V úterý 4. 9. 2018 se koncertem Filharmonie Brno, Českého filharmonického sboru Brno a sólového kvarteta pod taktovkou Jakuba Hrůši vrátil již po patnácté do metropole Moravskoslezského kraje Svatováclavský hudební festival. Na programu byla Janáčkova Glagolská mše a kantáta Amarus, která na pracovním stole Antonína Dvořáka ležela k posouzení tak dlouho, až se její ústřední motiv vloudil do hlavního tématu Dvořákovy opery Čert a Káča.

Před dvěma lety se mozartovským programem složeným ze Symfonie č. 40 g moll a Requiem d moll rozloučil vídeňský soubor dobových nástrojů Concentus Musicus Wien za řízení Stefana Gottfrieda se svým zakladatelem Nikolausem Harnoncourtem (Musikverein 17. 4. 2016). Uplynuly dva roky, během nichž se ansámbl po sezoně strávené v menším Brahmsově sále (2016/2017) opět vrátil do Velkého sálu Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni (2017/2018), i když jen s jedním z původní dvojice abonentních koncertů. S novým vedením v podobě triumvirátu Andrea Bischof – Stefan Gottfried – Erich Höbarth prošel orchestr citelnou personální a koncepční proměnou. K jejím nejviditelnějším projevům náleží generační výměna kolektivu hráčů, proměna herního projevu směrem k orchestrální virtuozitě a nové dramaturgické ambice směřující k hudbě vrcholného a pozdního romantismu.

Velký koncert Orchestru Gewandhaus v Lipsku čekal ve čtvrtek a pátek 5. a 6. 4. 2018 několikanásobný dramaturgický přemet. Původně byl avizován program rámovaný Sinfoniettou A dur op. 5/48 a 4. symfonií c moll op. 44 Sergeje Prokofjeva. Beethovenova Klavírního koncertu C dur op. 15 se měl ujmout rumunský klavírista a pravidelný host lipských pódií Radu Lupu. Nejprve ohlásil zdravotní indispozici napjatě očekávaný rakouský dirigent Franz Welser-Möst a v den koncertu (recenzuji premiérový program 5. 4. 2018) onemocněl i Radu Lupu. Za dirigentským pultem se nakonec objevil rumunsko-americký dirigent Christian Măcelaru, Prokofjevovy partitury k mé první lítosti nahradila díla Benjamina Brittena a Sergeje Rachmaninova a v den koncertu ohlášeného rumunského klavírního mága zastoupil německý pianista lisztovského vzezření Martin Helmchen.

Vilém Tauský, Libor Pešek, Jiří Bělohlávek nebo Jakub Hrůša. Kdo z hudbymilovné české veřejnosti by neznal jejich jména a nevěděl o jejich dirigentské službě u britských orchestrů v Londýně a Liverpoolu? O britské dirigentské tradici a reprezentativních postavách ostrovních dirigentů 20. století toho víme již podstatně méně, snad jen z biografií Antonína Dvořáka, jistě i vinou politické situace ve druhé třetině minulého století. Náklonnost ostrovních dirigentů k hudební tradici středoevropských národů, včetně českého, si však pozornost zaslouží. Připomeňme si ji alespoň v životních osudech a díle tří z nejvýznamnějších anglických dirigentů 20. století – Thomase Beechama, Adriana Boulta a Johna Barbirolliho, tří velkých B britské dirigentské scény minulého věku.

Friedrich Nietzsche (1844–1900) – kdyby jen byl při smyslech – by jistě zajásal. Zatímco se stalo poslední jevištní dílo jeho (ne)milovaného bayreuthského idolu Richarda Wagnera (1813–1883) Parsifal (1877–1882) přitakáním onomu světu a věčnému koloběhu životů, nejmladší opera Giuseppe Verdiho (1810–1901) Falstaff (1889–1893) na libreto komponujícího spisovatele či libretisty-skladatele Arriga Boita je dionýským přitakáním tomuto světu, jeho radostem, krátkosti, šalbám a hře. Může nás jen těšit, že Verdiho a Boitovo tříaktové dílo na motivy Veselých paniček windsorských a Monologu o cti z Jindřicha IV. z dílny stratfordského klasika slyšelo pražské publikum díky Terezii Stolzové již 16. listopadu 1893, tedy jen devět měsíců po milánské premiéře v operním svatostánku La Scala. „Až“ 18. dubna 1894 Verdiho Falstaff poprvé zazněl v Paříži na jevišti Komické opery a teprve v roce 1922 vstoupil skrze oponu Palais Garnier do repertoáru Pařížské opery. V roce 1999 měla na scéně Opery Bastille premiéru inscenace režiséra Dominique Pitoiseta, kterou se Pařížská opera rozhodla v letošním roce v obnovené premiéře a novém hudebním nastudování osmapadesátiletého maestra Fabia Luisiho vrátit publiku Národní opery v Paříži. Obnovená premiéra se uskutečnila 26. října 2017 a kdo by se za pařížským Falstaffem v letošní sezoně rozhodl putovat, příležitost má do 16. listopadu (recenzuji nastudování v sobotu 4. listopadu 2017).

Ve čtvrtek 21. 9. 2017 zahájila Janáčkova filharmonie Ostrava s šéfdirigentem Heiko Mathiasem Försterem LXIV. koncertní sezonu, k jejímuž zahájení v takřka vyprodaném Velkém sále Domu kultury města Ostravy přizvala korejsko-severoamerickou houslistku přitažlivého vzhledu a nejlepší pověsti Fabiolu Kim. Atraktivní byl ostatně i dramaturgický koncept večera, kombinující pompu slavnostního úvodu s varhanami (Sukova symfonická báseň Praga op. 26), lesk trvalky světových koncertních pódií v podobě Bruchova Houslového koncertu č. 1 g moll op. 26 a přitažlivost v Ostravě v podstatě neznámého díla Antonína Dvořáka, kterým byla skladatelova mladická Symfonie č. 2 B dur op. 4, B 12.

7500 posluchačů, 1100 účinkujících, 35 koncertů – to je bilance XIV. ročníku Svatováclavského hudebního festivalu (SHF), který v ideově poněkud amorfním Dnu české státnosti, tedy na svatého Václava 28. 9. 2017, uzavřel brány za letošním maratonem koncertů duchovní a staré hudby v metropoli Moravskoslezského kraje a přilehlých obcích. Před sedmi lety jsem sumarizující recenzi v časopise Harmonie nazval festivalovými postřižinami. Po dalších sedmi letech lze oprávněně hovořit o konfirmaci, protože festival vedený Igorem Františákem a jeho týmem nesešel z vytýčené cesty, a naopak předkládá stále mezinárodnějšímu festivalovému publiku více a více dramaturgicky nonkonformních projektů, jak tomu bylo ostatně i letos. Festival si vychoval zástup věrných posluchačů a etabloval portfolio umělců a souborů, které se na něj vrací s železnou pravidelností. Vavřín hlavního rezidenčního souboru v roce 2017 nesporně patřil Filharmonii Brno a Českému filharmonickému sboru Brno sbormistra Petra Fialy, jejichž vystoupení 4. a 28. 9. 2017 SHF zarámovala, nemluvě o společném vystoupení s Danem Bártou (18. 9.).

Ostravský klarinetista Igor Františák (1974) je všestranný umělec, řeklo by se. Absolvent Ostravské konzervatoře a univerzity v klarinetových třídách Valtera Vítka, zahraničních kurzů u koryfejů dobově poučené interpretace klarinetové hry Hoepricha, Neidiche či Leitherera, sólista řady domácích i zahraničních orchestrálních těles, vyhledávaný a respektovaný komorní hráč a zakladatel Stadlerova klarinetového kvarteta (1994). Dnes je Igor Františák sám respektovaným pedagogem klarinetové hry Fakulty umění Ostravské univerzity v Ostravě a ředitelem Svatováclavského hudebního festivalu (2004), největších domácích hudebních slavností 

Začátkem června 2016 zazněla ve Vídni – vůbec poprvé ve více než stoletých dějinách Koncertního domu – kantáta Antonína Dvořáka na slova Karla Jaromíra Erbena Svatební košile op. 69, B 135 (1884). Slyšet ji na českých koncertních pódiích je vždy svátkem, v zahraničí pak zcela mimořádnou událostí, kterou si ve dvou vyprodaných koncertech nenechalo ujít ani vídeňské publikum, ani dramaturgové veřejnoprávní rozhlasové stanice ORF 1, která v koprodukci s rakouskou nahrávací firmou Capriccio vydala ani ne po roce živý záznam, vzešlý ze sestřihu dvou vídeňských koncertů. Autor hudebního nastudování a šéfdirigent Rozhlasového 

Vykouzlit v takřka vyprodané Dvořákově síni pražského Rudolfina intimní komorní atmosféru je občas nadlidský výkon. A přinutit publikum k respektování té nejnižší dynamiky ansámblové hry je značný risk. Harfistka Jana Boušková se v abonentním koncertu Českého spolku pro komorní hudbu 10. 4. 2017 rozhodla riskovat, ať už takřka dvouhodinovým programem s nezvyklým repertoárem, častými návraty ke koncentrovaně nízké dynamice, nebo úmyslem proměnit koncert v komorně-rodinnou událost ve společnosti přátel, příbuzných a početného publika. Hlavní