V pondělí 23. 9. 2019 skončil závěrečným symfonickým koncertem XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Festivalovými hosty byli tentokrát dvaaosmdesátiletý estonský světoobčan, dirigent Neeme Järvi a Estonský národní symfonický orchestr s britskou sólistkou Nicolou Benedetti. První estonské symfonické těleso zavítalo do Prahy v rámci svého středoevropského miniturné po Rakousku, Česku a Německu. Odpovídala tomu i dramaturgie večera, která bohužel postrádala jakýkoliv vztah k dominantním festivalovým tématům a hlavnímu festivalovému idolu, jímž je Antonín Dvořák. Seznámení s estonským národním skladatelem Heino Ellerem prostřednictvím symfonické básně Úsvit (1920) bylo záslužné, místo této eklektické skladby bych ale raději slyšel některé z reprezentativních děl Dvořákových žáků a Sibeliových vrstevníků Suka či Nováka (o Nedbalovi si zatím můžeme nechat zdát). Srovnání Sibelia s jeho českými vrstevníky by bylo dramaturgicky více než žádoucí, protože obě verze Sibeliova Houslového koncertu d-moll op. 47 (1905), který zazněl v první polovině večera, nastudovali čeští houslisté – Viktor Nováček a Karel Halíř. Ale to už je úděl pořadatelů – sloučit neslučitelné, spojit nespojitelné a dovést dramaturgii do posledního možného detailu. Proto byl koncert více než dramaturgickou lahůdkou jedním velkým pražským comebackem – dirigentské legendy Järvi, ale i britské houslistky Benedetti, která před přídavkem v krátké promluvě k publiku zmínila své předcházející vystoupení na podiu Rudolfina.

Jsou večery, které se zapíší do operních dějin. Jeden z nich, i když jen v koncertní podobě, připravil právě vrcholící mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha svým posluchačům a Dvořákovým fanouškům ve čtvrtek 19. 9. 2019. Zatímco dramaturgickou páteří XIX. ročníku Dvořákovy Prahy bylo nastudování všech autorových sólových koncertů, těch violoncellových dokonce ve verzích s orchestrem i klavírem, největším lákadlem a dramaturgicky jednoznačně nejvýznamnějším počinem letošního ročníku bylo nastudování skladatelovy chronologicky druhé opery Král a uhlíř B. 21 z roku 1871.

Na den přesně u příležitosti 178. narozenin Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel 8. 9. 2019 své pomyslné festivalové brány XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Páteří dramaturgie letošního ročníku je vedle obnovené premiéry první verze Dvořákovy opery Král a uhlíř (19. 9.) provedení všech skladatelových koncertů, včetně prvního violoncellového koncertu A-dur (11. a 13. 9.) a slavnějšího druhého Violoncellového koncertu h-moll op. 104, B 191 (1894/1895) v takřka neznámé verzi s klavírem doprovodem (13. 9.). Dobře známou verzi violoncellového koncertu h-moll s průvodem orchestru umístili dramaturgové hned na úvod festivalu. Riskovali nadvakrát, když sólový part svěřili vycházející hvězdě violoncellové hry, mladému Rakušanovi s perskými kořeny Kianu Soltanimu, a z významných světových orchestrů, které na festivalu pravidelně hostují, vybrali Národní rozhlasový symfonický orchestr Italského rozhlasu z Turína. Garantem umělecké úrovně zahajovacího večera měl být německý dirigent Christoph Eschenbach, pravidelný host pražských pódií.

Třídílné oratorium Roberta Schumanna Ráj a Peri op. 50 (1843) znají v českých luzích a hájích jen fajnšmekři, diskofilové a pamětníci. Naposledy bylo nastudováno v Brně (2011) a dříve snad už jen na konci osmdesátých let Českou filharmonií s Gerdem Alberchtem, který pořídil i dnes již v podstatě nedostupnou komerční nahrávku pro společnost Supraphon. Z Schumannova rozsáhlého díla lze na českých koncertních podiích nejčastěji slyšet jeho klavírní, případně písňové kompozice. Za symfoniemi, orchestrálními skladbami, rozsáhlou sborovou tvorbu, natož oratorii a kantátami musí české publikum putovat do zahraničí. Přesto, nebo právě proto se dramaturgové Svatováclavského hudebního festivalu (SHF) rozhodli zařadit Schumannovo oratorium o padlém perském ženském andělovi Peri na program zahajovacího koncertu XVI. ročníku SHF (3. – 28. 9. 2019), který tradičně otevírá podzimní koncertní sezonu v Ostravě a Moravskoslezském kraji. Festival tak hned úvodním koncertem navázal na ambiciózní tradici objevovat neznámé, zapomenuté, nebo ignorované krásy staré a duchovní hudby.

Festivalový ruch Pražského jara 2019 ustal, a než se naplno rozjede kolotoč letních regionálních festivalů artificiální hudby, přišel čas uzavřít abonentní sezonu 2018/2019. PKF – Prague Philharmonia tak učinila ve středu 12. 6. 2019 závěrečným abonentním koncertem, jehož dramaturgie hraničila s vyšším populárem, provedení ovšem předčilo má očekávání a publikum v takřka vyprodané Dvořákově síni Rudolfina přimělo k nadšenému a vděčnému potlesku. Úvodem večera zaznělo Debussyho Preludium k Faunovu pozdnímu odpoledni, prubířský kámen symfonického žánru v impresionistickém repertoáru. Přes drobné zaváhání sólové flétny v úvodních taktech inspiroval šéfdirigent Emmanuel Villaume orchestr k barevnému, a přitom zvukově transparentnímu výkonu. PKF již od dob Jiřího Bělohlávka soustavně pracovala na schopnosti imitovat plný zvuk symfonického orchestru. Tentokrát jsem byl nadšen, protože výsledný tvar si zachoval průzračnost komorního obsazení a nabyl na zvukové plnosti takřka symfonického tělesa.

Posledním koncertem abonentní řady Symphonie Classique koncertní sezony 2019/2020 a jedním z festivalových koncertů XXXIX. Mezinárodních hudebních slavností ve Vídeňském koncertním domě bylo vystoupení hostujícího komorního orchestru Camerata Salzburg s britským dirigentem Andrewem Manzem. Na programu byl repertoár 19. století a tvorba Ludwiga van Beethovena a dvou tzv. národních skladatelů, kteří se již dávno zařadili mezi nejpřednější osobnosti hudebního univerza. Náklonnost britských dirigentů k symfonické tvorbě skandinávských skladatelů je dobře známa, stačí se jen podívat do diskografie významných britských dirigentů od počátků zvukového záznamu do současnosti. Ani Andrew Manze, který vzešel ze scény autentické provozovací praxe, není výjimkou, a tak to byl nejspíše právě civilně vystupující Brit, kdo prosadil na úvod koncertu třídílnou symfonickou svitu pro smyčce, tympány a triangl Rakastava op. 14 Jeana Sibelia. Kompozice z let 1893–1911 prošla dlouhým tvůrčím kvasem, než byla finalizována v podobě, ve které zazněla v úterý 28. 5. 2019. Sympaticky stručná skladba nezapře atmosféru fin du siècle ani nápěvy finské lidové hudby. Nedivím se, že v jeho dosavadních dějinách skladba zazněla teprve potřetí, protože okamžité působivosti, ani melodické přitažlivosti současně komponované svity Karelia op. 11 (1893) rozhodně nedosahuje. Skladatel měl kompozici ovšem rád a choval k ní intimní vztah, dirigent se za dílo suverénně postavil a publikum jeho nastudování odměnilo vděčným potleskem. Camerata Salzburg tak hned v úvodu koncertu vystoupením své smyčcové sekce jasně demonstrovala, že není žádným regionálním komorním orchestrem a že rozhodně není jen jedním z několika salcburských těles, právě naopak.

Dříve, než byla v neděli 12. 5. 2019 festivalovému publiku zpřístupněna Smetanova síň Obecního domu, zrodil se hudebními legendami 20. století opředený příběh o mimořádném začátku Pražského jara 2019. Letos osmatřicetiletý Jakub Hrůša festival nezahajoval poprvé. Úvodní koncert dirigoval již v roce 2010, tehdy s orchestrem Pražské komorní filharmonie. Kritiky před lety nešetřily chválou a poněkud nekriticky 

V pondělí 6. 5. 2019 nabídl Symfonický orchestr Českého rozhlasu (SOČR) svým abonentům a rozhlasovým posluchačům v České republice i na evropském kontinentu poslední abonentní koncert končící rozhlasové sezony 2018/2019. K velkolepému finále přivzal svého německého šéfdirigenta Alexandera Liebreicha a klavíristu Lukáše Vondráčka, letos rezidenčního sólistu SOČR. Koncertní večer, který se proměnil v triumfální závěr sezony, započal programovou lstí – místo původně ohlášeného Brahmsova klavírního koncertu zazněla úvodem večera Symfonie Malíř Mathis Paula Hindemitha a teprve po pauze Brahmsův První klavírní koncert d-moll op. 15. Publiku ve Dvořákově síni a u rozhlasových přijímačů se za dramaturgickou lest omluvil ředitel orchestru Jakub Čížek, byla to však omluva „zbytečná“ – Hindemithova třívětá symfonie by mohla být snadno označena za programní svitu, Brahmsovy symfonické ambice klavírní koncert d-moll nezapře a doby, kdy program symfonického koncertu nutně musel začínat koncertantním dílem a vrcholit symfonií, jsou naštěstí tytam.

V hudební kultuře, která zrodila Foerstera, Nováka a Suka, aby na ně po sto letech v podstatě zapomněla a uváděla jejich symfonické a orchestrální dílo méně než zřídkakdy, musí být a také je postavení Sibeliovy symfonické a orchestrální tvorby z přelomu 19. a 20. století nutně nesnadné. Nedávné provedení Sibeliovy 5. symfonie orchestrem České filharmonie v lednu 2017 provázely úšklebky tisku i filharmoniků. O to větší událostí byla česká premiéra Sibeliova vokálně orchestrálního eposu Kullervo Symfonickým orchestrem hlavního města Prahy – FOK s jeho finským šéfdirigentem Pietari Inkinenem v říjnu 2017. Naštěstí se Sibelius na česká podia začíná pravidelně vracet, a to nejen v nastudováních houslového koncertu d-moll. Janáčkova filharmonie Ostrava, jejíž dramaturgie byla odvážná již v dobách, kdy ještě Sibelius žil, uvedla na čtvrtečním abonentním koncertu 25. 4. 2019 ostravskou premiéru skladatelovy čtyřdílné programní svity Lemminkäinen op. 22. V Ostravě již dříve zazněla Labuť z Tuonely, druhá část Sibeliovy svity a společně se symfonickou básní Finlandia autorovo nejspíše nejznámější dílo vůbec, slyšet ovšem souborné provedení Sibeliovy hodinové kompozice Lemminkäinen bylo dramaturgickou lahůdkou, kterou jsem si nemohl nechat ujít. A se mnou i řada abonentů, která v podstatě vyprodala sál a o ostravské premiéře Lemminkäinena živě diskutovala ještě v MHD.