K pozdním plodům Roku české hudby 2014, které spatřily světlo světa paralelně v lednu 2015, patří dva živé snímky zcela, nebo spíše neznámých Dvořákových operních děl Alfred a Armida, rámujících Dvořákovo hudebně-dramatické dílo z let 1870–1903. Dvořákova první, na německé libreto Körnerovo psaná tříaktová opera Alfred B. 16 (1870) a poslední čtyřaktová opera na Vrchlického text Armida op. 115

V pondělí 7. 9. 2015, v předvečer 174. výročí narození Antonína Dvořáka, započal slavnostním koncertem ve Dvořákově síni pražského Rudolfina již XV. ročník mezinárodního hudebního festivalu Dvořáka Praha. Dvořákovo dílo vynesl do svého štítu a již několik let se mu věnuje nejen interpretačně přitažlivými koncerty s nejznámějšími autorovými díly na programu, ale i speciálními projekty (loňská obnovená premiéra

V letech 2003–2004 vyprodukovala francouzská společnost Harmonia mundi s tehdy ještě stále začínajícími umělci Isabelle Faust (housle, Stradivarius La Belle au bois dormant, 1704), Alexanderem Melnikovem (klavír, Jean-Baptiste Streicher, 1847) a Jeanem-Guihenem Queyrasem (violoncello, Gioffredo Cappa, 1696) dvojici CD s Dvořákovým houslovým a violoncellovým koncertem, doplněnými Dvořákovými

Nové snímky Kvarteta Pavla Haase patří v českém, a snad ještě více v anglosaském kulturním prostředí k ostře sledovaným událostem sezony. Zvláště pak, když ty předešlé snímky jsou většinou ověnčeny celou řadou cen nahrávacího průmyslu, jako tomu bylo v případě zatím posledních dvou alb se smyčcovými kvartety Antonína Dvořáka a Smyčcovým kvartetem d moll Smrt a dívka a Smyčcovým kvintetem C dur Franze Schuberta. Zaslouženou pozornost na sebe za vydatné mediální podpory aktuálně strhává i zatím poslední projekt věnovaný oběma

Většina mediální pozornosti byla v roce České hudby 2014 v souvislosti s novými nahrávkami českého kánonu artificiální hudby 19. a 20. století věnována nové souborné nahrávce Dvořákových symfonií a koncertů s Českou filharmonií a Jiřím Bělohlávkem (Decca 2012–2014). Byla to mediální pozornost tak soustředěná, že upozadila nejen (doufejme, že zatím nedokončený) projekt Dvořákových symfonií s tímtéž orchestrem a jeho bývalým uměleckým šéfem Zdeňkem Mácalem (Octavia Records), ale i další zajímavé nahrávací počiny, mezi nimiž zatím

I arcikonzervativní dramaturgické spojení krátké úvodní orchestrální skladby a následujícího sólového koncertu se symfonií ve druhé polovině večera může mít hlubší estetickou a hudebně-historickou logiku, jak se mohli přesvědčit posluchači dvojice únorových abonentních koncertů Janáčkovy filharmonie Ostrava (JFO) s jejím uměleckým šéfem Heiko-Mathiasem Försterem (recenzuji reprízu 20. 2. 2015). První polovina večera patřila Jeanu Sibeliovi a jeho legendární Finlandii op. 26 a Houslovému koncertu d-moll op. 47, druhá část koncertu Dvořákově Šesté symfonii D-dur op. 60, B. 112, tedy skladbám vzniklým během jedné lidské generace

Zdá se, že se v uvádění rané tvorby Antonína Dvořáka začíná v duchu dramaturgické premisy uvádět méně známá, či dokonce neznámá díla známých skladatelů blýskat na lepší časy, a to nejen díky festivalu Dvořákova Praha a Roku české hudby 2014, ale díky zvídavým a vynalézavým zahraničním dramaturgům a pořadatelům. A zdá se, že když už nelze v souvislosti s upozaďovanou skladatelovou operní tvorbou, zatíženou mnoha hodnotovými stereotypy domácího původu, hovořit o rehabilitaci, pak alespoň o její revitalizaci. Po objevné...

V ostravské kavárně, v níž jsme se na přelomu srpna a září hned dvakrát setkali, jej znal kdekdo – personál, náhodně procházející zaměstnanci ČT i štamgasti.

Dvořákovo Stabat Mater je projevem autorovy upřímné zbožnosti a dokladem schopnosti hovořit aktuálním jazykem za použití tradičního hudebního vokabuláře. Není divu, že je Dvořákovým nejnahrávanějším...

Třetí ze čtveřice abonentních koncertů souboru dobových nástrojů Concentus Musicus Wien (CMW) ve Velkém sále vídeňského Spolku hudby patřil o víkendu 13. a 14. 3. dvěma, nejen u nás nepříliš často uváděným Beethovenovým dílům, Kantátě na smrt císaře...