S francouzským violistou Antoinem Tamestitem jsme se setkali k rozhovoru na konci zimy. Tohoto umělce lze bez nadsázky označit za mistra svého oboru, který patří mezi nejžádanější violisty naší doby.

S Davidem Frayem o krizi identity západní civilizace. O nepostradatelnosti umění v našich životech a o novém festivalu v Pyrenejích.

Jednoho pošmourného prosincového večera se v jihočeských Slavonicích setkávám s prvním houslistou Vídeňských filharmoniků Milanem Šetenou. Členem jednoho z nejlepších orchestrů na světě je tento Čech už více než třicet let. Vzhledem k pandemickým opatřením nemáme šanci se potkat ve Vídni, a proto volíme k rozhovoru české bydliště Milana Šeteny. V šedivém soumraku prázdných slavonických ulic se prohání ledový vítr s deštěm. Nad krajinou leží tíha pandemie, jež zakazuje lidem setkávání a sdílení naživo. To vše vytváří atmosféru, jež připomíná nějaký normalizační film. V Milanu Šetenovi však objevuji radostného člověka s hlubokou láskou k profesi i životu. Je to v této těžké době velmi osvěžující.

Jsou mezi námi muzikanti, kteří ve svém oboru dosáhli špičkové úrovně a nemají nouzi ani zahraniční angažmá. Zároveň vyučují novou generaci a jejich pedagogické úspěchy jsou zcela hmatatelné. Mezi takové umělce patří i flétnistka Julie Braná.

S Andrásem Schiffem se setkáváme v Berlíně. Nejen já, ale také malý filmový štáb, jehož režisérka Kateřina Hager připravuje videoportrét o tomto mistrovi klavírního umění. V onen den ještě nikdo z nás netuší, co potká Evropu a celý svět o pár dnů později. Koronavirová pandemie rozmetá kulturní a společenské plány nás všech na dlouhé měsíce dopředu. A rezidence Andráse Schiffa na Pražském jaru vezme za své.

18. ledna jsem zavítala do Berlína, abych si popovídala s norským klavíristou Leifem Ovem Andsnesem. Ještě před naším setkáním jsem navštívila koncert Berlínských filharmoniků, kde tento pozoruhodný Nor vystoupil pod taktovkou Herberta Blomstedta. Společně provedli Mozartův Koncert pro klavír a orchestr č. 22 Es dur. V druhé polovině večera zazněla Brucknerova Symfonie č. 4 Es dur „Romantická“. Byl to hluboký zážitek, pro jehož sdílení zde bohužel není prostor. Snad jen jednu věc nelze nezmínit. Herbert Blomstedt se nalézá v desáté dekádě života, nicméně jeho dirigentské gesto a vedení orchestru jsou nezpochybnitelné. On sám v čele tohoto špičkového tělesa jako by byl průzračný a zářící, až člověk nabyde přesvědčení, že hudba vzniknuvší pod jeho rukama dirigentovu bytost naplňuje zvláštní energií, kterou on sám pak znovu šíří svými gesty dál. Takový byl předvečer mého setkání s klavíristou Andsnesem.

Na české hudební scéně je klavírista Jan Bartoš nepřehlédnutelný. Nabídka udělat s ním rozhovor pro říjnové číslo Harmonie byla pro mě skutečně vítaným potěšením, protože čím dál více oceňuji osobnosti, které jsou natolik mnohovrstevnaté, že je nelze nijak schematizovat či zaškatulkovat. Jaké může být větší potěšení pro tazatele než to, když od dotazovaného přicházejí odpovědi, jež nejsou předvídatelné, nutí vás o věci dále přemýšlet a často úplně jinak, než byl člověk zvyklý? Když píši tato slova, tak si uvědomuji, že právě tohle vnímám jako veledůležité. Proto Janu Bartošovi ze srdce děkuji za toto krásné povídání!

Simon Trpčeski se chystá do Prahy, aby zahájil koncertní sezonu PKF – Prague Philharmonia. Jaký je tenhle makedonský klavírista? Především nesmírně hrdý na svou zemi. Jeho vlastenectví se výmluvně vine celým rozhovorem, až to ve mně vyvolává rozpaky. Asi je to tím, že my Češi jsme možná příliš cyničtí.  Jako národ nejsme žádní extra hrdinové, dějiny nás dost semlely, takže k patriotismu přistupujeme s rezervou. Možná to s námi Čechy není úplně v pořádku, říkám si… Mám ráda svou zem, ale hrdá na ni rozhodně nejsem.