S Tigranem Mansurjanem (1939), nejvýznamnějším současným arménským skladatelem, jsem si (po Skypu) chtěl původně povídat hlavně o jeho Requiem, za jehož nahrávku vydanou ECM byl nominován na Grammy a obdržel za ni prestižní International Classical Music Award; plánoval jsem to kvůli chystanému brněnskému provedení tohoto díla letos v lednu v podání Filharmonie Brno Czech Ensemble Baroque Choir pod taktovkou Alexandra Liebreicha a za přislíbené účasti autora. Nakonec jsme se k Requiem dostali až na konci dlouhého rozhovoru, kdy v Jerevanu odbíjela už skoro půlnoc.

Proslulou klavíristku Elisabeth – či Jelizavetu Iljiničnu, jak nadšeně svolila, abych ji oslovoval – Leonskou čeká gró její letošní spolupráce s Filharmonií Brno a jejím šéfdirigentem Dennisem Russellem Daviesem v prosinci, „v předvečer“ beethovenovského roku, kdy ve dvou týdnech provede v brněnském Besedním domě všech pět Beethovenových klavírních koncertů. My jsme si však povídali při příležitosti zářijového zahajovacího koncertu sezony brněnské filharmonie, kdy vůbec poprvé ve své dlouhé kariéře hrála třetí klavírní koncert Bély Bartóka. Bylo logické, že jsme rozhovor otevřeli právě tímto tématem.

Není jednoduché pořizovat rozhovor s člověkem, se kterým jste prakticky v denním kontaktu a vedle čistě pracovních záležitostí s ním probíráte i jiná, hudební i mimohudební témata. Proto jsem se za Dennisem Russellem Daviesem, čerstvým šéfdirigentem a uměleckým ředitelem Filharmonie Brno, rozjel v době, kdy jsme se alespoň částečně mohli oprostit od pohlcení plánováním brněnských sezon. Vyrazil jsem za ním do Lince, města, kde strávil patnáct let v čele Brucknerova orchestru a kde je momentálně doma. Dodnes se řada lidí podivuje nad tím, jak je možné, že se rozhodl kývnout na nabídku brněnské filharmonie. Dennis Russell Davies je osobnost, po které by jistě rád sáhl kdejaký zahraniční orchestr zvučného jména. Udivuje uměleckými kvalitami (jako dirigent i jako klavírista), výčtem prvotřídních těles, která dirigoval, rozsáhlým repertoárem, ale také lidskou stránkou a empatií. Tu prozradilo i přivítání v podobě roztomile vyslovené věty v češtině: Ahoj, vítám tě v Linci!

Alfred Schnittke je jedním z nejvýraznějších a nejnaléhavějších „hlasů své epochy“. V tom bývá oprávněně pokládán za přímého pokračovatele Dmitrije Šostakoviče. Však se také oba tvůrci již za života dočkali až nebývalé slávy (vykoupené ovšem strastmi) a v jistých obdobích svými premiérami vyvolávali podobnou atmosféru elektrizujícího očekávání a magického podtextu. U nás zní Šostakovič z koncertních pódií celkem pravidelně, Schnittke méně, ale zdá se, že se to v poslední době zlepšuje – nachází si stále širší publikum i okruh interpretů (včetně orchestrů), což mohu potvrdit z vlastní zkušenosti dramaturga i posluchače.

Přes své mládí má americký dirigent Case Scaglione za sebou již řadu úspěchů a cenných zkušeností a nikoli neprávem mu je předvídána velká budoucnost. Svou pověst výjimečné umělecké osobnosti naplnil i v Brně, kam si ho místní filharmonie od první spolupráce v roce 2016 zve do každé další sezony. V té stávající se Scaglione představí brněnskému publiku již potřetí, a to jako dirigent abonentních koncertů, na nichž spolu s brněnskými filharmoniky uvede 1. a 2. března v Besedním domě Šumařovo dítě Leoše Janáčka, Folk Songs Luciana Beria a Symfonii č. 2 Roberta Schumanna. S lehce pozměněným programem (Beria nahradí Szymanowského Druhý houslový koncert s Milanem Palou jako sólistou) bude o týden později svědkem Scaglioneho spolupráce s brněnskou filharmonií i moderní sál Národního hudebního fóra (Narodowe Forum Muzyki) ve Vratislavi. Scaglioneho jsem telefonicky zastihl na dovolené v jeho rodném Texasu, kam se v posledních letech vrací již jako člověk, který našel svůj nový domov v Berlíně.