Krátce před Vánocemi 2022 mělo na scéně Slezského divadla v Opavě premiéru nové nastudování Dvořákovy opery Jakobín op. 84 (premiéra 1. verze 1889, 2. verze 1898) na libreto Marie Červinkové-Riegrové (18. 12. 2022). Opavské jeviště ve Dvořákově nejosobnějším hudebně dramatickém díle ovládla úsporná scénografie Milana Popelky s dvoudílnou rampou nahrazující schodiště a s realistickou maketou jabloně, kterou stihnou obyvatelé českého maloměsta 18. století mezi I. a II. dějstvím očesat. Nad scénou se už jen vznáší velké několikadílné okno (I. a III. akt) a školní tabule ve venkovské jednotřídce (II. akt). Jednoduchou scénu prolamuje v pozadí projekční plátno, na němž se ve všech třech dějstvích promítají vzpomínky titulního páru (I. a II. akt) a Bohušova dětství (III. akt). Barevná scénografie je velkou předností opavské inscenace: nenudí, zaujme diváka všech generací, vytváří čistý prostoj jevištnímu ději.

Ve třetím lednovém týdnu se dramaturgové České filharmonie rozhodli zariskovat. Na programu abonentního koncertu koncertní řady C s hlavním hostujícím dirigentem Tomášem Netopilem byla totiž jedna světová premiéra soudobé kompozice domácího autora střední generace a dvě skladby nejspíše nejhranějších českých skladatelů 19. a 20. století, které jsou však v novém tisíciletí na koncertních podiích spíše popelkou. Nebudu Vás napínat. Dramaturgická sázka na nejistotu při současných interpretačních kvalitách České filharmonie rozhodně vyšla. A posluchači, po nichž zela v přízemí řada sedadel prázdnotou, ostrouhali.

3729. Tolik dnů zbývalo ve čtvrtek 6. října 2022 do 31. března 2032, kdy si světová kulturní veřejnost připomene 300. výročí narození Franze Josepha Haydna. Italský dirigent a hráč na zobcovou a příčnou flétnu Giovanni Antonini stál v roce 2014 u zrodu projektu, který má tento haydnovský Advent zkrátit a zkrášlit nastudováními a následnými studiovými záznamy všech Haydnových symfonií. Ani pandemie covidu-19 nevzala italskému dirigentu, jeho souborům Il Giardino armonico a Basilejskému komornímu orchestru a skupině haydnovských badatelů chuť pokračovat v mnohaletém maratonu, který má v úplnosti oživit skladatelovo symfonické dílo, zpřítomnit jeho rozmanité kvality a definovat interpretační standardy pro 21. století. Zatím jsem tomuto projektu přihlížel a držel palce jen zpovzdálí a sledoval jej prostřednictvím dosud dvanácti vyprodukovaných hudebních nosičů s přibližnou třetinou Haydnova symfonického odkazu. První říjnový čtvrtek jsem si však nenechal ujít první z dvojice vídeňských abonentních koncertů koncertní řady Haydn 2032. Na programu večera v Brahmsově sále Vídeňského spolku Společnosti přátel hudby ve Vídni byla trojice raných Haydnových symfonií a nejstarší ze tří dochovaných houslových koncertů, a to v Antoniniho nastudování a v podání Basilejského komorního orchestru hrajícího na dobové nástroje a jejich kopie.

Jsou vám knihy a texty, které si musí přečíst každá lidská generace. Nový zákon, včetně Zjevení Janova (Apokalypsy), k nim rozhodně náleží. A také jsou umělecká díla, včetně těch hudebních, k nimž si hledá cestu každá generace výkonných umělců a diváků, posluchačů či jiných recipientů. K takovým kompozicím rozhodně náleží Kniha sedmi pečetí bratislavského rodáka německé národnosti a maďarských kořenů, dlouholetého violoncellisty orchestru Vídeňské dvorní opery a Vídeňských filharmoniků a vysokoškolského pedagoga v oboru klavír Franze Schmidta (1874–1939). Za svého vpravdě pohnutého života byl dlouho přehlížen, v závěru kariéry konečně doceněn, po druhé světové válce opět bagatelizován a dnes je mu určeno místo mezi významnými skladateli německého kulturního okruhu 20. století. Schmidtovy symfonie nedávno rehabilitovala nová souborná nahrávka Paava Järviho a autorova jediná opera Notre Dame se občas objeví na některém z německých operních jevišť. Zato skladatelovo dvouhodinové oratorium Kniha sedmi pečetí, které zhudebňuje podstatnou část poslední novozákonní knihy Zjevení Janovo, zaznívá ve Vídni s železnou pravidelností, takřka každoročně.

V neděli 25. 9. 2022 vyvrcholil závěrečným koncertem mezinárodní hudební festival Dvořákova Praha. Hosty festivalového finále byli britský dirigent Daniel Harding a Symfonický orchestr Švédského rozhlasu. Nepostarali se o pouhou festivalovou tečku, ale dokonale vygradované finále. Zatímco Harding, takřka padesátník s klamavým vzezřením mladíčka, náleží ve své generaci k nejžádanějším dirigentským osobnostem a oblíbeným uměleckým partnerům sólistů všech možných žánrů, švédský rozhlasový orchestr platí vedle dánských rozhlasových symfoniků za přední rozhlasové těleso severní Evropy. Dirigenta i jeho orchestr slýcháme v Praze zřídka. S o to větším napětím jsem očekával, jak dopadne jejich festivalový debut.

Mezi dramaturgicky nejprogresivnější projekty mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha náleží jeho volná operní řada. V roce 2014 ji zahájila obnovená premiéra operní prvotiny Antonína Dvořáka Alfred na německé libreto Theodora Körnera. O pět let později vůbec poprvé zazněla první verze skladatelovy komické opery Král a uhlíř. Operní projekty jsou pro festival náročným počinem, proto jsme si museli počkat další tři roky na nový festivalový operní večer. Letos jím bylo koncertní, chvílemi takřka poloscénické nastudování Dvořákova předposledního operního díla Rusalka. Před koncertem i po něm si bylo možno klást otázku, zda je koncertní nastudování Rusalky legitimní, když jde o jediné Dvořákovo operní dílo, které od premiéry v roce 1901 v podstatě nikdy neopustilo česká operní jeviště a dnes je nejhranější českou romantickou operou za hranicemi, navzdory pověsti o „neoperním Dvořákovi“. Skladatelova symfonická opera s významnou rolí orchestru ovšem unese i nastudování bez vizuální složky, o čemž se přesvědčilo hluboce koncentrované a bouřlivě aplaudující publikum prvního z trojice plánovaných provedení v pondělí 19. 9. 2022 (další 21. a 23. 9. 2022).

V pátek 9. září 2022 vstoupil do své druhé třetiny aktuální ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Letos již podruhé přivítal na pomyslném podiu před oltářem evangelického Kristova kostela v Moravské Ostravě orchestr PKF – Prague Philharmonia, tentokrát s jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, který na festivalu debutoval. Vzácným hostem, který společně s prvním domácím komorním orchestrem vyprodal nejspíše největší ostravský nekatolický chrám, byl Adam Plachetka. Před festivalové publikum se vrátil po dlouhých osmnácti letech. Ostravě vzácní festivaloví hosté zaplnili kostelní lavice a posunuli začátek koncertu o dobrou čtvrthodinu, kterou si návštěvníci, protipožárním opatřením navzdory, vystáli před úzkým chrámovým portálem. Úzká je cesta, která vede do nebe, pomyslel jsem si. Kdo si však vystál zdánlivě nekonečnou řadu před zahájením koncertu, byl odměněn zážitkem, který by snad obstál i před nebeskou porotou.

Máte rádi olympijské hry? Pokud ano, jistě sledujete zahajovací a závěrečný ceremoniál. Když na plochu olympijského stadionu vstoupí obvykle početná výprava Spojených států amerických, ochozy ovládne nadšení. Přinejmenším z dlouhého zástupu sportovců a jejich doprovodu v dobře padnoucích sportovních uniformách, nemluvě o medailích houpajících se na hrudích většinou velmi úspěšných amerických olympijských výprav. Podobný pocit jsem měl při takřka desetiminutových závěrečných ovacích v Rudolfinu v neděli 11. 9. 2022, kdy festivalové publikum nadšeně aplaudovalo Clevelandskému orchestru, jednomu z nejlepších severoamerických symfonických těles (ne-li nejlepšímu, jak by jistě přitakali jeho fanoušci a promotéři). Hostování Clevelandského orchestru pod taktovkou jeho dlouholetého šéfa, v Praze dobře známého a vždy vítaného Franze Welsera-Mösta, zůstane v paměti jako jeden z vrcholů letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Clevelandští symfonikové zvítězili v desetibojařské disciplíně, která vyžaduje letitý trénink, železnou disciplínu, vizionářského trenéra a informované publikum. Celý večer totiž náležel jen a pouze hudbě Richarda Strausse.

Ve čtvrtek 8. září 2022, právě v den 181. narozenin Antonína Dvořáka, zazněly opět na schodech pražského Rudolfina skladatelovy slavnostní fanfáry k otevření Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891. Publikum mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha jim na rozdíl od kolemjdoucích obvykle nevěnuje zaslouženou pozornost a spěchá po červeném koberci do Rudolfina. K vlastní škodě, protože i tato stručná příležitostná kompozice pro soubor trubačů s tympánistou, kterou festivalová dramaturgie každoročně probouzí k životu, nese Dvořákův řemeslně dokonalý rukopis. Úvodní večer Dvořákovy Prahy již tradičně náležel dvěma nejvýznamnějším skladbám autorova amerického období, Violoncellovému koncertu h moll op. 104 a Symfonii č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Osobně bych kompozice raději slyšel v opačném pořadí, tedy chronologicky, ale tradice velí „nejprve koncert, potom symfonie“. Škoda, vynikla by tak dramaturgie Dvořákova amerického příběhu, který započal pomalou introdukcí k Novosvětské a skončil závěrečnou gradací violoncellového koncertu.

Již po devatenácté v pátek 2. 9. 2022 otevřely své brány Svatováclavskému hudebnímu festivalu a jeho posluchačům a příznivcům chrámy, kostely a modlitebny rozličných náboženských společností v Ostravě a v celém Moravskoslezském kraji. Svatováclavský hudební festival přežil pubertální léta i pandemii covid-19 a blíží se dospělé dvacítce. Za dvě desetiletí existence si vychoval a rozmazlil věrné publikum, které zaplnilo při zahajovacím koncertu lavice ostravské katedrály Božského Spasitele, druhého největšího římskokatolického kostela na celé Moravě. V úvodu večera dostali slovo reprezentanti místní a krajské samosprávy a apoštolský administrátor. Všichni hovořili vážně, věcně, stručně. Vzácně se shodli, že jediný autor večera – Wolfgang Amadeus Mozart – komponoval v kontaktu s transcendentnem a „neměl to jen tak ze sebe“. Dramaturgická sázka na Mozarta mohla působit omšele a nepříliš inspirovaně. Opak byl však pravdou. Mozartova tvorba nezaznívá v Ostravě s pravidelností, které je hodna, a málokdy na úrovni, kterou vyžaduje. Proto byl úvodní večer letošního ročníku, v němž je Mozartovi bez ohledu na jakákoliv výročí věnována eminentní pozornost, skutečnou lekcí v Mozartovi, a to pro publikum i účinkujícím.