Těch pár týdnů na přelomu května a června, patrně nejkrásnějších v roce, kdy se koná mezinárodní hudební festival Pražské jaro, spadá do vrcholného období církevního kalendáře. Liturgické oslavy mezi velikonočními a svatodušními svátky lákaly skladatele po staletí. V bohoslužebných knihách napříč církvemi a denominacemi jsou jim předepsány starobylé liturgické texty, velikonočním hymnem Oběti velikonoční počínaje a svatodušní sekvencí Přijď, Duchu stvořiteli konče, zhudebňované snad každou skladatelskou generací. Nejinak tomu bylo i v životě a tvorbě kantorů Bacha a Telemanna, jejichž hlavním podiem byl chrámový kůr a nejpočetnějším zástupem posluchačů účastníci bohoslužeb. Bach vyšperkoval nedělní bohoslužby velikonočního období, den Nanebevstoupení Páně a svatodušní svátky těmi nejpůsobivějšími ze svých chrámových kantát. Dokonale se v nich snoubí vizuální rétorika hudebního kazatele s chiliastickým vizionářstvím pietistické zbožnosti, netrpělivě, až nedočkavě očekávající Kristův druhý příchod na konci věků. Bachovy, natož Telemannovy chrámové kantáty z této vrcholné části liturgického roku u nás neslýcháme zdaleka tak často jako chrámové kompozice adventního, vánočního, postního či pašijového období. O to více uznání si zaslouží dramaturgie Pražského jara, která publiku umožnila živě si poslechnout chrámové kantáty a kompozice napsané před třemi stoletími právě pro svátek Nanebevstoupení Páně (letos čtvrtek 26. 5. 2022).

Národní zemědělské muzeum působí v Ostravě v rozsáhlém postindustriálním areálu Dolní oblast Vítkovice něco málo přes rok. Většina Ostravanů do této nové muzejní instituce cestu teprve hledá. Návštěvníkům se však muzeum otevírá i poskytováním svých prostor Svatováclavskému hudebnímu festivalu a jeho koncertní řadě „Hudební výlety“. V sobotní podvečer 20. 11. 2021 se právě v rámci této volné koncertní řady, lákající publikum do netradičních prostor, uskutečnilo vystoupení Kvarteta Pavla Bořkovce a hornisty Ondřeje Vrabce. I v malém počtu vytvořili přítomní v nejvyšším podlaží rozlehlé muzejní budovy nadšenou fanouškovskou atmosféru koncertu, který ozdobily hned dvě světové premiéry a křest nového společného alba zmiňovaných umělců.

Komorní řadu letošního XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha ovládli klavírista Boris Giltburg, členové Pavel Haas Quartet a jejich pojetí souborného nastudování Dvořákových klavírních trií. Trojici komorních koncertů dnes patrně nejvyhledávanějšího českého kvartetního souboru konkurovalo služebně nejstarší domácí smyčcové kvarteto a snad i vůbec nejdéle působící kvartetní soubor kontinuálního personálního složení vůbec – Panochovo kvarteto. K pondělnímu koncertu 20. 9. 2021 si do Dvořákovy síně Rudolfina pozvalo vzácného a v Praze vždy vítaného hosta – maďarského světoběžníka a aristokrata klavíru Andráse Schiffa, který je kvartetistům dlouholetým blízkým přítelem. A také české hudbě, Janáčkovi, Smetanovi, a zvláště Dvořákovi, jemuž náležel celý večer. V mnoha ohledech to byl doslova rodinný večer v přátelské atmosféře a u bohatě prostřeného stolu Dvořákovy komorní tvorby pro smyčce s doprovodem klávesového nástroje chyběl jen violoncellista Jaroslav Kulhan, jehož na podiu zastoupil suverénně hrající a přeskromně působící Petr Hejný ze spřáteleného kvarteta Stamicova. Jeho nástroj z dílny Peregrina di Zanetto byl pro mě další hvězdou večera.

V mediálním stínu mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha a v napjatě napínavé atmosféře blížícího se začátku (post)covidové abonentní sezony 2021/2022 pokračoval již čtvrtým večerem jeden z dramaturgicky nejzajímavějších projektů jubilejního dvořákovského roku 2021 – souborné provedení Dvořákova díla pro smyčcové kvarteto v roce skladatelových 180. narozenin. Vedle Panochova a Stamicova kvarteta je dnes jediným působícím českým kvartetním souborem, který zvukově zaznamenal všechny Dvořákovy smyčcové kvartety, Zemlinského kvarteto. Měli bychom zmínit i Vlachovo kvarteto, jehož projekt pro firmu Naxos bohužel nebyl dokončen, a dále německé Voglerovo kvarteto či britský soubor Albion Quartet, které rovněž systematicky zdolávají krok za krokem interpretačně náročný vrchol skladatelova souborného kvartetního díla. Primárně ovšem v nahrávacích studiích a nikoliv na koncertních podiích. Zemlinského kvarteto je tak dnes unikátním ansámblem, který nejenže celé Dvořákovo dílo pro smyčcové kvarteto studiově nahrál, ale také je soustavně oživuje na koncertních podiích, a to včetně prvotiny op. 2 a experimentálních kvartetů z přelomu šedesátých a sedmdesátých let 19. století, kdy Dvořákovi neustále přes rameno do komponování nahlíželi Wagner a Liszt.

Vyprahlé publikum se nemohlo XXI. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha doslova dočkat. Neumím si jinak vysvětlit, proč ovacemi ve stoje skončila již úvodní polovina prvního festivalového večera ve Dvořákově síni pražského Rudolfina (6. 9. 2021). Ovace ve stoje nebyly na místě. A rozhodně byly předčasné, protože po nepříliš přesvědčivém provedení Dvořákova Violoncellového koncertu h-moll op. 104 následovalo ještě problematičtější nastudování Symfonie č. 9 e-moll op. 95 Z Nového světa. Na zahajovací koncert jsem se jako většina festivalového publika upřímně těšil. Jen jsem si říkal, kdy už konečně dramaturgové opustí dávno překonané programové pořadí koncert + symfonie a připustí, že Novosvětskou Dvořákova americká story začala a violoncellovým koncertem skončila, takže by bylo vhodnější pořadí skladeb už jen z chronologického hlediska vyměnit.

Loňský ročník festivalu Smetanova Litomyšl otevíral soubor Pavel Haas Quartet. Letos se v jízdárně litomyšlského zámku po několikaměsíční pauze vynucené pandemií Covid opět vrátil na koncertní podia (10. 7. 2021). Kvartetní soubor, který platí za jedno z nejrenomovanějších českých či česko-slovenských smyčcových kvartet, ve světě snad (měřeno prestižními nahrávacími oceněními) nominálně za vůbec nejlepší, předstoupil před publikum v personálně pozměněném složení. Tentokrát s novou violistkou s čínskými kořeny jménem Luosha Fang.

Jubilejní smetanovský rok 2024 se nezadržitelně blíží. A s jeho kvapným příchodem nabývá stále reálnější obrysy projekt operního souboru Národního divadla moravskoslezského kompletního provedení jevištního díla Bedřicha Smetany v roce dvoustého výročí skladatelova narození. Nová ostravská inscenace skladatelovy šesté opery Hubička je součástí tohoto dlouhodobého inscenačního záměru a nutno říci, že ve výsledku součástí velmi vydařenou. Po dvou červnových ostravských předpremiérách (10. a 12. 6. 2021) a televizní premiéře ve vysílání TV Noe (1. 7. 2021) si Hubička našla cestu za festivalovým publikem Smetanovy Litomyšle, které ji odměnilo zaslouženým aplausem. Výraznou měrou se na tomto úspěchu podílely popularita a posluchačská přístupnost Smetanova díla a kvality hudebního nastudování dirigenta Marka Šedivého, nekomplikovaná a nekonfliktní režie Jiřího Nekvasila a vizuálně přitažlivá scénografie Jakuba Kopeckého. Kostýmy Simony Rybákové jsou lichotivější k ženské části dobře připraveného operního sboru sbormistra Jurije Galatenka. Sboristům byly totiž přisouzeny kostýmy evokující spíše noční úbor pierotů než mužský venkovský oděv krkonošského podhůří. Modrobílý potisk kostýmů a interiérů byl ovšem zvolen přiléhavě. Evokuje sváteční atmosféru zašlých časů a je pastvou pro dychtivé oči pandemií vyprahlého operního publika.

Podvečerní varhanní koncerty v kapitulním chrámu Povýšení svatého Kříže náležejí k působivým momentům festivalu Smetanova Litomyšl. Slunce se dere vitráží nad vstupním portálem do chrámové lodi a v interiéru kouzlí impresionistické skvrny. Posluchačsky přívětivý hodinový program vždy přiláká i náhodné kolemjdoucí. Nejinak tomu bylo i v pátek 9. 7. 2021, kdy za varhanní pult usedl opočenský rodák Pavel Svoboda, laureát varhanní soutěže Pražského jara a Bachovy varhanní soutěže v Lipsku.