Mezi dramaturgicky nejprogresivnější projekty mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha náleží jeho volná operní řada. V roce 2014 ji zahájila obnovená premiéra operní prvotiny Antonína Dvořáka Alfred na německé libreto Theodora Körnera. O pět let později vůbec poprvé zazněla první verze skladatelovy komické opery Král a uhlíř. Operní projekty jsou pro festival náročným počinem, proto jsme si museli počkat další tři roky na nový festivalový operní večer. Letos jím bylo koncertní, chvílemi takřka poloscénické nastudování Dvořákova předposledního operního díla Rusalka. Před koncertem i po něm si bylo možno klást otázku, zda je koncertní nastudování Rusalky legitimní, když jde o jediné Dvořákovo operní dílo, které od premiéry v roce 1901 v podstatě nikdy neopustilo česká operní jeviště a dnes je nejhranější českou romantickou operou za hranicemi, navzdory pověsti o „neoperním Dvořákovi“. Skladatelova symfonická opera s významnou rolí orchestru ovšem unese i nastudování bez vizuální složky, o čemž se přesvědčilo hluboce koncentrované a bouřlivě aplaudující publikum prvního z trojice plánovaných provedení v pondělí 19. 9. 2022 (další 21. a 23. 9. 2022).

V pátek 9. září 2022 vstoupil do své druhé třetiny aktuální ročník Svatováclavského hudebního festivalu. Letos již podruhé přivítal na pomyslném podiu před oltářem evangelického Kristova kostela v Moravské Ostravě orchestr PKF – Prague Philharmonia, tentokrát s jeho šéfdirigentem Emmanuelem Villaumem, který na festivalu debutoval. Vzácným hostem, který společně s prvním domácím komorním orchestrem vyprodal nejspíše největší ostravský nekatolický chrám, byl Adam Plachetka. Před festivalové publikum se vrátil po dlouhých osmnácti letech. Ostravě vzácní festivaloví hosté zaplnili kostelní lavice a posunuli začátek koncertu o dobrou čtvrthodinu, kterou si návštěvníci, protipožárním opatřením navzdory, vystáli před úzkým chrámovým portálem. Úzká je cesta, která vede do nebe, pomyslel jsem si. Kdo si však vystál zdánlivě nekonečnou řadu před zahájením koncertu, byl odměněn zážitkem, který by snad obstál i před nebeskou porotou.

Máte rádi olympijské hry? Pokud ano, jistě sledujete zahajovací a závěrečný ceremoniál. Když na plochu olympijského stadionu vstoupí obvykle početná výprava Spojených států amerických, ochozy ovládne nadšení. Přinejmenším z dlouhého zástupu sportovců a jejich doprovodu v dobře padnoucích sportovních uniformách, nemluvě o medailích houpajících se na hrudích většinou velmi úspěšných amerických olympijských výprav. Podobný pocit jsem měl při takřka desetiminutových závěrečných ovacích v Rudolfinu v neděli 11. 9. 2022, kdy festivalové publikum nadšeně aplaudovalo Clevelandskému orchestru, jednomu z nejlepších severoamerických symfonických těles (ne-li nejlepšímu, jak by jistě přitakali jeho fanoušci a promotéři). Hostování Clevelandského orchestru pod taktovkou jeho dlouholetého šéfa, v Praze dobře známého a vždy vítaného Franze Welsera-Mösta, zůstane v paměti jako jeden z vrcholů letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha. Clevelandští symfonikové zvítězili v desetibojařské disciplíně, která vyžaduje letitý trénink, železnou disciplínu, vizionářského trenéra a informované publikum. Celý večer totiž náležel jen a pouze hudbě Richarda Strausse.

Ve čtvrtek 8. září 2022, právě v den 181. narozenin Antonína Dvořáka, zazněly opět na schodech pražského Rudolfina skladatelovy slavnostní fanfáry k otevření Jubilejní zemské výstavy v Praze v roce 1891. Publikum mezinárodního hudebního festivalu Dvořákova Praha jim na rozdíl od kolemjdoucích obvykle nevěnuje zaslouženou pozornost a spěchá po červeném koberci do Rudolfina. K vlastní škodě, protože i tato stručná příležitostná kompozice pro soubor trubačů s tympánistou, kterou festivalová dramaturgie každoročně probouzí k životu, nese Dvořákův řemeslně dokonalý rukopis. Úvodní večer Dvořákovy Prahy již tradičně náležel dvěma nejvýznamnějším skladbám autorova amerického období, Violoncellovému koncertu h moll op. 104 a Symfonii č. 9 e moll op. 95 „Z Nového světa“. Osobně bych kompozice raději slyšel v opačném pořadí, tedy chronologicky, ale tradice velí „nejprve koncert, potom symfonie“. Škoda, vynikla by tak dramaturgie Dvořákova amerického příběhu, který započal pomalou introdukcí k Novosvětské a skončil závěrečnou gradací violoncellového koncertu.

Již po devatenácté v pátek 2. 9. 2022 otevřely své brány Svatováclavskému hudebnímu festivalu a jeho posluchačům a příznivcům chrámy, kostely a modlitebny rozličných náboženských společností v Ostravě a v celém Moravskoslezském kraji. Svatováclavský hudební festival přežil pubertální léta i pandemii covid-19 a blíží se dospělé dvacítce. Za dvě desetiletí existence si vychoval a rozmazlil věrné publikum, které zaplnilo při zahajovacím koncertu lavice ostravské katedrály Božského Spasitele, druhého největšího římskokatolického kostela na celé Moravě. V úvodu večera dostali slovo reprezentanti místní a krajské samosprávy a apoštolský administrátor. Všichni hovořili vážně, věcně, stručně. Vzácně se shodli, že jediný autor večera – Wolfgang Amadeus Mozart – komponoval v kontaktu s transcendentnem a „neměl to jen tak ze sebe“. Dramaturgická sázka na Mozarta mohla působit omšele a nepříliš inspirovaně. Opak byl však pravdou. Mozartova tvorba nezaznívá v Ostravě s pravidelností, které je hodna, a málokdy na úrovni, kterou vyžaduje. Proto byl úvodní večer letošního ročníku, v němž je Mozartovi bez ohledu na jakákoliv výročí věnována eminentní pozornost, skutečnou lekcí v Mozartovi, a to pro publikum i účinkujícím.

O prvním prázdninovém víkendu (2.–3. 7. 2022) vyvrcholil hudební festival Smetanova Litomyšl. Na rozdíl od pátečního koncertu 1. 7. 2022 k zahájení předsednictví České republiky Radě Evropské unie přálo o víkendu festivalovému publiku i účinkujícím počasí. A také festivalová dramaturgie, která se rozhodla zařadit do programu druhého z dvojice koncertů hostující České filharmonie s dirigentem Jakubem Hrůšou dvě reprezentativní díla české a světové hudby 20. století – Kabeláčovu passacaglii Mystérium času a Šostakovičovu Leningradskou symfonii.

V předvečer prvního letního dne opanovala Dvořákovu síň pražského Rudolfina dobrá nálada a sluneční svit zapadajícího slunce, deroucí se mezi žaluziemi do sálu. V pondělí 20. 6. 2022 obsadil podium Symfonický orchestr Českého rozhlasu, aby z poloviny vyprodanému sálu přednesl kompozice Witolda Lutosławského a Ludwiga van Beethovena. Lutosławského Koncert pro violoncello a orchestr (1970) byl do programu nejspíše prosazen dirigentem večera Alexanderem Liebreichem, který si k tvorbě polského klasika 20. století nalezl cestu během svého působení v čele Národního symfonického orchestru Polského rozhlasu v Katovicích. K provedení sólového partu byl pozván německý violoncellista Alban Gerhardt, jehož spíše slýcháme na dramaturgicky vyprofilovaných regionálních festivalových koncertech než na pražských podiích. Konečně dostal po čase opět možnost blýsknout se před pražským publikem, a to v reprezentativním díle světové violoncellové literatury poslední třetiny 20. století, nepsaném pro nikoho menšího než Mstislava Rostropoviče.

Páteční večer 3. 6. 2022 náležel v takřka vyprodané Smetanově síni Obecního domu závěrečnému koncertu LXXVII. ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro. Hosty finálního festivalového večera byli po pětileté pauze opět Vídeňští filharmonikové, které na Pražském jaru či Dvořákově Praze slýcháme naštěstí stále častěji. V rámci turné střední a západní Evropou zavítali s dirigentem Andrisem Nelsonsem nejprve do Prahy, a to s rusko-českým repertoárem.

Hned na dvou koncertech letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro vystoupil francouzský dirigent François-Xavier Roth. Nejprve předstoupil před festivalové publikum v Rudolfinu v úterý 31. 5. 2022 se svým souborem dobových nástrojů Les Siècles. Ve středu 1. 6. 2022 pak opanoval podium Smetanovy síně Obecního domu s Kolínským orchestrem Gürzenich, a to v českém a německém repertoáru. Roth se tak v Praze prezentoval s oběma svými domovskými orchestry a publikum přesvědčil o schopnostech spolehlivě vést ansámbl dobového instrumentáře i standardní symfonický orchestr, sice se staletou tradicí, ale s moderními nástroji.

Idée fixe letošního ročníku mezinárodního hudebního festivalu Pražské jaro je francouzská hudba, zvláště Césara Francka, a to často v nastudování hostujících francouzských umělců. Kdo se nechal unášet touto francouzskou dramaturgickou vlnou, nemohl minout koncert ve Dvořákově síni Rudolfina v úterý 31. 5. 2021. Na programu byly totiž kompozice letošního jubilanta Césara Francka (1822–1890) a Clauda Debussyho. A kdo se tohoto koncertu zúčastnil, odcházel jako ve vytržení. Podium Dvořákovy síně tentokrát náleželo jednomu z nejpřednějších světových orchestrů specializujících se na autentickou provozovací praxi barokního, klasického, romantického i moderního repertoáru, souboru Les Siècles a jeho zakladateli a uměleckému šéfovi Françoisi-Xavieru Rothovi. Rothovo jméno a zvuk jeho souboru u nás dosud znali hlavně diskofilové. Pořadatelé Pražského jara tak dali festivalovému publikum konečně možnost seznámit se živě s interpretačním stylem ansámblu, který dnes udává trend v interpretaci repertoáru z období 1850–1950 ve zvuku dobových nástrojů a jejich kopií. Francouzský repertoár je přirozeně vizitkou tohoto tělesa a jeho uměleckého šéfa, který čerpal inspirace u guru staré hudby Gardinera a Harnoncourta, aby se vypracoval ve velmi osobitou uměleckou osobnost současné evropské hudební scény.