Co má společného španělská hudba s Versailles? Víc, než se zdá. Letní slavnosti staré hudby, při nichž výlet na Pyrenejský poloostrov snad nikdy nechybí, přizvaly v Čechách již známý baskický soubor Euskal Barrokensemble, aby nám ukázal něco velmi důležitého: kořeny. Kořeny některých tanců barokních suit, které tak často slýcháme ve stylizované podobě. Víme, co s chaconnou dokázali udělat Jean-Baptiste Lully či Jean-Philippe Rameau, snadno si představíme některou ze saraband Johanna Sebastiana Bacha, jenže málokdo z nás, až na zarputilé milovníky etnické hudby, tuší, jaká byla původní podoba těchto tanců. Baskičtí hudebníci nezůstali jen u toho a zavedli nás ještě dál, k samotné pra-podstatě hudby, ke vzácnému pokladu naší pozemské historie, jímž jsou lidové písně. V reprezentativním Císařském sálu Trojského zámku, jemuž vévodí malby oslavující vítězství nad Turky u Vídně v roce 1683, jsme se stali svědky mísení kultur, stylů a především přirozené, čisté radosti z hudebního tvoření (24.7.). Zcela symbolicky tento koncert doprovodil déšť, který jako by se v jednom okamžiku stal součástí programu a podtrhl svou katarzní funkci.

Třetí festivalový večer Letních slavností staré hudby představil posluchačům ve smělé a zároveň rafinované dramaturgii další významnou oblast hudebního provozu královského dvora ve Versailles – skladby pro sólové cembalo. V Tereziánském sále Břevnovského kláštera usedl k tomuto nástroji interpret s příznačným jménem Jean Rondeau (20. 7.).

KATT je umělecké jméno cembalistky a varhanice Kateřiny Chrobokové (na svém webu si říká Katta), výtečné a dnes již zkušené interpretky, o jejímž velkém hudebním nadání a silné intuici nemůže být pochyb. Všechny podněty, které nashromáždila během svých studií (Janáčkova konzervatoř Ostrava, JAMU Brno, Utrecht School of the Arts, Lammeninstitut Leuven, Schola Cantorum Basiliensis), přetavila do svébytného uměleckého programu, jímž se stala kromě interpretace také snaha přiblížit klasickou hudbu a zvuk královského nástroje publiku mimo standardní koncertní okruhy. Jak se zdá, produkce KATT jsou zároveň vítaným osvěžením pro pořadatele klasických koncertních řad a festivalů, neboť také oni by rádi své publikum rozšířili o nové abonenty. Pro mnohé posluchače se tedy stávají její vystoupení pomyslným žánrovým mostem.

Letním slavnostem staré hudby kraluje letos francouzská hudba 17. a 18. století – hlavním tématem festivalu se stal zámek ve Versailles. Velkolepost místa, jež ve své době představovalo pro mnoho evropských panovnických dvorů nedostižný vzor, přebírá na několik týdnů barokně bohatá Praha a zpoza hlubin času zve k účasti posluchače nejpovolanějšího: Krále slunce. Ten je zde prezentován se vší důstojností, zahajovací koncert (11. 7.) nás tedy zavedl nikoli do 

Orchestr doby osvícenství (Orchestra of the Age of Enlightenment) patří už přes třicet let k nejuznávanějším souborům historicky poučené interpretace. Ve svém oboru se stal inspirací i příkladem, a to nejen kvalitou interpretace, ale také šíří repertoáru nebo množstvím spolupracovníků - nezapomínejme, že to nebylo vždy běžné. V současnosti se u orchestru, nehraje-li právě bez dirigenta, střídají Simon Rattle, Iván Fischer, Mark Elder, emeritními dirigenty jsou tomuto tělesu Sir Roger Norrington a William Christie. Právě posledně jmenovaný přijel do Prahy, aby na festivalu Pražské jaro předvedl spolu s orchestrem „populárně-naučný“ program skladeb 18. století, jejichž hlavním pojítkem se stala, jednoduše řečeno, Francie (25. 5., Rudolfinum). Tato dramaturgie dodala koncertu správný šarm a mohla uspokojit úplné laiky i znalejší posluchače.

Italský vokální soubor La Compagnia del Madrigale vznikl v roce 2008 a od té doby jej provází nepřetržitá chvála kritiků. Na svém kontě má doposud šest úspěšných nahrávek (ocenění Gramophone Award, Diapason d´Or), v propagačních materiálech je označován jako nejuznávanější madrigalový ansámbl současnosti. V Česku se italští madrigalisté představili poprvé letos v květnu díky Mezinárodnímu hudebnímu festivalu Pražské jaro (17. 5., kostel sv. Šimona a Judy), a to v programu, jenž tvořil průřez madrigalovou tvorbou Claudia Monteverdiho (1567—1643) v obsazení pro pět hlasů.

Dirigent Semjon Byčkov nahrává postupně s Českou filharmonií symfonické dílo Petra Iljiče Čajkovského (1840—1893). Součástí tohoto procesu jsou i koncertní vystoupení (snímky jsou realizovány studiově), díky nimž může být publikum přímým svědkem dílčích výsledků této spolupráce. V týdnu od 19. do 21. 4. (text se bude týkat koncertu 19. 4.) představil Byčkov s orchestrem Symfonii Manfred op. 58, dílo, jemuž jako by pódium nebylo souzeno, a k němu připojil naopak často hraný a posluchačsky vděčný Koncert pro dva klavíry a orchestr d moll Francise Poulenca (1899—1963).

Pomyslnou osou letošní sezony PKF – Prague Philharmonia jsou díla Mozartova a Brahmsova, ozdobou pak sólisté nejen ze zahraničí, ale také přímo z řad orchestru. Ve středu 30. listopadu tedy zazněl ve Dvořákově síni Rudolfina program virtuózně-klasický, ale nebyla by to PKF, kdyby jej z hlediska dramaturgie nepojala velmi neomšelým způsobem.