Ve Vídeňské státní opeře měla Dvořákova Rusalka režírovaná Svenem-Ericem Bechtolfem premiéru už před deseti lety, v roce 2014, tehdy pod taktovkou Jiřího Bělohlávka. Tuto inscenaci opakují ve Vídni čas od času vždy s jiným sólistickým obsazením, tentokrát byla součástí bloku tři představení a dirigoval je opět Tomáš Hanus, hudební ředitel Velšské národní opery (WNO) v Cardiffu, mimochodem Bělohlávkův první student dirigování.
Vezmeme-li v úvahu dlouhou inscenační cestu Dvořákovy Rusalky od její světové premiéry v roce 1901 až do současné doby, nijak nás nepřekvapí, kolika různými interpretacemi už Rusalka prošla. Od pohádky pro děti, pro které byla mnohdy první operou, kterou navštívily, rostla Rusalka přes freudovské interpretace až do dnešních dnů. Inscenace Svena-Erica Bechtolfa ve Vídni je jedním ze zastavení na její cestě. Bechtolfův inscenační výklad pokračoval v tendenci verzí s interpretací poznamenanou freudovskou psychoanalýzou. Jeho pohled na Dvořákovu Rusalku je sice neotřelý, ale rozporuplný. Některá místa mají blízko k poetičnosti (počátek vztahu Rusalky a Prince, Princova smrt), výrazně naivistický je crazy výstup milenecké dvojice nebo spíš znuděných manželů na hudbu svatební polonézy, opět z jiné kapsy je Ježibabino podříznutí Kuchtíka, které neslouží jen k její potěše, protože si na jeho krvi pochutnává nejen ona, ale také Lesní žínky. Odehrává se doslovně podle jejích slov „…tohle vyžle posílá mi k snědku?“. Zvláště tyto dva výjevy vyčnívají z Bechtolfovy Rusalky ještě i po deseti letech stále stejně podivně. Zcela jinou inspiraci našel režisér v obrazu Reného Magritta Die Liebenden (fotografie známého obrazu je v programu k inscenaci). Princova smrt je poetická, nadreálná, Rusalka přivazuje umírajícího Prince černým šálem k tlejícímu stromu tak, že zakryje i jeho obličej… Rusalčin „vodní“ svět, zde spíš jakési ledové království, je ve scénografii Rolfa Glittenberga oddělen od světa lidí průsvitnou stěnou, za níž vidíme některé postavy jen jako siluety.
Sólistické obsazení bylo velmi zajímavé, jako Rusalka se představila Corinne Winters, která byla ideální interpretkou po herecké a pohybové stránce, ale pro pěveckou interpretaci zvolila temnější zabarvení vyšší polohy hlasu a zbavila tak Rusalku jemnosti a éteričnosti, která přinejmenším pro kontrast k Cizí kněžně a Ježibabě k této postavě přece jenom neodmyslitelně patří. S představitelem Prince v podání Pavla Černocha, jehož výkon dosvědčil, že je bezpochyby po všech stránkách jedním z nejlepších představitelů této role, vytvořili přesvědčivý pár, jehož setkání bylo výstižné herecky i pohybově. Ježibaba interpretovaná Okkou von der Damerau kouzlila svým mezzosopránem vyrovnaným ve všech hlasových polohách, Adam Palka bude své pěvecké a herecké pojetí Vodníka jistě ještě dále prohlubovat. Eliška Weissová jako Cizí kněžna se prezentovala svými plnokrevnými výškami, ale projevila matnější znělost střední hlasové polohy. Barytonové role Hajného a Lovce zněly měkce od Stefana Astakhova i Nikity Ivasechka, Kuchtíkův part podala Margaret Plummer na patřičné úrovni, krásně spolu ladily hlasy tří lesních žínek (Anna Voshege, Juliette Mars, Daria Sushkova).
Hudební složka je bezesporu hlubinou bezpečnosti této inscenace. Dirigent Tomáš Hanus má mimořádné pochopení pro hudbu Antonína Dvořáka, mimochodem, v roce 2023 s úspěchem nastudoval historicky první Dvořákovu Rusalku v milánské opeře La Scala. Ve Vídni je orchestřiště na úrovni první řady diváků, jak svého času prosadil Herbert von Karajan. Tedy přesně opačně, než je tomu v bayreuthském Festspielhausu, kde je orchestřiště naopak skryto zraku diváků, aby nic nerušilo dění na scéně a aby se obecenstvo plně soustředilo na zpívající herce.Tomáš Hanus dokáže hudbu propojit s jevištním děním jako málokterý operní dirigent, dodává mu dramatický vzruch a živost, propojuje jednotlivé výjevy v neustálé proměnlivosti lyrické i dramatické do bohatě se stupňující divadelnosti. Druhé a třetí jednání zároveň vyznívá jako strhující proud symfonické hudby. Je až zvláštní, nakolik je vyznění Dvořákovy hudby potencováno postavením orchestru a dirigenta. Symfonicky bohatý zvuk vídeňského orchestru je pod Hanusovým vedením neustále vyrovnáván se zpěvem sólistů a dirigent nedovolí, aby jej přehlušoval. Jde-li orchestrální part do fortissima, pak vždy v souladu s gradací pěvecké složky. Diváci mohou sledovat, do jaké míry dirigent s orchestrem pracují v rámci daného okamžiku, nakolik jsou soustředěni na vzájemnou spolupráci. Ve Vídni můžeme simultánně sledovat jak jeviště, tak dění v orchestřišti. Zejména u takových oper, jako je Rusalka, je tento zážitek velmi obohacující.
Psáno z reprízy 4. dubna 2024 (25. představení této inscenace Rusalky ve Wiener Staatsoper).
Antonín Dvořák: Rusalka.
Libreto Jaroslav Kvapil
Dirigent Tomáš Hanus
Režie Sven-Eric Bechtolf
Scéna Rolf Glittenberg
Kostýmy Marianne Glittenberg
Světelný design Jürgen Hoffmann
Choreografie Lukas Gaudernak
