Ve čtvrtek 21. 9. 2017 zahájila Janáčkova filharmonie Ostrava s šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem LXIV. koncertní sezonu, k jejímuž zahájení v takřka vyprodaném Velkém sále Domu kultury města Ostravy přizvala korejsko-severoamerickou houslistku přitažlivého vzhledu a nejlepší pověsti Fabiolu Kim. Atraktivní byl ostatně i dramaturgický koncept večera, kombinující pompu slavnostního úvodu s varhanami (Sukova symfonická báseň Praga op. 26), lesk trvalky světových koncertních pódií v podobě Bruchova Houslového koncertu č. 1 g moll op. 26 a přitažlivost v Ostravě v podstatě neznámého díla Antonína Dvořáka, kterým byla skladatelova mladická Symfonie č. 2 B dur op. 4, B 12.

7500 posluchačů, 1100 účinkujících, 35 koncertů – to je bilance XIV. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který v ideově poněkud amorfním Dnu české státnosti, tedy na svatého Václava 28. 9. 2017, uzavřel brány za letošním maratonem koncertů duchovní a staré hudby v metropoli Moravskoslezského kraje a přilehlých obcích. Před sedmi lety jsem sumarizující recenzi v časopise Harmonie nazval festivalovými postřižinami. Po dalších sedmi letech lze oprávněně hovořit o konfirmaci, protože festival vedený Igorem Františákem a jeho týmem nesešel z vytýčené cesty, a naopak předkládá stále mezinárodnějšímu festivalovému publiku více a více dramaturgicky nonkonformních projektů, jak tomu bylo ostatně i letos. Festival si vychoval zástup věrných posluchačů a etabloval portfolio umělců a souborů, které se na něj vrací s železnou pravidelností. Vavřín hlavního rezidenčního souboru v roce 2017 nesporně patřil Filharmonii Brno a Českému filharmonickému sboru Brno sbormistra Petra Fialy, jejichž vystoupení 4. a 28. 9. 2017 SHF zarámovala, nemluvě o společném vystoupení s Danem Bártou (18. 9.).

Ostravský klarinetista Igor Františák (1974) je všestranný umělec, řeklo by se. Absolvent Ostravské konzervatoře a univerzity v klarinetových třídách Valtera Vítka, zahraničních kurzů u koryfejů dobově poučené interpretace klarinetové hry Hoepricha, Neidiche či Leitherera, sólista řady domácích i zahraničních orchestrálních těles, vyhledávaný a respektovaný komorní hráč a zakladatel Stadlerova klarinetového kvarteta (1994). Dnes je Igor Františák sám respektovaným pedagogem klarinetové hry Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu (2004), největších domácích hudebních slavností 

Začátkem června 2016 zazněla ve Vídni – vůbec poprvé ve více než stoletých dějinách Koncertního domu – kantáta Antonína Dvořáka na slova Karla Jaromíra Erbena Svatební košile op. 69, B 135 (1884). Slyšet ji na českých koncertních pódiích je vždy svátkem, v zahraničí pak zcela mimořádnou událostí, kterou si ve dvou vyprodaných koncertech nenechalo ujít ani vídeňské publikum, ani dramaturgové veřejnoprávní rozhlasové stanice ORF 1, která v koprodukci s rakouskou nahrávací firmou Capriccio vydala ani ne po roce živý záznam, vzešlý ze sestřihu dvou vídeňských koncertů. Autor hudebního nastudování a šéfdirigent Rozhlasového 

Vykouzlit v takřka vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina intimní komorní atmosféru je občas nadlidský výkon. A přinutit publikum k respektování té nejnižší dynamiky ansámblové hry je značný risk. Harfistka Jana Boušková se v abonentním koncertu Českého spolku pro komorní hudbu 10. 4. 2017 rozhodla riskovat, ať už takřka dvouhodinovým programem s nezvyklým repertoárem, častými návraty ke koncentrovaně nízké dynamice, nebo úmyslem proměnit koncert v komorně-rodinnou událost ve společnosti přátel, příbuzných a početného publika. Hlavní

Marketingově poněkud klamně byla dvojice abonentních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v úterý a středu 28. a 29. března 2017 avizována jako pomyslné putování hudební krajinou Griegových norských fjordů, Bruchovy skotské vrchoviny a Dvořákovou Anglií. Jakoupak ale Dvořákovou Anglií, když Osmá symfonie G-dur op. 88, B 163, která vyplnila druhou polovinu programu a měla být vrcholem koncertu, byla psána na

Publiku České filharmonie jsou obvykle předkládány koncerty dramaturgicky tzv. progresivní (Messiaen), nebo (arci)konzervativní (Dvořák). Z obvyklých koncepčních rámců pak vystupují koncertní večery, jejichž dramaturgie je vystavěna tak promyšleně a přesvědčivě, že publikum nepochybuje o smysluplnosti spojení konvolutu skladeb, nejedenou různých stylových epoch, žánrů a kompozičních řešení. Když jsem se seznámil s programem abonentních koncertů ve dnech 22. – 24. 3. 2017 (recenzuji reprízu 23. 3. 2017), nepochyboval jsem, že je musím slyšet. Jen si

V pondělí 6. března 2017 tomu bude rok, co kulturní svět, a to nejen ten hudební, obletěla zpráva o nečekaném, nikoli však překvapivém odchodu rakouského dirigenta Nikolause Harnoncourta (* 6. 12. 1929 Berlín, † 5. 3. 2016 St. Georgen in Attergau) za jinými zvěčnělými členy nebeského ansámblu svaté Cecílie. Harnoncourtovo úmrtí světovou hudební veřejnost zaskočilo, protože jen dirigentovi blízcí a orchestry, s nimiž trvale spolupracoval, tušili, že umělcův zdravotní stav věštil brzké sečtení jeho pozemských dnů. Harnoncourt se smrti díval do tváře již v roce 2009.

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog

K pětadvacátým narozeninám si český houslista Jan Mráček (1991), vítěz vídeňské Soutěže Fritze Kreislera (2014), nadělil vskutku reprezentativní dárek. První sólové album britské nahrávací společnosti Onyx, a to hned v nejreprezentativnějším repertoáru české houslové literatury 19. století – Dvořákově houslovém koncertu, Romanci, Mazurku a Romantických kusech. Kdyby ještě sáhnul po Nokturnu H dur nebo Baladě d moll, praskala by kapacita CD ve švech. Máme však alespoň důvod těšit se na další Mráčkovy nahrávky, a to nejen ve dvořákovském repertoáru, k němuž má blízko nejen geneticky (oba rodiče jsou houslisty), ale i díky učitelům