V květnu 2001 vystoupil ve Dvořákově síni pražského Rudolfina v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro legendární soubor dobových nástrojů Concentus musicus Wien s hornistou Hectorem McDonaldem a dirigentem Nikolausem Harnoncourtem. Kritika a angličtiny neznalé publikum byly tehdy z první poloviny koncertu-workshopu na rozpacích, když Harnoncourt s McDonaldem s gumovou hadicí v ruce demonstrovali přednosti a nedostatky dobových lesních rohů. Sotva koncert skončil, přítomní koryfejové české artificiální hudby ostentativně opouštěli Dvořákovu síň. „Takto se Mozart u nás hrát nebude!“

Rok se s rokem sešel a v předvečer 182. výročí narození Antonína Dvořáka zazářil na schodech pražského Rudolfina festivalový rudý koberec Dvořákovy Prahy. Zatímco publikum pózuje na koberci a spěchá do sálu, turisté a náhodní kolemjdoucí aplaudují Dvořákovým Fanfárám z roku 1891, napsaným ke slavnostnímu otevření Zemské jubilejní výstavy v Praze. Upřímně jsem rád, že toto zapomenuté, ne-li rovnou nejzapomenutější Dvořákovo dílo každý rok ožívá alespoň na schodišti Rudolfina, vždy na začátku a na závěr Dvořákovy Prahy.

Písňový recitál je jedním z tradičních dramaturgických pilířů národního hudebního festivalu Smetanova Litomyšl. Letos měl své místo v kalendáři v pátek 23. 6. 2023, a to v příjemných historizujících prostorech Smetanova domu, který byl stavěn v podstatě současně se skladbami, které onoho podvečera figurovaly na programu. Festivalové podium letos patřilo basistovi Janu Martiníkovi a generálnímu řediteli České filharmonie Davidu Marečkovi, tentokrát v roli partnera u klavíru. Písňové recitály náležejí společně s koncerty komorní hudby k náročnějším žánrům artificiální hudby. Mohou však být i příjemným setkáním s repertoárem, v němž se lidský hlas za doprovodu klavíru prolíná s poezií a sofistikovanými literárními texty vůbec. Takový pocit jsem měl z Martiníkova recitálu, který spojil populární a nejpopulárnější písně českých skladatelů 19. a 20. století s repertoárovými návraty a překvapeními.

Dům kultury Poklad v ostravské místní části Poruba býval výkladní skříní československé socialisticko-realistické architektury. Dostaveníčko si zde dávali ostravští horníci, hutníci, pracující inteligence a jejich rodinní příslušníci. V divadelním sále ovšem býval hostem i Josef Suk, vystupovala zde přední československá smyčcová kvarteta a nejeden český či slovenský operní pěvec v sále sklízel zasloužený potlesk. Dnes je porubský „kulturák“ po rozsáhlé několikaleté rekonstrukci a do jeho programů, které má obvykle na starosti cimbalista Jan Rokyta, se vrací i tzv. vážná hudba. Ve čtvrtek 8. 6. 2023 hostil ve svých zdech v rámci mezinárodního hudebního Festivalu Leoše Janáčka vyslance letos jubilujícího Českého rozhlasu, Symfonický orchestr Českého rozhlasu s jeho šéfdirigentem Petrem Popelkou. Rozhlasoví symfonikové se svým šéfem zaplnili akusticky limitovaný sál s ještě omezenějším podiem spokojeným publikem a odvedli výkon hodný renomovaných koncertních síní.

V pátek 2. 6. 2023 dozněly poslední takty letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Mnohé nasvědčuje tomu, že rok 2023 se zařadí mezi úspěšné, když ne rovnou mezi nejúspěšnější ročníky mladší historie nejstaršího českého hudebního festivalu. Debut finského mladíka Klause Mäkelä, hostování Symfonického orchestru Bavorského rozhlasu s britskou hvězdou Danielem Hardingem nebo aplaudovaná vystoupení ansámblů staré hudby (Les Talens Lyriques) i tvorby nejsoudobější (Klangforum Wien) zaujaly publikum i obec hudebních kritiků. O to více jsem byl zvědavý na závěrečný koncert, který měl opět jednou na programu Beethovenovu Devátou symfonii s jejím závěrečným sborově extatickým apelem na humanitu, bratrství a úctu k vesmírné harmonii. Vzácným hostem festivalového finále byl německý dirigent, klavírista a vždy vítaný host českých podií Christoph Eschenbach, který se narodil před třiaosmdesáti lety v časech a v podmínkách, jež připomínají dnešní východ Evropy s jeho dětskými sirotky a válečnými uprchlíky. Málokterý z žijících německých dirigentů prožil již jako dítě na vlastní kůži, co znamenají slova „Wem der grosse Wurf gelungen, eines Freundes Freund zu sein“.

Ve čtvrtek 18. 5. 2023, v den stého výročí zahájení pravidelného vysílání československého rozhlasu, náleželo festivalové podium Pražského jara ve Smetanově síni Obecního domu v Praze Symfonickému orchestru Českého rozhlasu. Jeho dějiny jsou v podstatě dějinami československého a českého rozhlasu. Proto byla k festivalovému vystoupení dnes již jediného českého rozhlasového symfonického orchestru upřena adekvátní pozornost. Zvláště, když byl k dirigentskému pultu povolán německý dirigent střední generace Cornelius Meister, hudební ředitel největší německé operní scény ve Stuttgartu, který dříve strávil řadu let v čele rozhlasových symfoniků ve Vídni. Jeho jméno bohužel stále nemá v našich končinách zasloužený zvuk a renomé.

Vážnohudební nebe je plné hvězd a hvězdiček, nov a supernov, star a superstar, učesaných i neučesaných, oblečených i neoblečených, laskavý čtenář si sám doplní. Jednou z těchto superhvězd by měl být podle zahraničních recenzentů a promotérů i finský dirigent Klaus Mäkelä, který si v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro odbyl ve středu 17. 5. 2023 svůj český debut, a to na podiu Dvořákovy síně Rudolfina ve společnosti České filharmonie a francouzského violisty Antoine Tamestita, rezidenčního umělce letošního ročníku Pražského jara.

Představme si následující imaginární situaci: počátkem čtyřicátých let 19. století se lipskými ulicemi prochází trojice zcestovalých třicátníků se saskými kořeny – Mendelssohn, Schumann a Wagner. Ten první zrovna pracuje na Skotské symfonii a scénické hudbě k Shakespearově pohádce Sen noci svatojánské. Ten druhý právě dopsal Jarní symfonii a komponuje orientální oratorium o padlém andělu s názvem Ráj a Peri. A ten třetí dopsal Bludného Holanďana, připravuje drážďanskou premiéru Rienziho a v hlavě se mu rodí romantická opera z německého středověku Tannhäuser. Pošťuchují se, dobírají navzájem, na veřejnosti se chválí, v skrytu však žárlivě střeží jeden druhého. Do hudebních dějin vstoupí každý ve svém žánru. Kdo dnes zná Wagnerovu jedinou symfonii nebo jeho oratorium Večeře apoštolů? Obdobně je tomu s rozsáhlou liturgickou tvorbou Mendelssohnovou nebo jeho kdysi populárními dvojzpěvy. A Schumann? Ten je přece mistr klavírní miniatury a uchvacující vypravěč lyrických písňových příběhů. Kdo zná u nás jeho oratoria?

První únorový večer České filharmonie ve Dvořákově síni Rudolfina (abonentní koncert B4) otevřelo jedno velké dramaturgické překvapení – třívětá Symfonie č. 5 g moll velvarského rodáka Leopolda Koželuha (1747–1818). Přiznám se bez mučení, že jsem tuto kompozici slyšel poprvé v životě, a jen tak na její nastudování prvním českým orchestrem s hostujícím dirigentem Johnem Eliotem Gardinerem nezapomenu.

O jednoruční klavírní tvorbě Antonína Dvořáka se traduje, že je nehratelná, hodí se snad pro amatéry a její místo je někde hluboko na dně zásuvky. A vida, dnes ji na světových koncertních podiích uvádějí Leif Ove Andsnes, Elena Bashkirova nebo Michail Pletnev. O Dvořákových operách kromě Rusalky se zase dočteme, že nejsou dostatečně dramatické, vykazují dramaturgické slabiny a vhodné jsou snad jen pro operní fajnšmekry a skladatelovy nekritické ctitele. A podívejme, Dvořákova poslední čtyřaktová fantastická opera Armida op. 115, B. 206 (1902–1903) si znovu klestí cestu na domácí, a dokonce i na světová operní podia. Koncem října loňského roku byla nejprve uvedena na prestižním irském operním festivalu ve Wexfordu a poslední lednovou sobotu byla v koprodukci premiérována ve Velkém divadle Divadla J. K. Tyla v Plzni, a to jako společná inscenace wexfordského hudebního festivalu a přední české operní scény, na níž Armida zazněla naposledy před dlouhými osmdesáti lety. Vydat se na plzeňskou premiéru o vypjatém volebním víkendu byl sice risk, zápas o život a životnost Dvořákova posledního jevištního díla si však nelze nechat ujít.