
Dina Šnejdarová
Hudbě se věnuje přibližně od svých pěti let. Postupně prošla školením klavír-varhany-cembalo-dirigování-liturgická praxe-základy zpěvu a muzikologie (FF UK), souběžně s tím se řadu let věnovala klasickému baletu pod vedením nezapomenutelné Dagmar Špryslové a krátce též scénickému tanci (Vysokoškolský umělecký soubor, dnes Taneční centrum Praha). Její „hudební mámou“ se stala pedagožka Alena Kuklová, rodačka z Poličky, díky níž neztratila radost z hudby a přibližně v devíti letech objevila tvorbu 20. století, zejména Bohuslava Martinů a Bély Bartóka. Za průnik do hudebně-analytického myšlení vděčí varhanici Miroslavě Svobodové, za překonání obav z improvizace Jitce Chaloupkové (Konzervatoř České Budějovice). V muzikologii se soustředila na hudbu starších období. Pracovala jako zástupkyně šéfredaktora Harmonie, spolupracovnice ČRo Vltava, editorka koncertních programů FOK, knihovnice Hudebního oddělení NK ČR. V současné době se věnuje vzdělávání svých dvou dcer a hudební publicistice (Harmonie, Czech Music Quaterly, FOK, Česká filharmonie, Pražské jaro), provozuje též autorský Dinin nevyvážený blog (dinasnejdar.blogspot.cz). Jejím nej- autorem je již od dětství Johann Sebastian Bach.
Jan Bartoš ukázal drama, epos i zkratku
22. listopad 2019Vzít na svá bedra program, v němž vedle sebe stojí ta nejúspornější hudební vyjádření vedle příběhů skoro až gigantických rozměrů, je od interpreta docela slušný risk. Nejen z hlediska provedení, ale i vnímání publika. Klavírista Jan Bartoš si pro Firkušného klavírní festival takový recitál připravil (21. 11.) a znovu stvrdil, že je v něm mnohem víc, než se může zdát.
Olga Peretyatko zazpívala v české bouři
19. červen 2019Olga Peretyatko: Máme společnou slovanskou duši
14. červen 2019Sopranistka Olga Peretyatko patří k nejžádanějším a nejvyhledávanějším pěvkyním současnosti. Jen stěží bychom hledali světově proslulé jeviště nebo koncertní pódium, na němž ještě nevystupovala, ať už se jedná o newyorskou Metropolitní operu, vídeňskou Státní operu, Teatro Real v Madridu, Teatro alla Scalla, operní domy v Německu, Francii nebo v Rusku. V Praze koncertovala tato umělkyně v roce 2013, letos se do České republiky vrací jako hlavní tvář festivalu Smetanova Litomyšl, kde se 15. června představí na galakoncertu s tradičním partnerem operních hvězd, tedy s PKF – Prague Philharmonia za řízení Leoše Svárovského.
Květnový Tip Harmonie: Mesiáš až na dřeň
2. květen 2019Václav Luks je maximalista. Připravuje velkolepé projekty, svou erudici stále rozšiřuje a prohlubuje, v hudební interpretaci se projevuje jako nadšenec a vizionář. Nebojí se mířit vysoko, ostatně k dispozici má vynikající soubor a sbor. Do českého prostředí vnesl skladby, jež jsou součástí spíše německé či anglické než české hudební tradice, a my už je dnes díky tomu považujeme za samozřejmost. Jeho Collegium 1704 sice není jediným tuzemským souborem, který svým koncertním provozem opisuje křivku liturgického roku, výjimečným ho ale činí fakt, že slavná barokní díla zároveň natáčí. Nejnověji je to první česká kompletní nahrávka Händelova oratoria Mesiáš, kterou pořídil během čtvrtého koncertního provedení skladby v pražském Rudolfinu v sezoně 2017/2018.
Utrpení, smrt a naděje podle Matouše, Bacha, ale taky Erica Stoklossy
11. duben 2019V křesťanském světě vrcholí v těchto dnech postní doba, v kostelích panuje větší ticho, blíží se Svatý týden a k němu neodmyslitelně patří příběh utrpení a smrti Ježíše Krista. K jedné z jeho nejpůsobivějších uměleckých podob bezesporu patří Matoušovy pašije Johanna Sebastiana Bacha, které by podle tradice měly zaznít na Velký pátek. Pražské publikum si je vyslechlo o něco dříve v podání Collegia 1704.
O mnoha klavíristech se říká, že patří k nejlepším, nejzajímavějším, nejvýraznějším představitelům své generace. Tyhle propagační věty čteme tak často, že se právem můžeme zdráhat jim věřit. Ostatně, jak se říká, papír unese mnoho. U Jana Bartoše je to přesně naopak. O své mimořádnosti znovu přesvědčil při svém recitálu v rámci cyklu Hybatelé rezonance (8. 4.), který je spojen se zvukem koncertního křídla značky C. Bechstein D 282 a mystickým prostorem Anežského kláštera.
Igor Levit (nar. 1987) vydal po třech letech nové dvojalbum s jednoduchým názvem Life. Podnětem k jeho vzniku se stala tragická událost, smrt pianistova nejlepšího přítele, umělce Hannese Malte Mahlera při autonehodě v roce 2016. Levit věnoval snímek přítelově památce a doprovodil svůj úmysl dlouhým poetickým vyznáním v bookletu, jež zakončil slovy: „Každou notu, každou frázi, každou myšlenku tohoto programu věnuji Tobě.“ Současně s tím zdůraznil, že se nejedná o nahrávku terapeutickou, ale o momentální, hluboce osobní výpověď. Právě tak je dobré ji vnímat. Jako pozvání vydat se spolu s klavíristou na cestu do nejhlubších míst duše, kam chodíváme jen zřídka nebo raději vůbec, protože tam na nás číhají otázky až příliš existenciální. Je to cesta intenzivní, ne nepodobná lkaní biblických žalmů, v nichž po bouři upřímných emocí přichází často pokoj v srdci, radost a chvála. Tak velký oblouk sice Levit nedělá, přesto však postupně dochází k vnitřnímu smíření. Výběr skladeb je těmto myšlenkám zcela podřízen. Můžeme je vnímat třeba jako vyprávění ztrápené duše hledající klid, epický příběh nebo meditaci. Sám interpret je označuje jako „hymnus na život v mnoha různých obměnách“.
Když klavírista Igor Levit vystoupil před sedmi lety v programu BBC Radio 3 New Generation Artist, bylo hned po zaznění prvních pár tónů jasné, že tenhle čtyřiadvacetiletý mladík nepřišel předvést svou zázračnou prstovou mechaniku, ale představit se jako komplexní hudební osobnost. Učinil tak nevšedním způsobem: Chaconnou Johanna Sebastiana Bacha BWV 1004 v Brahmsově úpravě pro levou ruku, tedy náročnou, více než patnáctiminutovou a dosti málo hranou skladbou. Byla to troufalost? Drzost? Naivita? Nikoliv. Jen prostá samozřejmost umělce, který naprosto přesně ví, co dělá, proč to dělá, a to s téměř uhrančivým účinkem. Nejednomu posluchači zablikal v tu chvíli v hlavě pokyn: sledovat! a následující vývoj Levitovy kariéry dal téhle spontánní výzvě za pravdu.
Úcta, oddanost a vroucnost Písně písní v podání Cappelly Mariana
16. leden 2019Vokální soubor Cappella Mariana vydal u příležitosti svého desátého výročí nahrávku na téma starozákonní Písně písní. Umělecký vedoucí souboru Vojtěch Semerád nakombinoval pro tuto příležitost program, v němž vedle sebe stojí Palestrinova vycizelovaná polyfonně-homofonní technika, myšlenkové bohatství Josquina Despreze a moteta burgundských autorů, kteří v návaznosti na Josquina připravili palestrinovské syntéze ideální zdroj inspirace. Nutno říci, že dramaturgie snímku je velmi zdařilá, uvádí například dvě odlišná zpracování textu Quam pulchra est (od Palestriny a Nicolase Gomberta), a především postupně krásně graduje až ke slavnému Josquinovu motetu Ave Maria…Virgo serena a Gombertově kompozičně košatému Magnificat Sexti et Primi Toni.
Klavírní symfonie Piotra Anderszewského
25. listopad 2018Klavírista Piotr Anderszewski je výjimečně osobitý umělec, který od začátku své kariéry hledá poctivě a všemi směry pravdivost. V Praze debutoval již v roce 2005, naposledy jsme ho slyšeli před třemi lety s Českou filharmonií, letos se představil na Klavírním festivalu Rudolfa Firkušného (ve spolupráci s Koncertním jednatelstvím FOK), a to 24. listopadu, jen dva dny po svátku patronky všech hudebníků sv. Cecílie. K Anderszewského doménám patří dílo Johanna Sebastiana Bacha a Ludwiga van Beethovena, z nichž pro festival sestavil myšlenkově sepjatý, interpretačně dosti náročný program.