Mäkelä zvedl Rudolfinum ze sedadel

Vážnohudební nebe je plné hvězd a hvězdiček, nov a supernov, star a superstar, učesaných i neučesaných, oblečených i neoblečených, laskavý čtenář si sám doplní. Jednou z těchto superhvězd by měl být podle zahraničních recenzentů a promotérů i finský dirigent Klaus Mäkelä, který si v rámci mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro odbyl ve středu 17. 5. 2023 svůj český debut, a to na podiu Dvořákovy síně Rudolfina ve společnosti České filharmonie a francouzského violisty Antoine Tamestita, rezidenčního umělce letošního ročníku Pražského jara. Mäkelä je odchovancem nejspíše nejplodnější světové dirigentské líhně vedené finským dirigentem a pedagogem jménem Jorma Panula. Zatímco Panulovi bude letos třiadevadesát, Mäkelämu teprve sedmadvacet. Mäkelä je mladíček, na podiu s ním šijí všichni čerti, před orchestrem s taktovkou v ruce se mu bouří hormony, shrbenou šíjí cudně skrývá svou výšku a publikum zvedá ze sedadel s posledním taktem. Jak je možné, že již před třicítkou šéfuje Filharmonickému orchestru Oslo a Pařížskému orchestru? A proč si jej do svého čela po skandálním odchodu sexuálního predátora Daniele Gattiho vybrali členové Královského orchestru Concertgebouw v Amsterdamu? Odpovědi na tyto a další otázky, nebo snad dokonce pochybnosti přinesl Mäkeläho festivalový debut.

, foto Petra Hajská

První polovina dvouhodinového večera v takřka vyprodaném Rudolfinu náležela rezidenčnímu umělci letošního Pražského jara, francouzskému violistovi Antoinu Tamestitovi. O Violovém koncertu (1985) Alfreda Schnittkeho lze říci jediné: právě takováto díla by měla zaznívat v rámci Pražského jara co nejčastěji. Koncert jsem živě slyšel poprvé a je to mimořádná kompozice – naléhavá, posluchačsky přístupná, expresivní, interpretačně náročná, ať již pro sólistu, nebo orchestr, brahmsovsky omezený o vysoké smyčce, zato vyzbrojený klavírem, cembalem a celestou. Zatímco střední věta třívěté kompozice (Allegro molto) má motorický charakter, krajní věty s předepsaným pomalým tempem (Largo) svírají posluchače vybičovanou expresivitou. Ve druhé polovině třetí věty si již posluchač přeje, aby koncert raději skončil. A jakmile dozní, přeje si jej slyšet znovu. Tamestit vsadil od prvního taktu na expresi a virtuózní pojetí a Mäkelä precizně provázel Českou filharmonii hudební krajinou, v níž zatím není doma. Tamestit sklidil za své provedení zasloužené ovace, v části publika dokonce ve stoje. Na táhle naříkavé tóny jeho nástroje ze Stradivariovy dílny nelze jen tak zapomenout. S přítomnými v sále se rozloučil, jak jinak, bachovským přídavkem.

Druhá polovina večera náležela Mahlerově První symfonii D dur. Původně jsem dramaturgickou kombinaci Schnittke–Mahler považoval za úlitbu hostujícím umělcům. Pominu-li nepřehlédnutelné biografické paralely v životopise obou skladatelů, jimž byl souzen úděl vnitřní i vnější emigrace, pojítkem mezi jejich kompozicemi byly i názvuky na středoevropskou taneční hudbu 19. století v podobě valčíkově rozpohybované střední části ve druhé větě Schnittkeho koncertu. Kombinace obou kompozic se nakonec ukázala být nejen funkční, ale přímo ideální. Mahlerovo dílo oscilující mezi čtyřvětou (původně pětivětou) symfonickou svitou a programní symfonií sedí živelnému Mäkelämu jako ulité. Mahler „symfonii“ komponoval v podstatě v Mäkeläho věku a o její finální čtyřvětý tvar a (ne)přiznaný mimohudební obsah bojoval řadu let. Je to kompozice posluchačsky přístupná a populární, expresivní, kontrastní, motivicky naivní a bombasticky gradovaná, to přes všechny strukturální švy, které obsahuje. A také mladistvě drzá a vyzývavá, což Mäkelä suverénně a bezskrupulózně akcentoval. Na rozdíl od starších kolegů Mäkelä dílo anachronicky neinterpretoval z perspektivy Mahlerovy Deváté či Písně o zemi, ale nastudoval je jako symfonickou prvotinu skladatele, který teprve dozraje k existenciálním hloubkách svých pozdních děl.

, foto Petra Hajská

Markantní to bylo v nastudování scherza: z rudolfinského podia létaly třísky z dřeváků rakouských sedláků – takovou rustikální hrubost a živelnost měl Mahlerův první symfonický lendler. Trio III. věty zvedalo obočí: pohřební průvod zvířátek pochovávajících myslivce za zvuků klezmerové kapely či venkovské dechovky byl k smíchu, nikoliv k pláči. Mäkelä ale není jen mistrem zvukových fines, ale i zdatným stavařem, když ne rovnou hudebním architektem, což prokázal ve finále, které se v rychlém tempu a drtivém zvuku hrnulo k závěru. Zdůrazňování vyšší dynamiky jde vstříc partituře, a nikoliv ustálené tradici alespoň v dynamice rafinovaně retušovat skladatelovu prvotinu. Vůbec bych Mäkeläho nastudování Mahlerovy První symfonie označil za autentické – bylo totiž mladistvé, svěží, drzé, občas přehnaně expresivní. Maně jsem si vzpomněl na karikatury Mahlera-dirigenta, expresivně máchajícího rukama do všech stran. A na dobové reakce, většinou pohoršené a odmítavé, na první symfonii, v níž se naivita pojí s rafinovaností, písničky s přírodním zvukem a triviální motivy s propracovanou harmonií. Mäkeläho pražskojarní debut zvedl přítomné publikum ze sedadel s posledním taktem. Z reakcí filharmoniků, kteří v úvodu první věty hráli s nepřeslechnutelnou nervozitou, se dalo vyčíst, že i pro ně bylo setkání s finskou hvězdnou jiskřivým momentem plným chemie. Inu, Mäkelä si přišel s nůší, když Pánbůh naděloval. Je to talent a hvězda. Pověst nelhala.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější