Základnou operní inscenace je hudební realizace její partitury, avšak ničím víc než jen její pouhou základnou. V Národním divadle, přesněji řečeno ve Státní opeře, se rozhodli, že koncertně provedou Donizettiho Luciu di Lammermoor. Nový hudební ředitel Státní opery Andrij Jurkevyč tedy nastudoval operu s orchestrem, sborem (sbormistr Adolf Melichar) a vybranými sólisty. V titulní roli se představila Lucie Kaňková, která po svých někdejších úspěších v Mezinárodní pěvecké soutěži Antonína Dvořáka v Karlových Varech se postupně zúčastnila dalších mezinárodních soutěží a nastoupila slibně se rozvíjející divadelní a koncertní kariéru.

Je sobota 10. března a v Liberci začíná premiéra Pucciniho opery Madama Butterfly. Orchestr zní zpočátku pod vedením italského dirigenta Paola Gatta hodně razantně, jako by v celoorchestrálním zvuku postrádal hierarchizaci nástrojů, později se během prvního jednání srovná a zklidní a působí jako přesvědčivá složka operního představení, která respektuje řád divadelní inscenace. Stejně razantně vstupuje na proscénium Ital Paolo Lardizzone, jehož hlas zní v typickém italském modu – s naplno otevřeným krkem a v téměř neutuchajícím forte.

Ostravské Národní divadlo moravskoslezské se už podruhé připojilo k programu Musica non grata, který pořádá pražské Národní divadlo za finanční podpory Velvyslanectví Německé spolkové republiky. Svůj ostravský cyklus pojmenovalo Opery terezínských skladatelů a v jeho rámci již uvedlo Zásnuby ve snu od Hanse Krásy (premiéra 17. 2. 2022), které představilo 20. listopadu 2022 také na jevišti pražské Státní opery, kde měla tato opera v květnu roku 1933 svou světovou premiéru. V rámci tohoto programu už ostravská opera inscenovala trojici oper dvou terezínských skladatelů, po Krásových Zásnubách ve snu uvedlo dvojici jednoaktovek Viktora Ullmanna Rozbitý džbán (1942) a Císař Atlantidy aneb Odepření smrti (1944), chystají také operu Šarlatán od Pavla Haase. Všechny tyto skladatele potkal týž osud – jejich pobyt v Terezíně ukončil transport do Osvětimi, kde byli popraveni…

Další operou sledovaného Mezinárodního hudebního a kulturního projektu Musica non grata, který organizuje Národní divadlo v Praze s finanční podporou Velvyslanectví Spolkové republiky Německo Praha, je komická opera Alexandra Zemlinského (1871–1942) Šaty dělají člověka, Kleider machen Leute. Skladatel ji vytvořil na libreto Leo Felda podle povídky Gottfrieda Kellera. Premiéra první verze opery byla ve vídeňské Volksoper 2. října 1910, finální verze měla premiéru v pražském Novém německém divadle, nynější Státní opeře, kde Zemlinsky působil v letech 1911–1927 jako dirigent.

Operní soubor Moravského divadla Olomouc pokračuje pod svým novým vedením v předem oznámeném trendu směřujícím k osobitému inscenačnímu řešení jednotlivých oper. Po lehce kontroverzním výkladu Dvořákovy Rusalky bratry Cabanovými uvedlo Bartókovu operu Modrovousův hrad na sugestivní libreto Bély Balázse. Uvedlo ji v jazyce originálu, tedy v maďarštině, s českými a anglickými titulky a přizvalo režisérku Danielu Špinar, v letech 2015–2022 ředitelku, tedy tehdy ještě ředitele Činohry Národního divadla.

V tyto napínavé předvolební dny umělecký zážitek obzvláště potěší. Neděle 8. ledna uvítala na uzavřeném jevišti Stavovského divadla pány Jiřího Hájka (zpěv) a Zdeňka Klaudu (klavír), kteří v tomto neobvyklém komorním prostředí uvedli písňový cyklus Franze Schuberta (1797–1828) Zimní cesta (Winterreise) na texty básní jeho generačního souputníka Wilhelma Müllera (1794–1827). Schubert jej zkomponoval rok před svou smrtí a všimněme si, že skladateli i básníkovi byla dopřána opravdu jen velmi krátká doba života. Původně je cyklus psán pro tenor, ale často jej zpívají například barytonisté, jak se stalo i teď. Čtyřiadvacet písní je pestrobarevným kaleidoskopem výpovědí, které nám sděluje osamělý poutník konfrontující se se svými pocity a zážitky. Jako korálky navléká postupně jednotlivá témata v barvitých obrazech, které v něm vzbuzují nejen osobní vzpomínky, ale i krajina, jíž kráčí.

Je až dojemné, jak se někteří lidé brání všemu, co se dotýká tzv. posvátných jistot. Většina z nich se brání dokonce dřív, než se s tou danou věcí seznámí. „Srdce (jim) krvácí“ na potkání. Dominik Duka žaloval brněnské divadlo kvůli představení, které vůbec neviděl, tzv. „Slušní lidé“ v bleděmodrých tričkách na svých ctihodných pupcích blokovali jeviště, aby představení hostujícího souboru nepokračovalo. Soudně stíhaný šantala kandiduje na prezidenta. Obrací se vám z toho žaludek? Je proč. Tak jsem v Olomouci viděla novou Rusalku, která měla premiéru v pátek 16. prosince. Události v kultuře ČT art uvedly z inscenace pár nesouvislých a necitlivě vybraných ukázek – někteří televizní diváci propadali zděšení. Jak někdo může!? Hrůza, děs. Jak si to vůbec někdo může dovolit?

„Naše Prodanka bude veselá, barevná a potěší všechny generace diváků!“ zve režisér.“ Ano, je veselá a barevná.

Růžový kavalír je jednou ze šesti oper, k nimž Richardu Straussovi vytvořil libreto Hugo von Hofmannsthal. Jeho světová premiéra byla v Drážďanech na začátku roku 1911 a o pět týdnů později, už 4. března, ji hrálo pražské Národní divadlo. Tehdy bývala dramaturgie operních divadel nějaká pružnější, než je tomu teď. Na operu tohoto typu si mohou troufnout pouze velká operní divadla, před třemi lety uvedlo Růžového kavalíra Národní divadlo Brno, v pražském Národním divadle jej v listopadu 1996 úspěšně dirigoval Jiří Kout za režie Juraje Herze.

Málokterá Janáčkova opera je tak interpretačně obtížná jako Věc Makropulos. Skladatel ji zkomponoval ve zralém věku svých sedmdesáti let. Svět této opery přináší nezvykle věcnou hudební řeč, která zprostředkovává filozoficky zaměřenou sazbu tohoto díla, jehož libreto si skladatel upravil podle stejnojmenné hry Karla Čapka. Má-li být hudební složka opery divadelně sdělná, měl by se dirigent i ostatní interpreti této racionalitě do značné míry podřídit – pokud k tomu mají chuť a vidí dílo z tohoto hlediska. Pak by ovšem mohla hrozit až ledově chladná inscenace, s níž málokterý divák souzní. Soubor Welšské národní opery se dokázal k této Janáčkově opeře přiblížit až neuvěřitelně. Není divu, když se Janáčkovým operám věnoval už celá desetiletí pod vedením dirigenta Charlese Mackerrase a režiséra Davida Pountneyho, který divadlo ještě nedávno vedl. Právě Pountney, který má ve svém osobním repertoáru na čtrnáct českých oper, angažoval před šesti lety Tomáše Hanuse jako hudebního ředitele. Welšská národní opera uvádí Věc Makropulos v edici Tomáše Hanuse, Jonáše Hájka a Annette Thein, kterou vydalo vydavatelství Bärenreiter Praha. V koprodukci se Scottish Opera měla inscenace premiéru v Cardiffu nedávno, 16. září tohoto roku. 18. listopadu ji pak v Brně uvedl festival Janáček Brno.