Slavnostně a na vysoké úrovni zahájil 18. července 24. ročník pražských Letních slavností staré hudby, tentokrát v chrámu P. Marie a slovanských patronů v Emauzích. Zahajovací koncert svěřili pořadatelé německému souboru Ensemble Polyharmonique, který pro svůj český debut připravil program postavený především z chrámových děl protestantských autorů 17. století. Umělci se omezili na svůj nejvlastnější repertoár, totiž na vícehlasé vokální skladby, jež lze interpretovat v sólovém obsazení s doprovodem bassa continua (a bez koncertantních nástrojů). Okruh výběru se tak sice výrazně zúžil, přesto mělo publikum možnost vyslechnout relativně rozmanité kusy od převážně polyfonních až po silně deklamačně a lehce virtuózně konstruované, od modálně zabarvených po harmonicky již moderně cítěné skladby.

Pod svůdným názvem Chiaroscuro veneziano vypůjčeným z dějin výtvarného umění představil Václav Luks a Collegium 1704 22. března v Rudolfinu atraktivní program sestavený z duchovních děl Claudia Monteverdiho, Francesca Cavalliho a Felice Sancese. Ačkoliv posledně jmenovaný v Benátkách příliš dlouho nepobyl (Sances je původem z Říma a téměř celý tvůrčí život strávil ve Vídni), všechny skladby večera byly takříkajíc rodově spřízněné. Nejen zkušený posluchač mohl během večera pozorovat „migraci“ konkrétních hudebních motivů od jednoho mistra k druhému nebo porovnávat, jakými způsoby dosahovali skladatelé kontrastu mezi jednotlivými úseky žalmů či mešního ordinária „in stile concertato“.

Podzimní sezona sotva začala a hudební život – tedy náš život – zasáhla další omezení. Jeden z posledních koncertů před novým totálním zákazem se uskutečnil v pondělí 5. 10. v pražském kostele sv. Šimona a Judy. I v této perspektivě lze říci, že kdo tehdy váhal, jestli zůstat doma nebo se vyzbrojit kvalitní rouškou, spíše prodělal. Živý koncert Collegia Mariana je vždy krásným zážitkem a pro vstřícného posluchače se obvykle nabízí pouze otázka, jestli bude odcházet spokojen, pohlazen na duši anebo přímo elektrizován a nadšen. Volba programu, přeloženého z jarního cyklu Barokních podvečerů, vybízela spíše k introspekci. V centru dramaturgie bylo Stabat 

Nevšedním a pro mnohé české posluchače bezpochyby zcela nečekaným zážitkem bylo uvedení nejslavnějšího oratoria Alessandra Stradelly, San Giovanni Battista, ve Dvořákově síni pražského Rudolfina. Zásluhu na tom má Václav Luks a Collegium 1704, kteří skladbu již dříve uvedli s úspěchem v Salcburku a – spolu Marcem Minkowskim a dalšími – přispívají k obnovenému zájmu o toto vynikající dílo.

Čtenáře Harmonie pravděpodobně nepřekvapí skutečnost, že Smetanova Libuše není zdaleka první ani jedinou operou zpracovávající téma vlády mýtické pramáti rodu Přemyslovců. Do operních domů vstoupila tato látka již koncem 17. století, bezkonkurenčně nejzajímavější je ale verze, kterou napsal italský tenorista a operní impresário Antonio Denzio roku 1734 v Praze. Denzio se pokoušel touto volbou námětu nalákat publikum a zvrátit (dlužno říci marně) finanční krach svého podniku, který v divadle hraběte Sporcka provozoval již po deset sezón. Za tím účelem také sestavil libreto tak, aby v něm mohl zužitkovat řadu efektních árií z oper V ivaldiho , Albinoniho, Jacomelliho a dalších dnes již neznámých autorů a děl. Denziovým nápadem se před lety 

Závěrečné vystoupení letošních pražských Letních slavností staré hudby, které Collegium Marianum s úspěchem pořádalo již po devatenácté, představilo dílo v našich zeměpisných šířkách nevídané (a neslýchané), třebaže figuruje ve všech lepších učebnicích dějin hudby. O které jde? Na podiu pražského Rudolfina zaznělo zakladatelské opus žánru opera-ballet, L’Europe galante, které v roce 1697 složil André Campra na libreto, jež poskytl Antoine Houdar de la Motte.

Barokní opera je dnes žánr relativně známý. V širším povědomé ji reprezentují především díla Georga Friedricha Händela, která již po desetiletí plní nabídku světových labelů a zahraničních, zejména německých, britských a amerických divadel. Setkat se s barokní operou na živo v České republice je mnohem vzácnější; nejčastěji se tak děje na provizorních scénách, během letních festivalů, a to v nejrozmanitějších podobách, úpravách a interpretačních úrovních.

V letošní nabídce výuky na Ústavu hudební vědy FF UK byl také nově zařazen kurs Hudební interpretace a kritika. V mnoha lekcích došlo na otázky hry na dobové nástroje a interpretaci hudby 18. století. Ke společné návštěvě a kritice byl proto vybrán jeden z Barokních podvečerů Collegia Mariana, jenž se konal 3. 5. 2018 v divadle ABC. Méně obvyklé prostředí i dramaturgie večera vedla k mnoho otázkám a postřehům, jež studenti vtělili i do svých kritik. Z pochopitelných důvodů nemůžeme publikovat úplně všechny texty, a tak vybíráme alespoň tři, které do velké míry vystihují všechna hlavní stanoviska a názory.

Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem nabízí letos o Velikonocích dvě produkce Händelova Mesiáše. Nejslavnější oratorium a jedna z ikonických skladeb svého autora i doby zazněla v Dvořákově síni Rudolfina s oslňujícím leskem a virtuozitou.

Pražské jaro letos nabídlo dvě velmi neobvyklá setkání se starší španělskou hudbou, dva koncerty a dva rozdílné programy, pod nimiž byl ale v obou případech podepsán Aarón Zapico, cembalista a umělecký vedoucí dvou ansámblů (Concerto Zapico a Forma Antiqua). První vystoupení v kostele sv. Anny (Pražské křižovatce, 28. 5.) bylo plně věnováno instrumentální hudbě pro drnkací nástroje od konce 16. do 18. století. Ve skromném složení barokní kytara (Pablo Zapico), teorba (Daniel Zapico) a cembalo rozehrála trojice bratrů dlouhou řadu tanců a variací. Dominovala tvorba španělských skladatelů či úpravy italského repertoáru.