Vzít na svá bedra program, v němž vedle sebe stojí ta nejúspornější hudební vyjádření vedle příběhů skoro až gigantických rozměrů, je od interpreta docela slušný risk. Nejen z hlediska provedení, ale i vnímání publika. Klavírista Jan Bartoš si pro Firkušného klavírní festival takový recitál připravil (21. 11.) a znovu stvrdil, že je v něm mnohem víc, než se může zdát.

Národní festival Smetanova Litomyšl pozval na svůj letošní 61. ročník jednu z velkých pěveckých hvězd současnosti, sopranistku Olgu Peretyatko. V tradičním prostoru zámeckého nádvoří se představila za doprovodu PKF – Prague Philharmonia pod vedením Leoš Svárovského.

Sopranistka Olga Peretyatko patří k nejžádanějším a nejvyhledávanějším pěvkyním současnosti. Jen stěží bychom hledali světově proslulé jeviště nebo koncertní pódium, na němž ještě nevystupovala, ať už se jedná o newyorskou Metropolitní operu, vídeňskou Státní operu, Teatro Real v Madridu, Teatro alla Scalla, operní domy v Německu, Francii nebo v Rusku. V Praze koncertovala tato umělkyně v roce 2013, letos se do České republiky vrací jako hlavní tvář festivalu Smetanova Litomyšl, kde se 15. června představí na galakoncertu s tradičním partnerem operních hvězd, tedy s PKF – Prague Philharmonia za řízení Leoše Svárovského.

V křesťanském světě vrcholí v těchto dnech postní doba, v kostelích panuje větší ticho, blíží se Svatý týden a k němu neodmyslitelně patří příběh utrpení a smrti Ježíše Krista. K jedné z jeho nejpůsobivějších uměleckých podob bezesporu patří Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, které by podle tradice měly zaznít na Velký pátek. Pražské publikum si je vyslechlo o něco dříve v podání Collegia 1704.

O mnoha klavíristech se říká, že patří k nejlepším, nejzajímavějším, nejvýraznějším představitelům své generace. Tyhle propagační věty čteme tak často, že se právem můžeme zdráhat jim věřit. Ostatně, jak se říká, papír unese mnoho. U Jana Bartoše je to přesně naopak. O své mimořádnosti znovu přesvědčil při svém recitálu v rámci cyklu Hybatelé rezonance (8. 4.), který je spojen se zvukem koncertního křídla značky C. Bechstein D 282 a mystickým prostorem Anežského kláštera.

Igor Levit (nar. 1987) vydal po třech letech nové dvojalbum s jednoduchým názvem Life. Podnětem k jeho vzniku se stala tragická událost, smrt pianistova nejlepšího přítele, umělce Hannese Malte Mahlera při autonehodě v roce 2016. Levit věnoval snímek přítelově památce a doprovodil svůj úmysl dlouhým poetickým vyznáním v bookletu, jež zakončil slovy: „Každou notu, každou frázi, každou myšlenku tohoto programu věnuji Tobě.“ Současně s tím zdůraznil, že se nejedná o nahrávku terapeutickou, ale o momentální, hluboce osobní výpověď. Právě tak je dobré ji vnímat. Jako pozvání vydat se spolu s klavíristou na cestu do nejhlubších míst duše, kam chodíváme jen zřídka nebo raději vůbec, protože tam na nás číhají otázky až příliš existenciální. Je to cesta intenzivní, ne nepodobná lkaní biblických žalmů, v nichž po bouři upřímných emocí přichází často pokoj v srdci, radost a chvála. Tak velký oblouk sice Levit nedělá, přesto však postupně dochází k vnitřnímu smíření. Výběr skladeb je těmto myšlenkám zcela podřízen. Můžeme je vnímat třeba jako vyprávění ztrápené duše hledající klid, epický příběh nebo meditaci. Sám interpret je označuje jako „hymnus na život v mnoha různých obměnách“.

Vokální soubor Cappella Mariana vydal u příležitosti svého desátého výročí nahrávku na téma starozákonní Písně písní. Umělecký vedoucí souboru Vojtěch Semerád nakombinoval pro tuto příležitost program, v němž vedle sebe stojí Palestrinova vycizelovaná polyfonně-homofonní technika, myšlenkové bohatství Josquina Despreze a moteta burgundských autorů, kteří v návaznosti na Josquina připravili palestrinovské syntéze ideální zdroj inspirace. Nutno říci, že dramaturgie snímku je velmi zdařilá, uvádí například dvě odlišná zpracování textu Quam pulchra est (od Palestriny a Nicolase Gomberta), a především postupně krásně graduje až ke slavnému Josquinovu motetu Ave Maria…Virgo serena a Gombertově kompozičně košatému Magnificat Sexti et Primi Toni.

Klavírista Piotr Anderszewski je výjimečně osobitý umělec, který od začátku své kariéry hledá poctivě a všemi směry pravdivost. V Praze debutoval již v roce 2005, naposledy jsme ho slyšeli před třemi lety s Českou filharmonií, letos se představil na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného (ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK), a to 24. listopadu, jen dva dny po svátku patronky všech hudebníků sv. Cecílie. K Anderszewského doménám patří dílo Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena, z nichž pro festival sestavil myšlenkově sepjatý, interpretačně dosti náročný program.