Nezapomínejme, že jsme ve snu. Duo SKUTR režíruje Juliettu

„To jsem tedy zvědav, jak to bude fungovat,“ kroutí skepticky hlavou Lukáš Trpišovský k pobavení všech přítomných, když scénograf Martin Chocholoušek s diodou v mobilu předvádí jistý světelný efekt na maketě scény. „Na příští zkoušku mobily a čelovky sebou!“ zaznívá se smíchem z pléna. Připočítávám ještě tvarohové koláčky a termosky s čajem a kávou s mlékem. A nositele zvučných jmen a hlasů: Mastro, Gurbaľ, Kněžíková, Málková, Vomáčková, Šťáva, Koplík, Kettner… Tak si budu pamatovat zkušebnu NDM v Ostravě v jedno březnové pondělí roku 2019 a první zkoušku na slavnou operu Bohuslava Martinů, v níž si divák postupně uvědomuje, že jde o sen. Já si však ten svůj uvědomil okamžitě. Jako novinář ale především jako divák totiž jen málokdy můžu být osobně u samotného zrodu, ve chvíli, kdy se vše počíná skládat z jednotlivých atomů. Ostravskou Juliettu aneb Snář má v rukou režijní duo SKUTR. A já ani nedutám a jen mačkám spoušť fotoaparátu.

Zatímco při úvodní prezentaci hovořil Lukáš Trpišovský o psychoanalýze a Freudovi, Martin Kukučka pojmenoval několika větami jako základní inscenační východisko strach. „Teď jsi nám to výrazně zjednodušil,“ oddychuje si v tu chvíli jedna ze sólistek. Dirigent Jakub Klecker trpělivě a čitelně dává nástupy od pultu s notami, paní korepetitorka Ivana Hotárková má na tom svém klavírní výtah, do něhož se musela vejít celá symfonická partitura a podává u pianina vpravdě atletický výkon. Martin v úzkém kontaktu s umělci rozhýbává situace, plynně osciluje mezi češtinou, slovenštinou a angličtinou. Lukáš se u stolu s notami v ruce snaží hlídat celek a souvislosti napříč operou. Ty by pro zaujetí některým detailem mohly utéct ze zřetele a o tři situace později se vrátit jako bumerang. Mnohé z toho, co uvidíme na jevišti, je dopředu připravené. Ale v mnohém si SKUTŘI nechávají svobodu a teprve na zkoušce, s kreativní účastí pěvců, vyplňují obrysy těmi nejmenšími detaily. Tak se třeba jediná scéna dlouhá sotva pár minut modeluje dvě hodiny. Martin si pochvaluje Lukášovu přítomnost, jako jakousi autoritu v pozadí, díky níž se nemusí cenzurovat. A na lecčem nejsou dopředu vůbec domluveni.

Julietta – vizualizace (Martin Chocholoušek)

Úvodní scénu jste vystavěli kolem šátku jako symbolu Julietty, o kterém bude zmínka mnohem později. Předpokládám, že na něm jste se dohodli… MK: Vůbec ne! Ale já přece Lukáše znám, vím, co ho může zajímat a oslovit. A proto pracuji s věcmi, které by ho mohly bavit. Zároveň mi on nechává prostor na ozkoušení nápadů a často se stane, že po zkoušce přijde a řekne, že je to nesmysl. LT: Ale zrovna ten šátek mi přišel docela dobrý… MK: A já na Lukášovi okamžitě vidím, že ho šátek baví, a že ho jako motiv můžu dál rozvíjet. Jak jste řekl – my známe obrysy a baví nás je s herci naplňovat. Vy jste měl možná dojem, že jsme vše dopředu připravili, ale ono to vzniklo až zde!

A zcela zjevně vás k řadě detailů inspirují sami herci. MK: Jako třeba Luciano Mastro coby Michel; sám jste si všiml, jak živě a jemně reaguje, a já hned vím, co si s ním můžu dovolit. Že můžu jít do větších drobností.

Luciana Mastra jste spolu s dirigentem Jakubem Kleckerem obsadili do role Michela, vyznačující se naprosto specifickým stylem hudebním i vyjadřovacím. MK: Jde o výzvy. Potkat se s něčím novým a mít na to chuť je mnohdy lepší, než když jste něco už tisíckrát odzpíval. I my jako režiséři rádi objevujeme, co všechno ten který kus nabízí. A máme rádi zpěváky, kteří objevují s námi. A nezahrnují nás výklady typu: „To už jsem dělal čtyřikrát, tam jsme to hráli tak, tam zase jinak, nechoďte na mě s dalším pojetím…“ Nejradši máme dětskou radost z objevování. Nejen situací, ale i fascinující hudby.

Počítáte s tím, že divák nemá rád, když ho inscenátoři zahlcují vykonstruovanými detaily, které by pochopil až na potřetí? Které ho nutí přemýšlet, aby mu uteklo několik minut hudby? Které ho vedou k úvaze, jestli sám není natvrdlý, když nechápe…? LT: Často čtu, že divák nemá rád režisérismus, či jakou nálepku bychom zvolili. Dopředu ale neexistuje žádná záruka, že daná věc s daným výkladem bude či nebude fungovat. Umístit Prodanou nevěstu pod dálniční most může být skvělý nápad, který otevře úplně nový výklad a divák na ty reálie úplně zapomene. A nebo to může být úplně blbé. Jen proto, že ve snaze přiblížit se modernímu divákovi sehraji Prodanou nevěstu pod mostem. Nebo že Don Giovanni přijede Alfou Romeo. A tím se v nápadech vyčerpám a spolehnu se, že divák mi porozumí. Stejně tak vás může dostat konzervativnější výklad, který se drží díla. MK: My si tu svobodu ovšem dovolujeme u stolu. Na zkouškách nás věci začínají překvapovat. A okamžitě reagujeme, začne-li něco působit nepřirozeně, nedůvěryhodně. Protože co je uvěřitelné na jevišti, je uvěřitelné i pro diváka. LT: Je to jako když točíte ruletou… Když zamířím na inscenaci někoho jiného, většinou to pro mne znamená, že na ni půjdu několikrát. Poprvé tomu vůbec nemusím rozumět. Podruhé si můžu všimnout detailu, který mi všechno osvětlí, a já jen žasnu, jak jsem mohl být tak nedůvtipný. Jen tento absolutní zážitek, kdy vy jako divák s dílem komunikujete, nastane párkrát za život. Kdybyste ho dostal pokaždé, přejedl byste se. Je to jako s lidským štěstím…

Toto je zkrácená verze, kompletní článek v HARMONII 4/2019 (koupit)

Sdílet článek:

Aktuální číslo

Nejnovější