Collegium 1704 v čele s Václavem Luksem nabízí letos o Velikonocích dvě produkce (27. 3. a 3. 4.) Händelova Mesiáše. Nejslavnější oratorium a jedna z ikonických skladeb svého autora i doby zazněla v Dvořákově síni Rudolfina s oslňujícím leskem a virtuozitou.
Snad největší obdiv vzbudil (zcela zaslouženě) sbor: od And the glory of the Lord až po závěrečné Worthy is the Lamb a Amen, bylo jedno číslo za druhým ve znamení takřka strojové přesnosti, zároveň však s plastickými, někdy i přímo vlnícími se frázemi, s pevným, ale měkkým a přitom průrazným tónem. V podobném duchu lze mluvit též o precizní hře orchestru, relativně početně obsazeném, včetně silného continua.
Händelova prvotní koncepce byla zvukově spíše střídmá, větší zvuk se však postupem zažil a přispěl k monumentalitě, bez níž si některé části dnes ani nedovedeme představit. Větší zvuk nepochybně Rudolfinu sluší, Václav Luks však zároveň neustále dbal o jeho konkrétnost a brilanci. Zjevnou maximou interpretace byla virtuozita, která ovlivnila i volbu temp, leckdy až překvapivě rychlých (nemluvě o pokynech skladatele). Většina čísel tím nijak netrpěla, naopak dostala náboj až strhující, což zároveň napomohlo i udržet tah (a pozornost) po delší čas, než je třeba obvyklé. Rubem této mince však byly občasné rozpory mezi výrazem hudby a smyslem textu (např. v prvním dílu árie But who may abide) nebo možnostmi zpěváka plně rozeznít svůj hlas, neřkuli skutečně virtuózně ozdobit part.
Sestava sólistů večera byla sice velmi dobrá, s krásnými témbry, musela by být ale zcela špičková, aby se vyrovnala orchestru a sboru a především (tempovým) představám dirigenta. Sopranistka Giulia Semenzato a tenorista Krystian Adam měli v tomto směru lepší pozici než altista Benno Schachtner a basista Krešimir Stražanac. Všichni však obstáli se ctí a v číslech Thus saith the Lord nebo Thou art gone up on high i tito dali plně zazářit svým hlasům. Hlavní smysl večera, totiž vytvořit jedinečný zážitek, se rozhodně zdařil – standing ovations byly zasloužené.
