Tradici a zvyku navzdory: debut Simona Rattla s Českou filharmonií

Filharmonická sezona 2018/2019 je doslova nabitá událostmi a vzácnými hosty. Za nepsaný vrchol sezony byl ovšem považován dlouho dopředu vyprodaný debut britského světoběžníka Simona Rattla, který po dlouhých šestnácti letech v čele Berlínských filharmoniků vyměnil v roce 2017 Berlín za Londýn a první německý orchestr za nejstarší těleso metropole nad Temží, Londýnský symfonický orchestr. Zatímco pražské publikum slyšelo Rattla naposledy o tradičním narozeninovém koncertě Berlínských filharmoniků, který se odehrál na prvního máje 2013 ve Španělském sále Pražského hradu, abonenti České filharmonie si na dirigentův notně opožděný debut ve Dvořákově síni Rudolfina museli počkat až do 27. února 2019. Tak jako před šesti lety nechyběl na programu dirigentova prvního filharmonického hostování Antonín Dvořák, tak jako v roce 2013 byla na pódiu přítomna dirigentova manželka, mezzosopranistka Magdalena Kožená. Promotérsky neodolatelné vystoupení manželské dvojice Kožená-Rattle zaplnilo Rudolfinum do posledního místa, tentokrát ovšem naprosto ukázněným a koncentrovaným posluchačstvem, které dirigentovi představilo domácí publikum z jeho nejlepší stránky, totiž jako poučené, zvídavé a soustředěné auditorium, připravené účtovat s interpretačními a posluchačskými stereotypy.

 , foto Petra Hajská

V první polovině koncertu zaznělo jediné dílo – symfonická báseň Zlatý kolovrat op. 109, B 196 podle stejnojmenné balady Karla Jaromíra Erbena. Autorka průvodního slova Vlasta Reittererová shrnula snad všechna stereotypní hodnocení, stíhající toto Dvořákovo pozdní orchestrální dílo (1896), jemuž sousedství jiných skladeb spíše ubližuje, než prospívá, protože potřebuje prostor jen samo pro sebe. Neznat jeho krásy, po přečtení programu snad strávím úvod večera raději v předsálí, v obavách o kvality kompozice. Zahraniční dirigenti a s nimi i Simon Rattle nikdy nebyli oběťmi dávno vyčpělých a stereotypních hodnocení Dvořákova půlhodinového díla a pokud jej již nastudovali, pak většinou s respektem k jeho formální košatosti a obdivem k barvitosti Dvořákova instrumentačního mistrovství. Ne nadarmo se této polymelodické kompozici obdivoval jak Leoš Janáček, tak Arnold Schönberg a Gustav Mahler, jemuž náležela druhá polovina večera. Na rozdíl od Jiřího Bělohlávka a dalších českých dirigentů současnosti Rattle nic nedbal na navrhovaná krácení z pera Josefa Suka a nastudoval dílo v podstatě v úplnosti, až na vypuštění reprízy v úvodní scéně královy (druhé) návštěvy Dorničky a její macechy. „Verze Simona Rattla“ představila dílo jako vypravěčsky sevřené a žijící vlastním životem bez ohledu na literární předlohu, které se Dvořák držel ze čtveřice erbenovských symfonických balad nejpřiléhavěji. Filharmonikové hráli precizně a pozorně, lyrické pasáže nechali dýchat a dlouhé fráze adekvátně doznívat. Kompozici nesmírně prospěl návrat ke starému dialogickému usazení prvních a druhých houslí na protějších stranách pódia – když si skupiny houslí v závěru symfonické básně vzájemně předávaly milostné vyznání krále a Dorničky, aby je nakonec společně rozezpívaly ve smyčcovému plénu, každý pozorný posluchač pochopil, že stereofonní rozsazení houslí je smysluplné nejen v klasickém repertoáru, ale i Brahmsovi a Dvořákovi. Snad jen závěrečná gradace ve zvuku až straussovském mohla být zvukově stupňována ještě rafinovaněji. Rattle si ale Zlatý kolovrat užíval, entuziasticky jej dirigoval zpaměti (!) a zase jednou nastavil zrcadlo domácí tradici zakleté do slov: „Již Talich říkal… škrtal… dělal…“

 , foto Petra Hajská

Zatímco první polovina koncertu napínala posluchačskou pozornost, druhá polovina programu byla zkouškou interpretační tolerance a zvukové představivosti pro všechny mahleriány, uvyklé slýchat vokální symfonii Píseň o zemi v obsazení alty či hlubokými mezzosoprány, k nimž rozhodně nepatří hlas Magdaleny Kožené. Její ambice účinkovat v Mahlerových orchestrálních písních a symfoniích jsou pochopitelné, publikum ovšem musí skousnout nepoměr mezi průrazností jejího hlasu a instrumentačními nároky Mahlerových partitur. Kožená již účinkovala a nahrála řadu Mahlerových písňových cyklů a symfonií (č. 2, 4, Píseň o zemi). Píseň o zemi ovšem stojí a padá s obsazením mezzosopránového, nebo snad ještě lépe altového partu, s jehož nižšími rejstříky a občas i střední polohou musí mít nutně pěvkyně s hlasovými dispozicemi Magdaleny Kožené problém. Rozhodně jí byl nápomocen Rattle, který filharmoniky dynamicky krotil, jak jen to bylo možné, aby ve vyhrocených pasážích nepřekrývali sólové pěvce. Nenechal je tak ztroskotat, jak tomu bylo při posledním, bohužel velmi problematickém nastudování Písně o zemi s Bernardou Fink, Pavlem Černochem a Jiřím Bělohlávkem na zahajovacím koncertě 121. sezony v září 2016. Hned ve II. větě Písně o zemi Kožená prezentovala své umělecké přednosti (interpretace textu, jistota v až sopránové horní poloze) i rezervy (slabě znělá střední poloha). IV. část bych i s ohledem na dynamické extrémy Mahlerovy partitury označil za vysloveně problematickou. Proč by ovšem měla Magdalena Kožená účinkovat v Písni o zemi, pochopilo publikum v závěrečné půlhodinové VI. větě, kterou pěvkyně zbavila vší lkavě sentimentální neupřímnosti a introspektivně obrátila k nejnižší dynamice a závěrečnému tichu. Na pódiu nebyla Kožená sama. Partnerem jí byl novozélandský, spíše lyrický než hrdinný tenorista Simon OʼNeill, který s partem – klobouk dolů – neměl sebemenší potíže. Vedle Christiana Elsnera a Roberta Deana Smithe je tak pro mě v současnosti naprosto ideálním interpretem tenorového partu Písně o zemi. Pijácké hejskovství a drzost (I.) spolehlivě střídal s vypravěčskou obrazotvorností (III.) a bezstarostnou rozšafností (V.). Nebyl jen suverénním partnerem Magdaleny Kožené, byl jejím spolehlivým protipólem. Pódiu sebejistě vévodil Simon Rattle, který se širokýma rukama probíral houštinami Mahlerovy vokální symfonie na slova čínských básníků, a klestil tak v hutně instrumentované partituře místo na slunci sólovému hoboji Jany Brožkové, famózní flétně Naoki Sato, fagotu Jaroslava Kubity, lesnímu rohu Jana Vobořila a prvním houslím Jiřího Vodičky. Dirigentova vděku se filharmonikové dočkali kolektivně i stiskem ruky jmenovaným instrumentalistům. Publikum se účinkujícím po zásluze odvděčilo ovacemi ve stoje. Doufám, že na další hostování Simona Rattla nebudeme čekat desetiletí. A snad se vedle něj brzy dočkáme dalších dirigentských hvězd, které už dávno měly stanout před Českou filharmonií. Třeba Marisse Jansonse nebo Ivána Fischera.

Sdílet článek: