V září 2019 spatřil světlo nahrávacího světa osmnáctidílný box firmy Sony s nahrávkami českého klavíristy Rudolfa Firkušného (1912–1994), které pořídil v letech 1949–1993 pro severoamerické nahrávací společnosti Columbia a RCA Red Seal. Reprezentativní soubor nahrávek s významným zastoupením českého repertoáru (Dvořák, Janáček, Martinů) byl zveřejněn u příležitosti 25. výročí umělcova úmrtí. Netrvalo dlouho a v srpnu 2020 byl uveden na trh další soubor Firkušného sólových a komorních snímků, tentokrát německého vydavatelství Profil – Edition Günter Hänssler, které zveřejnilo deset CD s umělcovými kreacemi z let 1949–1962. V několika případech jde o nahrávky totožné jako v boxu firmy Sony (Janáček, Mozart, Schumann), jindy o snímky, které známe z archivních nahrávek společností Tahra (Martinů) a Diapason (Beethoven) nebo z živých záznamů, hlavně ze Salcburského festivalu vydavatele Orfeo d’Or (Dvořák, Chopin, Musorgskij).

Radek Baborák, Kateřina Javůrková, Přemysl Vojta a Ondřej Vrabec – to jsou nejznámější jména současné české hornové scény, řazeno abecedně. Zatímco kreace Radka Baboráka a Kateřiny Javůrkové mohou diskofilové obdivovat především v nahrávkách komorních ansámblů, Přemysl Vojta (Supraphon SU 4125-2) a Ondřej Vrabec (Artesmon) mají na svých kontech i nahrávky, které bychom v podstatě mohli nazvat sólovými či recitálovými. Rozhodně je tomu tak v případě recenzovaného snímku menšího britského vydavatelství Sheva Contemporary, které v první polovině roku 2020 vydalo album s premiérovými nahrávkami kompozic žijících britských skladatelů Robina Hollowaye (*1943) a Petera Seabourna (*1960).

Klavírní tvorba Antonína Dvořáka a její druhý život na koncertních pódiích jsou plny rozporů, paradoxů a stereotypních hodnocení. Skladatelův Klavírní koncert g moll op. 33 je údajně nehratelný. Přitom jeho poslední, v pořadí přibližně padesátá nahrávka byla zveřejněna 18. 9. 2020 (Florian Krumpöck), tedy v předvečer koncertního maratonu Dvořákovy klavírní tvorby festivalu Dvořákova Praha, který je předmětem této recenze.

Středověký kostel sv. Mikuláše v nejlidnatější ostravské čtvrti Poruba, kdysi „vzorném socialistickém městě horníků a hutníků“, má velmi civilní interiér a atmosféru. O to osobněji, osobitěji a bezprostředněji působila dramaturgie pátečního koncertu Svatováclavského hudebního festivalu (11. 9. 2020). Na programu byla dvě nejspíše nejsubjektivnější díla české kvartetní literatury 19. a 20. století – Smetanův 1. smyčcový kvartet e-moll Z mého života a 2. smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné. Jejich nastudování se ujal pravidelný a vyhledávaný festivalový host, Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl, Peter Jarůšek), letos očekáváný po loňské pauze způsobené zdravotní indispozicí s očividnou nedočkavostí početného publika. Doba je nejistá, časy jsou tekuté. A tak se stalo, že absolutně ztišené publikum hltající každý tón odměnilo kvartetisty standing ovation již po Smetanově kvartetu. Rozhodně ne předčasně, a nikoliv neoprávněně.

Devátý červencový den náležel na Smetanově Litomyšli českým klasikům Dvořákovi a Smetanovi (9. 7. 2020). Jejich díla byla páteří jak podvečerního varhanního recitálu Jaroslava Tůmy v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže, tak večerního koncertu na zámeckém nádvoří v podání Dvořákova tria a manželské a umělecké dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka.

V roce 2009 zveřejnilo hudební vydavatelství Arta dvojalbum s živými nahrávkami Dvořákových symfonií č. 7 d moll a 8 G dur, doprovázených dalšími skladatelovými orchestrálními díly z let 1877–1880. Aktérem tohoto alba, v českých podmínkách v roce 2009 rozhodně revolučního, byl soubor dobových nástrojů Musica Florea s uměleckým šéfem Markem Štrynclem. První nahrávka Dvořákových symfonických a orchestrálních děl s dobovým instrumentářem české provenience působila tehdy jako provokace, kuriozita i anomálie současně.

Nové album České filharmonie má jediný „zásadní nedostatek“. Mělo být rozděleno na tři (případně na čtyři) dílčí hudební nosiče, aby posluchače přinutilo poslechnout si každou ze tří nahraných kompozic samostatně, bez možnosti návazného poslechu. Řeč je o vrcholných duchovních kompozicích Antonína Dvořáka z let 1890 (Requiem), 1892 (Te Deum) a 1894/1895 (Biblické písně).

Český rozhlas a hudební vydavatelství Radioservis vyslaly koncem roku 2019 na trh hudebními nosiči první konvolut archivních nahrávek nové ediční řady nazvané Pražské jaro – Zlatá edice. Konečně, chtělo by se říci, protože na některé snímky audiofilové čekali dlouhá léta, pokud ne desetiletí. Archivní nahrávky Pražského jara dosud vycházely na labelech Panton, Praga Digitals, Radioservis, Supraphon a výjimečně pod značkami zahraničních hudebních vydavatelství s globální distribucí (EMI Classics). Byly to buď snímky již mnohokrát zveřejněné, nebo problematické technické kvality. Nový projekt Českého rozhlasu a Radioservisu jsem proto vyhlížel s opatrnickou zvědavostí, kterou však v nadšení proměnil hned první poslech pěti živých festivalových nahrávek z let 1946–1958, zveřejněných na dvojalbu s jednoduchou grafikou a čtivým textem Bohuslava Vítka. Dvojice CD přináší snímky, o nichž audiofilové sice věděli, ale neměli k nim dlouho přístup (Martinů, Novák, Ravel), nebo o nich nejspíše vůbec netušili (Bartók, Dvořák).

Obnovená premiéra chronologicky druhé opery Antonína Dvořáka (1841–1904) Král a uhlíř B. 21 (1871) v rámci festivalu Dvořákova Praha (19. 9. 2019) oživila desetiletí trvající diskuse o životnosti a kvalitách skladatelova hudebně-dramatického díla. Připomeňme si, že žádnému oboru své tvorby Dvořák nevěnoval v letech 1870–1904 tolik pozornosti jako právě opeře, respektive jedenácti operám v několika verzích, které po sobě zanechal. Počínaje německou operou Alfred a konče fantastickým hudebním dramatem Armida myslel Dvořák neustále nejen na české publikum, ale ambiciózně pošilhával i po zahraničí, kde se mu však za života na operních jevištích s výjimkou nastudování Šelmy sedláka v Drážďanech (1882) a Hamburku (1883) dostalo jen zneuznání.