Do České republiky obecně, ale na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka 2023 zvlášť se chystá jedna z velkých hvězd světového violoncellového nebe. Šestačtyřicetiletý mnichovský rodák Daniel Müller-Schott má svém koncertním kalendáři za prvních pět měsíců letošního roku, tedy před svým příjezdem do Ostravy, opět řadu působivých vystoupení. Zcela namátkou: 28. února v curyšské Tonhalle, 3. března v drážďanském Frauenkirche, 23. a 23. března v hamburské Elbphilharmonie, 23. dubna v londýnské Royal Festival Hall. Ale 9. a 12. dubna také v Tchajpeji a předtím, 5. dubna, rovněž v Šanghaji.

Psal se rok 2015, když Ostravě jen těsně unikla pocta reprezentovat Česko v projektu Evropské město kultury. A je-li pravda to, že síla jedinců, týmu či společenství se pozná nikoli ve chvílích vítězství, nýbrž proher, pak pro Ostravu a její kulturní život to platí jako ušité.

Na svět přišel v roce, kdy Charles A. Lindbergh přeletěl Atlantický oceán, poprvé zaznělo Ravelovo Bolero a Masaryk byl potřetí zvolen prezidentem. Zatímco drtivá většina jeho vrstevníků už dlouho není mezi námi, Herbert Blomstedt zvládne v „normálních“ dobách oddirigovat až devadesát koncertů ročně. Když udeřil covid, ponořil se ve svém švýcarském bytě, plném tisíců knih a partitur, do studia nových skladeb. Ve čtyřiadevadesáti totiž stále plánuje, dívá se vpřed a je – údajně díky víře a vegetariánství – v přiměřeně znamenité formě.

Při pohledu do kalendáře jsem se musel štípnout. Když se kvůli tomuto rozhovoru uskutečnilo setkání s intendantem Akademie klasické hudby a programovým ředitelem Dvořákovy Prahy Janem Simonem, psal se přelom června a července 2020.  Shodou náhod jsme usedli v prázdné restaurační zahrádce pár kroků od areálu sv. Anežky, kde se – kromě „centrálního“ Rudolfina – festival také koná.  Za normálních okolnosti by v Praze finišovala končící kulturní sezona; střed města by překypoval halasem turistických skupin a ke klidnému rozhovoru by nebylo kam usednout. Vir C 19, ročník 2020, ale rozmetal vše, co se nám šalebně zdálo neohrozitelné. Podvečerní metropole se náhle svým klidem a tichem podobala maloměstům ve chvíli, kdy se na náměstí zavřou obchody a ulice se změní v rejdiště duchů. Po čtyřměsíčním „vypnutí státu“ už to ale dávno nepůsobilo dojmem konejšivého zklidnění; naopak se vyprázdněným prostorem šířil podivný neklid. Co vlastně bude dál? Jak s našimi životy a prací obecně, tak s kulturou, s hudbou?

Hudební událostí března 2020 v Praze je – nejen pro mě – vystoupení americké houslistky Leily Josefowicz. Nejenže ji Symfonický orchestr Českého rozhlasu a jeho šéfdirigent Alexander Liebreich získali k prvnímu letošnímu vystoupení v Evropě hned po americkém turné, kde vystupuje mimo jiné pod taktovkou svého blízkého spolupracovníka Esy-Pekky Salonena. Ještě než se virtuózka od nás přemístí do Hamburku na koncert v Labské filharmonii, nabídne ve Dvořákově síni Rudolfina zajímavý repertoár. Zazní například houslový koncert Albana Berga z roku 1935 s podtitulem „Památce anděla“, věnovaný vzpomínce na předčasně zemřelou dceru Almy Mahler a Waltera Gropiuse, Manon. A také předehra k opeře Rozbitý džbán Viktora Ullmana.

Příběhů o tom, jak se pěvec, sólista či dirigent proslavil jedním zásadním záskokem, je bezpočet. Někdy pravdivých, jindy přibarvených. Jejich přitažlivost spočívá v kontrastu. Vypráví o pozvolné umělcově dráze vzhůru, která je náhle dramaticky katapultována ke hvězdám. Cosi podobného se přihodilo i rodáku z Nice, původně předurčenému ke hře na violoncello, který se ovšem brzy vrhl na dirigování. Dařilo se mu, v oboru se o něm vědělo, ale mediální hvězdou se stal ve chvíli, kterou mu přihrála náhoda.