Dvořákova opera Jakobín zahájila novou operní sezonu Národního divadla Brno, jejíž druhá část s sebou přináší Rok české hudby 2024. Jakobín sice patří spolu s Čertem a Káčou vedle všeobecně uznávané a ve světě hrané Rusalky do trojice u nás nejčastěji uváděných skladatelových oper, avšak, jak víme, české opery se u nás po době, kdy bývaly stálou součástí tak zvaného kmenového repertoáru našich divadel, uvádějí málo. Tím větším svátkem může uvedení české opery být, tím víc se na ně čeká. Brněnské Národní divadlo chystá v této sezóně tři české opery, po Jakobínovi na začátku února 2024 novou inscenaci Smetanova Dalibora v režii „nejčeštějšího“ anglického operního režiséra Davida Pountneyho, který má ve svém repertoáru čtrnáct českých oper. V době, kdy byl Pountney uměleckým šéfem a intendantem Welsh National Opera v Cardiffu, si vybral v roce 2016 jako hudebního ředitele opery našeho výtečného dirigenta Tomáše Hanuse, který působí v Cardiffu dodnes a nastuduje brněnského Dalibora s ním. Následovat bude nová inscenace Dvořákovy Rusalky v režii Davida Radoka a pod taktovkou šéfdirigenta Marka Ivanoviće, máme se tedy na co těšit. 

Opera Gaetana Donizettiho Nápoj lásky, jím samotným označená jako „melodramma giocoso“, je psána na libreto Felice Romaniho podle libreta Eugena Scriba pro Auberovu operu Lektvar (Le philtre). Ve víceméně lidové komedii najdeme typy postav známých z italské commedie dell’arte, mastičkář Dulcamara je ve své podstatě typický Dottore, Belcore je Miles gloriosus (chvástavý voják), Nemorino sentimentální Pierot, Adina – Kolombina. A ti všichni mají před sebou pěvecké party plné náročného bel canta.

Operní pěvkyně Juliana Grigoryan se nedávno, na začátku června, představila v Miláně jako Druhá žínka v historicky prvním provedení Dvořákovy Rusalky na jevišti Teatro alla Scala. V březnu příštího roku ji čeká role Liu z Pucciniho Turandot v newyorské Metropolitní opeře. Loni získala první cenu v soutěži Plácida Dominga Operalia a také v soutěži Stanisława Moniuszka ve Varšavě. Na koncertě pořádaném agenturou Nachtigall Artists v Rudolfinu se 26. června předvedla v tom nejlepším světle. Je vždycky výhodné pro všechny zúčastněné strany, když se agentuře podaří představit talentovaného pěvce hned na začátku jeho kariéry.

Je to zvláštní pocit, když si uvědomíte, že k prvním představitelkám titulní hrdinky opery Richarda Strausse patřila roku 1906 v Berlíně, rok po drážďanské světové premiéře, Ema Destinnová. Připomene nám to, jak musela tato opera být tehdy šokující. Platilo to ovšem už pro její předlohu, hru Oscara Wildea, podle níž vytvořil skladatel libreto opery. Podivný příběh z doby prvních křesťanů, konflikty mezi Židy a římskými vládci, barbarská nenávist i vášeň ve chvíli, kdy je všechno dovoleno. Konfliktní společnost žijící v silně rozvolněných vzájemných vztazích má protipól ve vznikajícím křesťanství, jehož představitele, Jana Křtitele, Jochaanana, vězní tetrarcha Herodes Antipas v cisterně. Vězňův hlas, vyčítající Římanům jejich nemravný život, zaujme Herodovu nevlastní dceru Salome, jíž tetrarcha věnuje mnohem větší pozornost, než by jako její nevlastní otec měl a směl.

Zachtělo se nám nové Figarovy svatby v Mozartově památném Stavovském divadle. Je to vždycky očekávaný svátek, tak pro něj pokaždé zvolíme ten nejonačejší inscenační tým. Abychom si to užili všichni. Diváci, Mozart, my v operním souboru…

Rusalka je jedna z českých oper, které lákají k inscenování po celém světě. Sám Antonín Dvořák v to za svého života příliš nedoufal, trápil se tím, že se jeho opery v zahraničí nehrají. Poslední opera Armida je skladatelovým závěrečným pokusem zkomponovat hudebně dramatické dílo se světovými parametry. Jenomže bezprostřednost je nejvzácnější dar. Pokud kumštýř poslouchá svou přirozenost, to, v čem je on sám originální, daří se mu nejlépe. Proto je Rusalka tak často uváděna v cizích krajích. Zvláštní quasi pohádkový námět, dobré libreto Jaroslava Kvapila a kouzelná romantická hudba. Měla svou světovou premiéru před sto dvaceti dvěma lety (31. března 1901) v pražském Národním divadle. A ve staroslavném Teatro alla Scala v Miláně ji poprvé hráli až teď, 6. června roku 2023. Vedení divadla, jehož intendantem a uměleckým ředitelem je Dominique Meyer, pozvalo českého dirigenta Tomáše Hanuse a italskou režisérku Emmu Dante, aby vytvořili inscenaci opery, která je pro La Scalu vskutku nezvyklá. Repertoár zdejšího operního domu operami tohoto druhu, jak dobře víme, právě nepřekypuje. Nejsou tu na ně zvyklí.

Inscenace Wagnerovy opery Tannhäuser Romea Castellucciho měla premiéru v Bayerische Staatsoper München už v květnu roku 2017 pod taktovkou Kirilla Petrenka. Obnovena tam byla o dva roky později, dirigovala ji Simon Young, a v červenci 2021 ji nastudoval Asher Fisch. Letos ji přenesli na Osterfestspiele Salzburg, založeném, jak víme, Herbertem von Karajanem, a svůj Gewandhausorchester Leipzig řídil Andris Nelsons. Tannhäuser Romea Castellucciho, který je jeho režijním i výtvarným tvůrcem včetně light designu, je plný vícenásobných symbolů. Vede diváky pomocí většinou jasně čitelných výtvarných metamorfóz Wagnerovým dílem o podobách lásky, spasení a odpuštění. Tannhäuser je tu však do značné míry pasivní bytostí, která nikdy nedokáže být v pravou chvíli na správném místě, je ztracenou existencí, za jejíž spásu bojují jiní.

Aerofilms zprostředkovaly v sobotu 19. května další přenos z Metropolitní opery v New Yorku, novou premiéru Mozartova Dona Giovanniho, a tentokrát jsme měli naše želízko v ohni. Adam Plachetka si zazpíval a zahrál Giovanniho sluhu Leporella v inscenaci, kterou režíroval Ivo van Hove. Jak už to tak někdy bývá, Metropolitní opera si vyhlédla inscenaci, která měla premiéru v pařížské Opéra Bastille v roce 2019. V únoru loňského roku ji v Paříži uvedli v obnovené premiéře, a to už v koprodukci s Metropolitní operou. Přímý přenos z Met zprostředkoval nejen rozhovory se sólisty, ale také s režisérem Ivo van Hovem a scénografem a světelným designerem inscenace Janem Versweyveldem.

Operní dramaturgové mají u nás těžký život. Když chtějí vzbudit zájem o jinou Dvořákovu operu, než je všeobecně uznávaná Rusalka a nespokojí se s opakováním těch dvou oper, které Rusalce předcházely, totiž s Jakobínem nebo s Čertem a Káčou, jsou nuceni dramaturgicky upravovat některou z jeho oper, které jsou ve valné většině téměř nehratelné. Odstrašujícím příkladem je Dvořákova operní prvotina Alfréd, zkomponovaná v až hrozivě epigonském stylu napodobujícím Richarda Wagnera. Víme, že Antonín Dvořák nebyl rozeným divadelníkem a na jeho hudebně dramatických dílech je to znát. Jeho poslední opera Armida, v níž svedl nerovný boj s mnohomluvným libretem Jaroslava Vrchlického inspirovaným Tassovým Osvobozeným Jeruzalémem, je stižena dvořákovsky rozvláčnou strukturou opery plné proporčně nevyrovnaných výjevů.

Cecilia Bartoli není jen operní zpěvačka, při svém temperamentu zvládá zároveň i manažerské posty, od roku 2012 je uměleckou ředitelkou Svatodušního festivalu v Salcburku a od počátku ledna ředitelkou Opéra de Monte Carlo. V roce 2016 iniciovala vznik orchestru barokních nástrojů Les Musiciens de Prince-Monaco, s nímž do Prahy přijela, a který je v její Opéra de Monte Carlo rezidenčním orchestrem. Vede jej od roku 2019 jako šéfdirigent Gianluca Capuano. Jede-li Cecilia Bartoli koncertovat s doprovodným orchestrem, aby připomněla velkého barokního kastráta Farinelliho (Farinelli a jeho současníci), pak neváhá ani chvíli a ke svému zpěvu připojí i herecké etudy na téma hostující hudební společnosti. Na pódiu je připraven cestovní kontejner, z něhož jakýsi dejme tomu komorník, garderobiér, obratně postaví pro pěvkyni minišatnu s líčícím stolkem a je připraven ji oddaně obsluhovat, starat se o ni. Orchestr má s sebou výrazné instrumentální osobnosti, které jsou nadány také schopností improvizace a všem nechybí smysl pro humor. Cecilia Bartoli se postupně rozezpívává, dokonce bych si dovolila říct, že celý večer vrcholí až závěrečným přídavkem, v němž je v bohatých koloraturách Farinellimu nejblíže. Nejen co do bohatých melismat, ale také v podobě barokně bohatého zlatého kostýmu s ostře červenými pštrosími pery. Od jednotlivého čísla k dalšímu postupuje Bartoli s přestávkami, které jsou naplněny převleky, hraným odpočinkem i vtipnou interakcí s garderobiérem, který zjevně ovládá dobový tanec a „donutí“ pěvkyni, aby vystřihla krátký temperamentní taneček.