Zkuste si to představit: Večer u Mozartů doma v prostorném vídeňském apartmá v Domgasse, Wolfi píše hornová dueta mezi jednotlivými kulečníkovými šťouchy, hrají se karty, muzicíruje se, chvílemi bujará společnost na okamžik utichne a zaposlouchá se do příjemné hudby. Střih. Klan Bachů sedí v pospolitosti při jednom z velkých rodinných setkání, jeden druhého hecuje k vtipnému, možná i lehce nevhodnému prošpikování vážných písní něčím „od podlahy“, zpívá se, sem tam někdo vybuchne smíchy nebo se hašteří. Setkání, život, komunita.

Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže v Litomyšli se stavěl v letech 1714-1725 podle návrhu italského architekta Giovanniho Battisty Alliprandiho, jehož 300. výročí úmrtí připadlo na 13. března letošního roku. Projektoval kupříkladu Lobkovický, Lichtenštejnský a Kaiserštejnský palác v Praze, byl autorem špitálního kostela Nejsvětější Trojice v barokním areálu Kuks. Svůj život dovršil právě v Litomyšli, kde je pohřben v děkanské hrobce Kapitulního chrámu Povýšení sv. Kříže. Uctít jeho dílo koncertem a svěřit výběr skladeb Václavu Luksovi byla šťastná volba (6. 7., 14.00).

Komorní sbor Martinů Voices debutoval na Smetanově Litomyšli velkorysým programem, jemuž dominovala světová premiéra díla No Promises Jiřího Gemrota (5. 7.). Piaristický chrám Nalezení sv. Kříže se tak v Den slovanských věrozvěstů Cyrila a Metoděje symbolicky rozezněl vnitřně duchovní hudbou, navíc ještě úvodní Miserere Gregoria Allegriho připomnělo čas, kdy byla v Litomyšli založena piaristická kolej (1640).

Vždycky se pozná, když má interpret pod kůží polyfonii nebo strukturu. Klavírista Marek Kozák má obojí, protože je zároveň varhaníkem a komponuje. Tahle všestrannost se v jeho hře sympaticky odráží, což jednoznačně potvrdil recitál na Smetanově Litomyšli (4. 7.).

Když Igor Levit debutoval ve svých 26 letech nahrávkou Beethovenových pozdních sonát, zjihla i jinak velmi přísná britská kritika. Nedivím se. Skladby, ke kterým mnozí umělci sbírají léta odvahu, představil klavírista v dechberoucím provedení a s nevysvětlitelnou vnitřní zralostí, u níž číslovka 26 vypadala jako rozverný omyl či hříčka přírody. Každým dalším snímkem, ať už to byly Partity J. S. Bacha, Beethovenovy Diabelliho variace spolu s variacemi The People United Will Never Be Defeated! Frederica Rzewského nebo existenciální album Life, dával Levit najevo, že nehodlá natáčet nic, co by nemělo osobní kontext, a pokud je to Bach a Beethoven, pak východiskem není ani pýcha, ani strategie, ale vnitřní přesvědčení. Kdo umělce trochu sleduje, dobře ví, že se při prezentaci svých názorů neohlíží na měnící se počty fanoušků. S odstupem čtyř let se k Beethovenovi vrátil a ve dvou lokacích natočil zbývajících 27 sonát. Celý komplet, jehož součástí je i debutový snímek pořízený v Berlíně, firma logicky nasměrovala k roku skladatelova velkého výročí. Očekávání byla velká. Do jaké míry se naplnila, závisí obzvlášť v tomhle případě na úhlu pohledu, z něhož budeme projekt posuzovat.

Filharmonie Brno připravila k 250. výročí narození pražského rodáka a ve Francii naturalizovaného skladatele Antonína Rejchy (1770-1836) rozsáhlé vokálně-instrumentální dílo Lenora. K novodobé premiéře skladby došlo zřejmě v 80. letech 20. století, teprve teď se ale díky podnětu dramaturga orchestru Vítězslava Mikeše dočká opakovaného uvedení, televizního a rozhlasového přenosu, doufejme i vstupu na zahraniční pódia. Po prvním zaznění 5. 2. v Besedním domě je zřejmé, že si to jak autor, tak dílo zaslouží.

Den po svátku svaté Cecilie, patronky všech hudebníků, tedy 23. listopadu završil Firkušného klavírní festival Jevgenij Kissin. Umělec, jehož mimořádné hudební nadání se projevilo snad již v kolébce, který už ve dvou letech zkoušel hrát na klavír a improvizovat, v deseti letech měl usazenou techniku a v šestnácti dojal k slzám Herberta von Karajana.