Marketingově poněkud klamně byla dvojice abonentních koncertů Symfonického orchestru hlavního města Prahy FOK v úterý a středu 28. a 29. března 2017 avizována jako pomyslné putování hudební krajinou Griegových norských fjordů, Bruchovy skotské vrchoviny a Dvořákovou Anglií. Jakoupak ale Dvořákovou Anglií, když Osmá symfonie G-dur op. 88, B 163, která vyplnila druhou polovinu programu a měla být vrcholem koncertu, byla psána na

Publiku České filharmonie jsou obvykle předkládány koncerty dramaturgicky tzv. progresivní (Messiaen), nebo (arci)konzervativní (Dvořák). Z obvyklých koncepčních rámců pak vystupují koncertní večery, jejichž dramaturgie je vystavěna tak promyšleně a přesvědčivě, že publikum nepochybuje o smysluplnosti spojení konvolutu skladeb, nejedenou různých stylových epoch, žánrů a kompozičních řešení. Když jsem se seznámil s programem abonentních koncertů ve dnech 22. – 24. 3. 2017 (recenzuji reprízu 23. 3. 2017), nepochyboval jsem, že je musím slyšet. Jen si

V pondělí 6. března 2017 tomu bude rok, co kulturní svět, a to nejen ten hudební, obletěla zpráva o nečekaném, nikoli však překvapivém odchodu rakouského dirigenta Nikolause Harnoncourta (* 6. 12. 1929 Berlín, † 5. 3. 2016 St. Georgen in Attergau) za jinými zvěčnělými členy nebeského ansámblu svaté Cecílie. Harnoncourtovo úmrtí světovou hudební veřejnost zaskočilo, protože jen dirigentovi blízcí a orchestry, s nimiž trvale spolupracoval, tušili, že umělcův zdravotní stav věštil brzké sečtení jeho pozemských dnů. Harnoncourt se smrti díval do tváře již v roce 2009.

Jméno česko-maďarského dirigenta Ference Fricsaye (1914–1962) obvykle neza­znívá jedním dechem v sousedství těch nejvýznam­nějších dirigentských legend dvacátého století. Nemilosrdným osudem, jemuž jako workoholik kráčel bezhlavě vstříc, mu byl vyměřen krátký lidský a ještě kratší umělecký život na přelomu historických a politických epoch, v době přechodu od monaurální ke stereofonní éře. Kubelíkova vrstevníka, hvězdu nahrávací společnosti Deutsche Grammophon Gesellschaft, po brzkém úmrtí z katalogu německé spo­lečnosti vytlačili pánové Böhm a Karajan. Přesto však zůstalo několik legendárních snímků, které katalog

K pětadvacátým narozeninám si český houslista Jan Mráček (1991), vítěz vídeňské Soutěže Fritze Kreislera (2014), nadělil vskutku reprezentativní dárek. První sólové album britské nahrávací společnosti Onyx, a to hned v nejreprezentativnějším repertoáru české houslové literatury 19. století – Dvořákově houslovém koncertu, Romanci, Mazurku a Romantických kusech. Kdyby ještě sáhnul po Nokturnu H dur nebo Baladě d moll, praskala by kapacita CD ve švech. Máme však alespoň důvod těšit se na další Mráčkovy nahrávky, a to nejen ve dvořákovském repertoáru, k němuž má blízko nejen geneticky (oba rodiče jsou houslisty), ale i díky učitelům

Dramaturgická podoba symfonických koncertů na přelomu roku se již nejspíše v českém koncertním teritoriu ustálila: Česká filharmonie preferuje pestrou silvestrovskou směsici prskavkového orchestrálního potpourri kombinovaného s výstupy hvězdných instrumentálních a vokálních sólistů. Rezidenční orchestry v Praze (FOK) a Brně (Filharmonie Brno) sáhly na Nový rok po osvědčené Smetanově Mé vlasti, která nenadchne, ani neurazí, působí poněkud jako z nouze ctnost, ale slavnostnost počátku občanského roku rozhodně propůjčí (Brno), nebo osvědčených a v podstatě

V pořadí již 122. sezonu Českého spolku pro komorní hudbu otevřel v pondělí 10. 10. 2016 mimořádný komorní večer letošního rezidenčního souboru Zemlinského kvarteto (František Souček, Petr Střížek, Petr Holman, Vladimír Fortin), které si k více než vydařenému zahájení sezony pozvalo hosta z britských ostrovů, dirigujícího klarinetistu Michaela Colinse. Velmi dobře navštívený koncert – v pořadí již 2530. v programech Českého spolku pro komorní hudbu – otevřelo sympatické čtyřvěté dílo Emila Františka Buriana, Smyčcový kvartet č. 4 z roku 1947, prostředí ze sedmi či osmi dochovaných autorových děl tohoto žánru.

Operní soubor Národního divadla moravskoslezského pokračuje i v sezoně 2016/2017 v objevném tažení za novými dramaturgickými břehy. Premiérám Fibichovy Bouře a Brittenova Zneuctění Lukrecie předeslal na počátku nové operní sezony ostravskou premiéru Mozartova posledního dokončeného operního díla Titova velkorysost (La clemenza di Tito) KV 621 (1791). Uvést Mozartova Tita v Ostravě je dramaturgická událost srovnatelná s nastudováními Dvořákovy Armidy, Stravinského Prostopášníkova života, Wagnerova Lohengrina nebo Prokofjevova Ohnivého anděla, abych vyjmenoval alespoň některé z nedávných inscenací, které ve

Letopočet 2016 vstoupí do moderních hudebních dějin, chtě nechtě, jako přelomový. Po koryfejích nové a staré hudby Pierru Boulezovi (26. 3. 1925 – 5. 1. 2016) a Nikolausi Harnoncourtovi (6. 12. 1929 – 5. 3. 2016) odešel 2. října 2016 z podií tohoto světa britský dirigent a školením houslista, dvaadevadesátiletý Neville Marriner (* 15. 4. 1924).

Na den přesně po šesti letech a jen dva týdny před 130. výročím prvního uvedení v Leeds se do Ostravy v programu Svatováclavského hudebního festivalu vrátilo Dvořákovo celovečerní vokálně-orchestrální dílo Svatá Ludmila op. 71, B 144 (1885–1886), oratorium händelovských rozměrů a inspirací, Dvořákova archaizující poklona anglickým oratorním tradicím a fanouškům Händela, Haydna a Mendelssohna. Svátek svatého Václava mohl být festivalem příhodněji oslaven snad jen Foersterovým oratoriem Svatý Václav op. 140 (1928), na něž si však budeme muset (podobně jako na skladatelovu tvorbu na festivalu a vůbec v českých zemích) ještě