V roce 2009 zveřejnilo hudební vydavatelství Arta dvojalbum s živými nahrávkami Dvořákových symfonií č. 7 d moll a 8 G dur, doprovázených dalšími skladatelovými orchestrálními díly z let 1877–1880. Aktérem tohoto alba, v českých podmínkách v roce 2009 rozhodně revolučního, byl soubor dobových nástrojů Musica Florea s uměleckým šéfem Markem Štrynclem. První nahrávka Dvořákových symfonických a orchestrálních děl s dobovým instrumentářem české provenience působila tehdy jako provokace, kuriozita i anomálie současně.

Nové album České filharmonie má jediný „zásadní nedostatek“. Mělo být rozděleno na tři (případně na čtyři) dílčí hudební nosiče, aby posluchače přinutilo poslechnout si každou ze tří nahraných kompozic samostatně, bez možnosti návazného poslechu. Řeč je o vrcholných duchovních kompozicích Antonína Dvořáka z let 1890 (Requiem), 1892 (Te Deum) a 1894/1895 (Biblické písně).

Český rozhlas a hudební vydavatelství Radioservis vyslaly koncem roku 2019 na trh hudebními nosiči první konvolut archivních nahrávek nové ediční řady nazvané Pražské jaro – Zlatá edice. Konečně, chtělo by se říci, protože na některé snímky audiofilové čekali dlouhá léta, pokud ne desetiletí. Archivní nahrávky Pražského jara dosud vycházely na labelech Panton, Praga Digitals, Radioservis, Supraphon a výjimečně pod značkami zahraničních hudebních vydavatelství s globální distribucí (EMI Classics). Byly to buď snímky již mnohokrát zveřejněné, nebo problematické technické kvality. Nový projekt Českého rozhlasu a Radioservisu jsem proto vyhlížel s opatrnickou zvědavostí, kterou však v nadšení proměnil hned první poslech pěti živých festivalových nahrávek z let 1946–1958, zveřejněných na dvojalbu s jednoduchou grafikou a čtivým textem Bohuslava Vítka. Dvojice CD přináší snímky, o nichž audiofilové sice věděli, ale neměli k nim dlouho přístup (Martinů, Novák, Ravel), nebo o nich nejspíše vůbec netušili (Bartók, Dvořák).

Obnovená premiéra chronologicky druhé opery Antonína Dvořáka (1841–1904) Král a uhlíř B. 21 (1871) v rámci festivalu Dvořákova Praha (19. 9. 2019) oživila desetiletí trvající diskuse o životnosti a kvalitách skladatelova hudebně-dramatického díla. Připomeňme si, že žádnému oboru své tvorby Dvořák nevěnoval v letech 1870–1904 tolik pozornosti jako právě opeře, respektive jedenácti operám v několika verzích, které po sobě zanechal. Počínaje německou operou Alfred a konče fantastickým hudebním dramatem Armida myslel Dvořák neustále nejen na české publikum, ale ambiciózně pošilhával i po zahraničí, kde se mu však za života na operních jevištích s výjimkou nastudování Šelmy sedláka v Drážďanech (1882) a Hamburku (1883) dostalo jen zneuznání.

V pondělí 23. 9. 2019 skončil závěrečným symfonickým koncertem XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Festivalovými hosty byli tentokrát dvaaosmdesátiletý estonský světoobčan, dirigent Neeme Järvi a Estonský národní symfonický orchestr s britskou sólistkou Nicolou Benedetti. První estonské symfonické těleso zavítalo do Prahy v rámci svého středoevropského miniturné po Rakousku, Česku a Německu. Odpovídala tomu i dramaturgie večera, která bohužel postrádala jakýkoliv vztah k dominantním festivalovým tématům a hlavnímu festivalovému idolu, jímž je Antonín Dvořák. Seznámení s estonským národním skladatelem Heino Ellerem prostřednictvím symfonické básně Úsvit (1920) bylo záslužné, místo této eklektické skladby bych ale raději slyšel některé z reprezentativních děl Dvořákových žáků a Sibeliových vrstevníků Suka či Nováka (o Nedbalovi si zatím můžeme nechat zdát). Srovnání Sibelia s jeho českými vrstevníky by bylo dramaturgicky více než žádoucí, protože obě verze Sibeliova Houslového koncertu d-moll op. 47 (1905), který zazněl v první polovině večera, nastudovali čeští houslisté – Viktor Nováček a Karel Halíř. Ale to už je úděl pořadatelů – sloučit neslučitelné, spojit nespojitelné a dovést dramaturgii do posledního možného detailu. Proto byl koncert více než dramaturgickou lahůdkou jedním velkým pražským comebackem – dirigentské legendy Järvi, ale i britské houslistky Benedetti, která před přídavkem v krátké promluvě k publiku zmínila své předcházející vystoupení na podiu Rudolfina.

Jsou večery, které se zapíší do operních dějin. Jeden z nich, i když jen v koncertní podobě, připravil právě vrcholící mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha svým posluchačům a Dvořákovým fanouškům ve čtvrtek 19. 9. 2019. Zatímco dramaturgickou páteří XIX. ročníku Dvořákovy Prahy bylo nastudování všech autorových sólových koncertů, těch violoncellových dokonce ve verzích s orchestrem i klavírem, největším lákadlem a dramaturgicky jednoznačně nejvýznamnějším počinem letošního ročníku bylo nastudování skladatelovy chronologicky druhé opery Král a uhlíř B. 21 z roku 1871.

Na den přesně u příležitosti 178. narozenin Antonína Dvořáka (1841–1904) otevřel 8. 9. 2019 své pomyslné festivalové brány XII. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Páteří dramaturgie letošního ročníku je vedle obnovené premiéry první verze Dvořákovy opery Král a uhlíř (19. 9.) provedení všech skladatelových koncertů, včetně prvního violoncellového koncertu A-dur (11. a 13. 9.) a slavnějšího druhého Violoncellového koncertu h-moll op. 104, B 191 (1894/1895) v takřka neznámé verzi s klavírem doprovodem (13. 9.). Dobře známou verzi violoncellového koncertu h-moll s průvodem orchestru umístili dramaturgové hned na úvod festivalu. Riskovali nadvakrát, když sólový part svěřili vycházející hvězdě violoncellové hry, mladému Rakušanovi s perskými kořeny Kianu Soltanimu, a z významných světových orchestrů, které na festivalu pravidelně hostují, vybrali Národní rozhlasový symfonický orchestr Italského rozhlasu z Turína. Garantem umělecké úrovně zahajovacího večera měl být německý dirigent Christoph Eschenbach, pravidelný host pražských pódií.

Třídílné oratorium Roberta Schumanna Ráj a Peri op. 50 (1843) znají v českých luzích a hájích jen fajnšmekři, diskofilové a pamětníci. Naposledy bylo nastudováno v Brně (2011) a dříve snad už jen na konci osmdesátých let Českou filharmonií s Gerdem Alberchtem, který pořídil i dnes již v podstatě nedostupnou komerční nahrávku pro společnost Supraphon. Z Schumannova rozsáhlého díla lze na českých koncertních podiích nejčastěji slyšet jeho klavírní, případně písňové kompozice. Za symfoniemi, orchestrálními skladbami, rozsáhlou sborovou tvorbu, natož oratorii a kantátami musí české publikum putovat do zahraničí. Přesto, nebo právě proto se dramaturgové Svatováclavského hudebního festivalu (SHF) rozhodli zařadit Schumannovo oratorium o padlém perském ženském andělovi Peri na program zahajovacího koncertu XVI. ročníku SHF (3. – 28. 9. 2019), který tradičně otevírá podzimní koncertní sezonu v Ostravě a Moravskoslezském kraji. Festival tak hned úvodním koncertem navázal na ambiciózní tradici objevovat neznámé, zapomenuté, nebo ignorované krásy staré a duchovní hudby.