Kolem roku 1880, kdy Bedřich Smetana dokončil cyklus symfonických básní Má vlast v původní orchestrální verzi a následné autorské úpravě pro čtyřruční klavír, měla čtyřruční klavírní hra mnoho uměleckých a společenských funkcí. Zatímco dnes je čtyřruční klavírní hra snad jen zálibou hrstky fajnšmekrů a diskofilů a trenažérem adeptů dirigentského řemesla, v době Smetanově otevírala cestu symfonické tvorbě do hudbymilovných domácností a salonů mimo umělecká centra. Trpělivé publikum Smetanovy Litomyšle 2021, vyzbrojené vakcinačními průkazy, testovacími potvrzeními a nezbytnými respirátory, vytvořilo Mé vlasti v nastudování Ivo Kahánka a Miroslava Sekery podobně soustředěnou atmosféru, jak tomu snad bylo i při premiéře Mé vlasti. Pražský Žofín sice tentokrát nahradila Jízdárna litomyšlského zámku, v podstatě sousedící se skladatelovým rodným domem, a orchestr Královského zemského českého divadla řízený Adolfem Čechem vystřídali pánové Kahánek a Sekera, jinak však Má vlast ve verzi pro čtyři ruce zněla stejně nově a neotřele, jak tomu mohlo být i při prvním pražském provedení.

Trvalo dlouhých pětadvacet let, než byl slavnostní zahajovací koncert festivalu Pražské jaro 2021 opět svěřen ansámblu dobových nástrojů. Celé čtvrtstoletí uplynulo od vystoupení britského dirigenta Rogera Norringtona a jeho dnes již neexistujícího souboru London Classical Players v úvodu Pražského jara 1996. Tehdy to byl skandál. Česká média se předháněla v odsudcích a čelné osobnosti domácího hudebního života se nechávaly slyšet, že tudy interpretační cesta rozhodně nevede. Nebýt pandemie, nejspíše bychom na návrat Smetanovy Mé vlasti ve zvuku dobových nástrojů čekali další léta. Vedení Pražského jara se naštěstí rozhodlo riskovat a místo České filharmonie nebo některého z pražských či mimopražských orchestrů, které by v době stále ještě uzavřených hranic nahradily původně ohlášený berlínský rozhlasový orchestr, vsadilo na odborníka na autentickou provozovací praxi Václava Lukse a jeho soubor Collegium 1704.

Žádné hudební vydavatelství, včetně domácího Supraphonu, nemá ve svém nahrávacím katalogu hned dva komerční snímky Poetických nálad op. 85 Antonína Dvořáka. Výjimkou je německé hudební vydavatelství Cavi, které ve spolupráci se spolkovými rozhlasovými stanicemi vydalo v jednom desetiletí hned dva studiové snímky Dvořákova hodinového programního cyklu klavírních skladeb z roku 1889 (B 161).

Když na konci září 2017 média zveřejnila jméno nového uměleckého šéfa Filharmonie Brno, nevěřil jsem vlastním uším. Dennise Russela Daviese jsem znal jako vášnivého zastánce soudobé hudby, zapáleného hudebního organizátora, vynalézavého dramaturga a věcného dirigenta, který má na kontě nahrávky všech Haydnových a Brucknerových symfonií i Janáčkovy opery Příhody Lišky Bystroušky. Když vešlo ve známost, že na programu Daviesova inauguračního koncertu 18. 9. 2018 bude česká premiéra Nauky o harmonii Johna Adamse v sousedství Dvořákovy 1. symfonie c moll (op. 3) B. 9 Zlonické zvony, nevěřil jsem vlastním očím. A když brněnští filharmonikové pod Daviesovou taktovkou reprízovali Dvořákovu symfonickou prvotinu i během hostování ve Velkém sále Spolku hudby ve Vídni na jaře 2019, myslel jsem, že snad sním. Ruku na srdce, kdo z českých dirigentů by pro svůj inaugurační koncert nebo hostování ve Vídni zvolil Dvořákovu první symfonii, stigmatizovanou pověstí juvenilního díla extrémních rozměrů a nezralé hudební materie? Ze snění mě vytrhla až dvojice nových nahrávek Filharmonie Brno na vlastním, nově založeném labelu (tomu se říká „vzdorovat krizovým časům“!). Nechybí mezi nimi ani Dvořákova symfonie Zlonické zvony. Nezbývá než si spokojeně přiznat, že brněnští se trefili do černého, sázka na Daviese jim vyšla a jeho angažmá v Brně je terno a v pandemických časech spása současně.

S nástupem finského světoběžníka Pietari Inkinena do čela Německé rozhlasové filharmonie Saarbrücken Kaiserslautern došlo k zásadní personální změně i v jediném zahraničním, aktuálně probíhajícím nahrávacím projektu souborného Dvořákova symfonického díla společnosti SWR Music. Po svém předchůdci Karlu Marku Chichonovi, který v letech 2014–2015 natočil Dvořákovy symfonie č. 1 a 3–5, zdědil Inkinen i dvořákovský projekt. Dosud se v něm prezentoval nahrávkou 2. symfonie (2018, SWR19083CD) a naposledy snímkem 6. symfonie D dur op. 60, doplněné hned třemi skladatelovými ouverturami. Chichonovy kreace měly své nepopiratelné kvality a věrohodně prezentovaly přednosti sárské rozhlasové filharmonie, jednoho z mnoha špičkových německých rozhlasových orchestrů, s nimiž se podle mého názoru mohou jiná evropská rozhlasová tělesa měřit jen stěží, britské, francouzské a středoevropské rozhlasové orchestry nevyjímaje.

V září 2019 spatřil světlo nahrávacího světa osmnáctidílný box firmy Sony s nahrávkami českého klavíristy Rudolfa Firkušného (1912–1994), které pořídil v letech 1949–1993 pro severoamerické nahrávací společnosti Columbia a RCA Red Seal. Reprezentativní soubor nahrávek s významným zastoupením českého repertoáru (Dvořák, Janáček, Martinů) byl zveřejněn u příležitosti 25. výročí umělcova úmrtí. Netrvalo dlouho a v srpnu 2020 byl uveden na trh další soubor Firkušného sólových a komorních snímků, tentokrát německého vydavatelství Profil – Edition Günter Hänssler, které zveřejnilo deset CD s umělcovými kreacemi z let 1949–1962. V několika případech jde o nahrávky totožné jako v boxu firmy Sony (Janáček, Mozart, Schumann), jindy o snímky, které známe z archivních nahrávek společností Tahra (Martinů) a Diapason (Beethoven) nebo z živých záznamů, hlavně ze Salcburského festivalu vydavatele Orfeo d’Or (Dvořák, Chopin, Musorgskij).

Radek Baborák, Kateřina Javůrková, Přemysl Vojta a Ondřej Vrabec – to jsou nejznámější jména současné české hornové scény, řazeno abecedně. Zatímco kreace Radka Baboráka a Kateřiny Javůrkové mohou diskofilové obdivovat především v nahrávkách komorních ansámblů, Přemysl Vojta (Supraphon SU 4125-2) a Ondřej Vrabec (Artesmon) mají na svých kontech i nahrávky, které bychom v podstatě mohli nazvat sólovými či recitálovými. Rozhodně je tomu tak v případě recenzovaného snímku menšího britského vydavatelství Sheva Contemporary, které v první polovině roku 2020 vydalo album s premiérovými nahrávkami kompozic žijících britských skladatelů Robina Hollowaye (*1943) a Petera Seabourna (*1960).

Klavírní tvorba Antonína Dvořáka a její druhý život na koncertních pódiích jsou plny rozporů, paradoxů a stereotypních hodnocení. Skladatelův Klavírní koncert g moll op. 33 je údajně nehratelný. Přitom jeho poslední, v pořadí přibližně padesátá nahrávka byla zveřejněna 18. 9. 2020 (Florian Krumpöck), tedy v předvečer koncertního maratonu Dvořákovy klavírní tvorby festivalu Dvořákova Praha, který je předmětem této recenze.

Středověký kostel sv. Mikuláše v nejlidnatější ostravské čtvrti Poruba, kdysi „vzorném socialistickém městě horníků a hutníků“, má velmi civilní interiér a atmosféru. O to osobněji, osobitěji a bezprostředněji působila dramaturgie pátečního koncertu Svatováclavského hudebního festivalu (11. 9. 2020). Na programu byla dvě nejspíše nejsubjektivnější díla české kvartetní literatury 19. a 20. století – Smetanův 1. smyčcový kvartet e-moll Z mého života a 2. smyčcový kvartet Leoše Janáčka Listy důvěrné. Jejich nastudování se ujal pravidelný a vyhledávaný festivalový host, Pavel Haas Quartet (Veronika Jarůšková, Marek Zwiebel, Pavel Nikl, Peter Jarůšek), letos očekáváný po loňské pauze způsobené zdravotní indispozicí s očividnou nedočkavostí početného publika. Doba je nejistá, časy jsou tekuté. A tak se stalo, že absolutně ztišené publikum hltající každý tón odměnilo kvartetisty standing ovation již po Smetanově kvartetu. Rozhodně ne předčasně, a nikoliv neoprávněně.

Devátý červencový den náležel na Smetanově Litomyšli českým klasikům Dvořákovi a Smetanovi (9. 7. 2020). Jejich díla byla páteří jak podvečerního varhanního recitálu Jaroslava Tůmy v kapitulním chrámu Povýšení sv. Kříže, tak večerního koncertu na zámeckém nádvoří v podání Dvořákova tria a manželské a umělecké dvojice Kateřina Kněžíková a Adam Plachetka.