Daniel Müller-Schott: Hudba má léčivou moc

Do České republiky obecně, ale na Mezinárodní hudební festival Leoše Janáčka 2023 zvlášť se chystá jedna z velkých hvězd světového violoncellového nebe. Šestačtyřicetiletý mnichovský rodák Daniel Müller-Schott má svém koncertním kalendáři za prvních pět měsíců letošního roku, tedy před svým příjezdem do Ostravy, opět řadu působivých vystoupení. Zcela namátkou: 28. února v curyšské Tonhalle, 3. března v drážďanském Frauenkirche, 23. a 23. března v hamburské Elbphilharmonie, 23. dubna v londýnské Royal Festival Hall. Ale 9. a 12. dubna také v Tchajpeji a předtím, 5. dubna, rovněž v Šanghaji.

Následující telefonické interview vzniklo několik měsíců předtím, než se Daniel Müller-Schott představí s různorodým repertoárem, symfonickým i komorním, nejprve na MHF Leoše Janáčka a poté ve Studiu 1 Českého rozhlasu v Praze a ve Dvořákově síni Rudolfina. Když jsem vytáčel telefonní číslo s jihoněmeckou předvolbou, byl jsem si dobře si vědom, s kým budu mít tu čest na opačné straně spojení. Vždyť Daniela dirigovaly veličiny jako Kurt Masur, Vladimir Ashkenazy nebo André Previn. S ním u klavíru a s houslistkou Anne-Sophie Mutter natočil Müller-Schott album klavírních trií Wolfganga Amadea Mozarta; s kanadskou klavíristkou Angelou Hewitt souhrnné Beethovenovo dílo pro violoncello a klavír. Celkem má na kontě přes dva tucty nahrávek, mapujících šíři jeho repertoáru od barokní hudby po soudobou. Řečeno odlehčeně, navzdory štíhlé postavě je Daniel Müller-Schott těžká váha…

Náš první rozhovor pro Harmonii vznikl bezmála před třemi roky. Tehdy jste se totiž také chystal na ostravský Janáčkův festival, ale váš pobyt a vaše vystoupení znemožnil covid. Zato teď koncertujete takříkajíc ostošest… To je pravda. A jsem za to náležitě vděčný. Jedná se jak o nově dohodnutá vystoupení, tak v některých případech ještě o koncerty, posunuté v minulých letech kvůli covidu. Takže se mohu opět setkávat s diváky a přitom si všímám, že se jejich návyky změnily. Vidím to všude, kam přijedu, a předpokládám, že ani u vás to nebude jiné. Lidé jsou obezřetnější, s nákupem vstupenek vyčkávají bezmála do poslední chvíle, zvažují nejrůznější okolnosti včetně finančních. Ale když přijdou, tím víc si koncert vychutnají. Hudba má totiž opravdu léčivou moc. Nejen zahlazuje stopy po obavách z předchozích let, ale vytváří v duši protiváhu aktuálních zpráv, které jsou bohužel většinou negativní.

Při svém prvním festivalovém večeru, který se kvůli rekonstrukci Domu kultury města Ostravy a (doufejme) výstavbě nového koncertního sálu uskuteční 8. června 2023 v upraveném prostředí kulturního centra Poklad, spojí Daniel Müller-Schott své síly se Symfonickým orchestrem Českého rozhlasu. A pod taktovkou Petra Popelky, jehož působení v Německu si dobře pamatuje. Koncert věnovaný stému výročí zahájení pravidelného vysílání Českého rozhlasu, mimochodem prvního na kontinentě, a logicky moderovaný šéfredaktorem digitální stanice ČRo D dur Lukášem Hurníkem, nabídne tři skladby. Kromě úvodní předehry ke Glinkově opeře Ruslan a Ludmila či Dvořákovy Symfonie č. 8 G dur, op. 88, jež vyplní druhou polovinu, zazní Koncert pro violoncello a orchestr č. 2. Dmitrije Šostakoviče. Dílo zároveň vášnivé i jímavé.

Vy jste měl, Danieli, jedinečnou možnost studovat kdysi tento Šostakovičův skvost s tím, pro koho byl v roce 1966 zkomponován a kdo jej také 25. září téhož roku na moskevském koncertu věnovaném skladatelovým šedesátinám premiérově provedl. A tím mužem nebyl nikdo jiný než legendární ruský violoncellista Mstislav Rostropovič… K mým životním výhrám opravdu patří to, že jsem v závěru Mistrova života směl po dobu jednoho roku s ním nejen různé skladby tříbit, ale hovořit s ním o hudbě, o životě. Právě on mi zblízka přiblížil druhý cellový koncert Dmitrije Šostakoviče a jeho vznik, jeho citové i myšlenkové zázemí.

, foto Kaopu Kikkas

Padla přitom i zmínka o tom, jestli se v této skladbě nějak odráží skutečnost, že skladatel, po Prokofjevově smrti poslední z velkých ruských autorů 20. století, byl tou dobou už vážně nemocen? Rozhodně. A právě Maestro Rostropovič mi přiblížil Šostakovičovy úvahy, ze kterých se zrodil závěr dotyčného koncertu. Skladatel si prý při jeho komponování představoval člověka, rozuměj sebe samého, ležícího na nemocničním lůžku a napojeného na podpůrné přístroje. Pacienta, který nakonec umírá… Nepřekvapí vás, že pokud toto dílo hrajete s vědomím, jak vznikalo, není snadné se oprostit od přehnaných emocí a být přiměřeně nad věcí.

Kromě dnes méně známého Waltera Nothase, který byl jeho první učitelem, přidělil vlídný osud Danieli Müller-Schottovi do vínku tři výtečné pedagogy. Ještě před Mstislavem Rostropovičem, který dílo korunoval, to byli dva proslulí – a oproti Rusovi, narozenému roku 1927, o víc než generaci mladší – violoncellisté. Rakušan Heinrich Schiff, ročník 1951, a Brit Steven Isserlis, ročník 1958.

Lišili se ti tři od sebe hodně? To si pište, že ano! Pro mě a pro můj vývoj bylo nejdůležitější, že představovali tři rozdílné školy ve hře na violoncello. A protože předjímám, že vaše další otázka bude směřovat k tomu, ke které jsem se přiklonil, odpovídám vám v předstihu. Od každé ze zmíněných škol jsem si něco odnesl, snažím se o vlastní syntézu, ale dlouhodobě mě nejvíc ovlivnila ruská tradice. Snad to má něco společného i s tím, že právě tam jsem se už jako mladý kluk poprvé prosadil.

Předpokládám, že máte na mysli první ročník Mezinárodní soutěže mladých hudebníků Petra Iljiče Čajkovského, která vznikla jako paralela ke klání dospělých. A vy jste se v roce 1992 zúčastnil jako teprve patnáctiletý. Mluvíte skromně o tom, že jste se tam prosadil – ale vždyť vy jste tam vyhrál! Byl pro vás tento triumf čímsi zcela nečekaným? Dodnes si tu moskevskou chvíli dobře pamatuji. Soutěž skončila a přikročilo se k vyhlašování výsledků. Udělovalo se celkem šest cen v každé nástrojové kategorii. Když mezi violoncellisty zaznělo moje jméno, zůstal jsem v klidu, i když mě udivilo, že vypukly hlasité ovace. Domníval jsem se totiž, že se laureáti vyhlašují od posledního oceněného místa a že jsem tudíž skončil jako šestý. Rusky jsem nerozuměl ani slovo, jenom své jméno jsem zachytil. A nato mi moje ruská klavírní doprovazečka říká vzrušeně: „Vy jste vyhrál, Danieli, vždyť vy jste vyhrál!“ Byl to pro mě šok.


Toto je zkrácená verze, kompletní text je k dispozici v HARMONII IV/2023.

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější