V lednu 2020 to bude deset let, co do funkce ředitele Národního divadla moravskoslezského nastoupil Jiří Nekvasil. Za takřka deset let Nekvasilova působení v čele první ostravské scény se ostravská opera sebevědomě postavila po bok operních domů v Brně a Praze, kterým s každou další Nekvasilovou sezónou udílí novou lekci dramaturgické progresivity. Bude-li se ostravské opeře dařit jako dosud, v jubilejním smetanovském roce 2024 bude mít na repertoáru všechny Smetanovy opery. A podobně ambiciózním plánem ostravského operního souboru je být prvním operním domem na světě, který ve svých dějinách souborně nastudoval operní dílo Bohuslava Martinů. Čtvrteční premiérou (11. 4. 2019) Martinů tříaktové lyrické opery Julietta aneb Snář v českém libretu Bohuslava Martinů podle hry Georgese Neveuxe se ostravská opera tomuto ambicióznímu plánu o další krok přiblížila. Přesto to bylo překvapivě poprvé, kdy byla v Ostravě Martinů Julietta nastudována. Nejenže to byla premiéra povedená a zdařilá, ale troufal bych si říci, že dokonce přelomová, a to především díky jevištnímu ztvárnění inscenačního kvarteta SKUTR (Martin Kukučka a Lukáš Trpišovský, režie), Martin Chocholoušek (scéna) a Simona Rybáková (kostýmy).

Přinejmenším čtyřikrát zazní v následujících týdnech v Praze Dvořákovo oratorium Stabat Mater pro sóla, smíšený sbor a orchestr s varhanami op. 58, B 71 (1876–1877). Letos první pražské nastudování Symfonického orchestru Českého rozhlasu a jeho nedávného šéfdirigenta Ondreje Lenárda proběhlo v Rudolfinu v pondělí 1. 4. 2019. jednoznačně nejoblíbenější z Dvořákových oratorií se k pražskému publiku znovu vrátí v provedení Symfonického orchestru hlavního města Prahy – FOK ve Smetanově síni Obecního domu (17. a 18. 4.), na Velký pátek v nastudování Vysokoškolského sboru Univerzity Karlovy a Svatojakubského orchestru ve staroměstské bazilice sv. Jakuba (19. 4.) a počátkem května v dejvickém Husově sboru s Pěveckým sborem Labyrint na koncertě k 30. výročí jeho umělecké činnosti. Tak jako za Dvořákova života zaznívá Stabat Mater v koncertních sálech i na chrámových kůrech. Pražané si mohou vybrat mezi objektivním prostředím koncertních sálů a autentickou atmosférou pražských kostelů. A volit mohou mezi nadšením (polo)amatérských interpretů a (rutinní) profesionalitou pražských sborových a orchestrálních těles.

Koncertní sezóna České filharmonie 2018/2019 překypuje významnými zahraničními hosty. Abonenti se tak na pódiu Rudolfina již setkali s Giovannim Antoninim, Pierrem Laurantem Aimardem i Kirillem Gersteinem. Abonentní koncerty ve dnech 14. – 16. března 2019 měly hostit další zajímavou zahraniční dirigentskou osobnost, Američana Davida Robertsona. Robertson není žádnou mediální hvězdou s taktovkou v ruce, ale spolehlivým pracantem koncertních pódií, kterých není nikdy dost. O to více jsem litoval jeho nepřítomnosti ve Dvořákově síni, v níž jej vystřídal domácí zástupce střední umělecké generace Tomáš Brauner. Velkoryse převzal program abonentního koncertu beze změn, a publikum tak nepřipravil o dramaturgický skvost, za nějž si pořadatelé zaslouží pevný a vděčný stisk pravice. Concerto (grosso) a koncert v první půli večera vystřídala symfonie a symfonieta v druhé části programu. Středobodem dramaturgické koncepce byla Haydnova symfonie, kolem níž kroužily neobarokní a neoklasicistní kompozice Igora Stravinského, Sergeje Prokofjeva a Bohuslava Martinů. Takto dramaturgicky koncentrovaných a vycizelovaných večerů nebývá v programech České filharmonie nadbytek, proto jsem se na něj dlouho těšil a nenechal jsem si jej s početným publikem ujít.

Filharmonická sezona 2018/2019 je doslova nabita událostmi a vzácnými hosty. Za nepsaný vrchol sezony byl ovšem považován dlouho dopředu vyprodaný debut britského světoběžníka Simona Rattle, který po dlouhých šestnácti letech v čele Berlínských filharmoniků vyměnil v roce 2017 Berlín za Londýn a první německý orchestr za nejstarší těleso metropole nad Temží, Londýnský symfonický orchestr. Zatímco pražské publikum slyšelo S. Rattle naposledy o tradičním narozeninovém koncertě Berlínských filharmoniků, který se odehrál na Prvního máje 2013 ve Španělském sále Pražského hradu, abonenti České filharmonie si na dirigentův notně opožděný debut ve Dvořákově síni Rudolfina museli počkat až do 27. 2. 2019. Tak jako před šesti lety nechyběl na programu dirigentova prvního filharmonického hostování Antonín Dvořák, tak jako v roce 2013 byla na podiu přítomna dirigentova manželka, mezzosopranistka Magdalena Kožená. Promotérsky neodolatelné vystoupení manželské dvojice Kožená-Rattle zaplnilo Rudolfinum do posledního místa, tentokrát ovšem naprosto ukázněným a koncentrovaným posluchačstvem, které dirigentovi představilo domácí publikum z jeho nejlepší stránky, totiž jako poučené, zvídavé a soustředěné auditorium, připravené účtovat s interpretačními a posluchačskými stereotypy.

V Palachově týdnu věnovala Česká filharmonie svým posluchačům dramaturgicky ojedinělý dárek. Bylo jím nastudování Mozartova Requiem d-moll KV 626 ve společnosti mluveného slova, gregoriánského chorálu a kompozic Mozartových i jeho následovníků mezi skladateli z 19. a 20. století. Nastudovaná díla spojila tematika rozpomínání se na krátkost či věčnost lidského života. O další ze svých překvapivých pražských nastudování, které budilo souhlasný zájem a rozpaky současně, se postaral rakouský světoobčan Manfred Honeck. Ke spolupráci přizval herce Mariana Rodena, vokální soubor Schola gregoriana pragensis sbormistra Davida Ebena, Pražský filharmonický sbor dirigenta a sbormistra Lukáše Vasilka a čtveřici mladých sólistů, z nichž vokálními kvalitami zaujal především mladý lipský tenorista Patrick Grahl, o němž snad brzy opět uslyšíme.

Ještě před několika lety bych si zaťukal na čelo, kdyby se mi někdo snažil namluvit, že u České filharmonie bude hostovat hráč na historickou zobcovou a příčnou flétnu, dirigent Giovanni Antonini. S Vladimírem Darjaninem a Václavem Riedlbauchem vzala za své pravidelná hostování Sira Johna Eliota Gardinera, a tak se první český orchestr musel na několik dlouhých let obejít bez soustavné spolupráce s výraznou osobností tzv. poučené interpretace staré hudby. Buďme upřímní, šéfovská léta a estetické preference Jiřího Bělohlávka podobným projektům nepřály. Takřka v předvečer Štědrého dne 2018 vystoupí ještě letos s Českou filharmonií v Rudolfinu legendární německý interpret Reinhard Goebel (22. 12. 2018). Ale již ve dnech 13. – 15. prosince 2018 účinkoval s filharmoniky ve Dvořákově síni charizmatický třiapadesátiletý Ital Antonini, a to v programu z děl vídeňských klasiků. Vedle Basilejského komorního orchestru a souboru dobových nástrojů Il Giardino Armonico vystupuje Antonini i v programech Berlínských filharmoniků, lipského Orchestru Gewandhaus nebo Královského orchestru Concertgebouw. Česká filharmonie tak jeho hostováním dohání rezervy v oblasti autentičtější, když ne rovnou autentické interpretace repertoáru z přelomu 18. a 19. století, jemuž se v posledních letech s orchestrem věnoval především hostující rakouský dirigent Manfred Honeck.

Pondělní večer 10. prosince 2018 náležel v takřka zaplněné Dvořákově síni Rudolfina mimořádnému koncertu, jakých se v životě lidském odehraje nemnoho. Panochovo kvarteto, služebně nejspíše nejstarší kvartetní soubor v České republice, slavilo v přítomnosti mnoha kolegů a žáků padesátileté jubileum, po osmačtyřiceti letech v nezměněném personálním složení. Seznam odehraných koncertů a soupis diskografie Panochova kvarteta budí respekt napříč kontinenty, vždyť po dlouhá desetiletí byli Panochovci jako nástupci Smetanova, Vlachova, Janáčkova kvarteta a Kvarteta hlavního města Prahy nejpřednějšími reprezentanty české kvartetní tradice. Jejich pondělní koncert v rámci abonentní řady Českého spolku pro komorní hudbu měl daleko ke vší slávě a pompě, na podiu spíše připomínal jeden z tisíců koncertů Panochova kvarteta. Snad jen nervozity bylo u brzy sedmdesátníků z Panochova kvarteta o něco více, než tomu obvykle bývalo v minulosti. Fandové Panochova kvarteta mu však přišli pogratulovat a poděkovat, a tak je to od recenzenta spíše projevem drzosti, když připomene nějakou tu intonační nečistotu, které se během večera objevily.

Dlouhá léta považuji maďarské dirigenty, nebo alespoň dirigenty s maďarskými kořeny, za dvořákovské interprety z nejpovolanějších. Györgi (Georg) Széll (1897–1970), Antal Doráti (1906–1988) nebo Ferenc Fricsay (1914–1963) po sobě zanechali na koncertních pódiích a naštěstí i v rozhlasových archivech a nahrávacích studiích velmi hlubokou dvořákovskou stopu. Platí to rovněž o současnosti, sourozence Ádáma a Ivána Fischerovy nevyjímaje. Zvláště Iván Fischer zdědil po svých maďarských předchůdcích s taktovkou nepřeslechnutelné nadání k interpretaci Dvořákova díla, jemuž se věnuje soustavně a cílevědomě nejpozději od poloviny osmdesátých let, kdy společně s klavíristou Zoltánem Kocsisem založil Budapešťský festivalový orchestr (1983), podle časopisu Gramophone jeden z desítky nejlepších světových orchestrů (2009). Fischer má v repertoáru nejen trojici skladatelových vrcholných symfonií, houslový a Violoncellový koncert h moll nebo Slovanské tance, ale i méně frekventovaná díla (Legendy, Symfonické variace, Svita A dur ad.), nemluvě o nastudování Requiem a Rusalky (2014). Fischerovo CD se studiovou nahrávkou Legend, smyčcového Nokturna H dur, Pražských valčíků a Maličkostí (Philips 1999) považuji za jedno z nejlepších dvořákovských alb posledních desetiletí vůbec, a tak jsem si nemohl nechat ujít Fischerovo letošní dvořákovsko-beethovenovské rezidenční hostování ve Vídni ve dnech 2. – 3. 12. 2018, kdy se k dirigentovu Budapešťskému festivalovému orchestru v prvních třech Beethovenových klavírních koncertech připojil maďarský klavírista s londýnským domicilem, naštěstí také u nás dobře známý sir András Schiff. Světoběžníci a generační vrstevníci Fischer (1951) a Schiff (1953) připravili vídeňskému publiku na prahu adventu 2018 učiněné hudební hody, které zaplnily Velký sál Vídeňského hudebního spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni nedočkavým a nadšeným publikem.