl mezi nimi například zakladatel slavného Verbier festivalu Martin Engstroem (předseda), italský houslista a dirigent Salvatore Accardo nebo maďarský houslový virtuos Kristof Barati.
Milan Al-Ashhab připomněl, co znamenal pojem virtuóz
12. červen 201929. května 2019 se v Rudolfinu konal pražskojarní koncert vítěze Kreislerovy soutěže 2018 ve Vídni Milana Al-Ashhaba. Jeho jméno není dosud na veřejnosti známo tak, jak by si – vzhledem k ocenění z posledních let – zasluhoval. V roce 2014 se umístil ze 120 účastníků konkurzu „Zahrej si s Českou filharmonií“ na druhém místě, a brilantním i hlubokým provedením 3. a 4. části z 1. koncertu D. Šostakoviče za spolupráce ČF a Jiřího Bělohlávka prokázal jak svou mimořádně vysokou úroveň technickou, tak plné pochopení tísnivého ovzduší Šostakovičova světa. O dva roky později (2016) absolvoval HAMU s Akademickými komorními sólisty Koncertem č. 2 Bély Bartóka, za jehož emocionálně vypjaté a technicky bezchybné provedení si vysloužil obdiv jak svých spoluhráčů, tak i pět opon od nadšeného publika. Bylo vidět, že Bartókův svět je mu niterně vlastní a díky své závratné technice nemusel učinit nejmenší ústupek Bartókovým hudebním nárokům.
Symfonie s violovým sólem, jak bývá také Harold nazýván, vznikla 1834 na popud Nicolo Paganiniho, který chtěl od skladatele, již proslulého svým nekonvenčním přístupem k hudbě, skladbu, v níž by mohl uplatnit své mistrovství a zvuk nedávno získané Guarneriho violy. Berlioz souhlasil, ale skladbu pojal po svém. Ne jako příležitost blýsknout se sólistickými kvalitami, nýbrž jako zpověď své romantické duše, rezonující s romantickou poemou Lorda Byrona o putování jinocha spanilou zemí, v níž přesto nenachází splnění svých představ o citovém životě dozrávající osobnosti. (Anglický název Child Harold znamená jinocha v období, než dospěje do mužné zralosti.) Žádný div, že Paganini tuto ideu odmítl. Navzdory jeho gestu se Harold stal žádanou součástí violového repertoáru a každý, kdo ve violovém světě něco znamená, cítí povinnost zanechat po sobě svědectví, jak Haroldovi rozumí právě on. (Po tomtéž zatouží zhusta i proslulí houslisté, beroucí možnost violové produkce jako vítané zpestření „jednotvárného“ houslového života…)
Nezapomenutelný večer s Hrůšou, Martinů a Severáčkem
20. prosinec 2018Koncert 123. sezony České filharmonie 19. 12. 2018 naplnil všechny posluchače ve Dvořákově síni Rudolfina energií a radostí. Dal by se nazvat koncertem tisíců - hned v první skladbě, Dvořákově Te Deum, se na podium nahrnul takový dav interpretů, že nebýt rezervovaných míst pro dirigenta a sólisty neměli by si kam stoupnout…
Ve středu 31. října byl hostem festivalu Struny podzimu srbský houslista Nemanja Radulović (1985). V jeho životopise se to hemží slavnými orchestry a koncertními sály. Recenzent tudíž očekával celebritu. Do Betlémské kaple ale vstoupily dva artefakty. Černý oblek s výstřihem poněkud odhalujícím část mužné a napůl kosmaté hrudi, kalhoty, z nichž je asi nutno nositeli pomáhat, tak jsou úzké, nápadné až drahé boty a nad tím, co údajně dělá člověka podle pravdy odvěké, notně nakynulá brokolice černých vlasů, stále se usmívající obličej vymezený vousy, knír jak za císaře pána a mrštná figura ze scén popových kapel. Za ním vešla překrásná, zářivě načechraná blondýna – Laure Favre-Kahn, oblečená do ošklivého černého pytle, která by v opravdové Toaletě hravě přezářila monstrum vedle sebe - což se asi nesmělo stát…
Ve víru oslav 100 let existence naší republiky by se mohla ztratit jiná světová jubilea – kdybychom si je aspoň lehce nepřipomněli. Jméno polského houslisty Henryka Szerynga (22. 9. 1918 Želazová Wola – 3. 3. 1988 Kassel), jehož stoleté výročí narození nedávno uplynulo, by nemělo vymizet z paměti naší kultury. Jak pro uměleckou velikost, tak pro dramatický příběh jeho života a vřelé vztahy k Praze. Syn bohatého židovského obchodníka projevoval tak výrazný hudební talent (od 5 let klavír, od 6 let housle), že tehdejšímu králi polských houslistů, Bronislawu Hubermanovi, nedalo mnoho práce přesvědčit rodiče o nutnosti, poslat desetiletého Henryka do Berlína, k nejproslulejšímu houslovému pedagogovi, Carlu Fleschovi. Tam získal kompletní technické vzdělání, takže v 15 letech přišel do Paříže k Jacquesovi Thibaudovi jako řemeslně dokonale vybavený houslista, hledající u něj francouzskou eleganci, barevnost zvuku a znalost francouzské houslové literatury.