sobota, 3. říjen 2015

Norma ve Státní opeře: ovace ve stoje i bučení

Napsal(a) 

Foto Patrik Borecký Foto Patrik Borecký

Premiéra Belliniho Normy v pražské Státní opeře 2. října 2015 se nesla ve znamení bouřlivého nadšení i tvrdého odporu z řad posluchačů a diváků: po konci představení totiž publikum poctilo zpěváky potleskem ve stoje, zatímco režisér a scénograf byli dlouze a důrazně vybučeni. A dost možná, že tato ostrá polarita ve své křiklavé názornosti dobře ukazuje, kde leží v současné české operní produkci zakopán pes.

Norma – italská opera seria (nebo též tragedia lirica) první poloviny 19. století par excellence – patří k vrcholům bel canta a jako taková stojí a padá s pěveckým uměním: s krásou a především výrazovostí lidského hlasu, jenž je v estetice 19. století (a bel canto je v prvé řadě kategorií – více než hudebně-technickou – právě estetickou a dramatickou) chápán jako nejkrásnější hudební nástroj: Jsou to ony „dlouhé, dlouhé, dlouhé melodie“ (melodie lunghe, lunghe, lunghe) – tak se o nich vyjádřil nedlouho před svou smrtí sám Verdi –, v nichž se odehrává ono „jedinečné drama duší“, jak se můžeme dočíst v erudovaném a poutavém programu k inscenaci z pera Jitky Slavíkové. A domnívám se, že bez přehánění lze pěvecké výkony – i po oné dramatické a výrazové stránce – premiéry označit za excelentní. Ústřední roli ztvárnila sólistka Opery Národního divadla Marie Fajtová a bohatstvím svého vokálního projevu dokonale ztvárnila „spirituální portrét téhle divoké galské kněžky“, jak se o titulní postavě vyjádřil velký obdivovatel Belliniho opery Richard Wagner. Čistá intonace a kultivovaný tón byly samozřejmostí jejího projevu. Druhá ženská hrdinka, Adalgisa, v provedení Jany Horákové Levicové, nezůstávala za Fajtovou nikterak pozadu a svým temně zabarveným hlasem tvořila její ideální protiváhu. I společné výstupy obou hrdinek byly po hudební stránce úchvatné, jako například jejich – čistý a kultivovaný – zpěv v terciích, jenž tak pěkně vyjadřuje přátelství obou ženských postav. Neméně přesvědčivý byl i Aleš Briscein v roli římského prokonzula Pollioneho, a to jak v sólových výstupech, tak v duetech či v závěrečném tercetu na konci prvního dějství.

Foto Patrik Borecký Foto Patrik Borecký

Zatímco posluchačovo ucho tak mohlo být potěšeno, divákovo oko muselo po zhlédnutí inscenace hořce zaplakat. Opera – ani ta belcantová – totiž není pouze útvarem hudebním, nýbrž – a to především – útvarem divadelním. A mladý japonský režisér Tomo Sugao a slovenský scénograf Boris Kudlička se zřejmě zdráhali dát divadlu, co divadla jest: namísto posvátného lesa druidů či Normina obydlí tak byla divákům naservírována scéna, již tvořily holé kvádry, které se v dramaticky vypjatých partiích začaly pohybovat. A byť režie výjimečně v některých pasážích citlivě respektuje řeč hudby – tak je kupříkladu předehra pojata scénicky, což má dramatickou logiku (jakkoliv to je současná móda v evropských operních domech) v tom, že úvodní sinfonia je již sama o sobě „tematická“ (anticipuje árii Normy s Pollionem z druhého dějství a pasáže sboru Guerra, Guerra) –, celkově se přes dvě a půl hodiny trvání opery na scéně prakticky nic neděje: a ačkoliv lze namítnout, že „drama“ jakožto „drama duší“ (viz výše zmíněnou studii J. Slavíkové v programové brožuře) se odehrává především v nitru jednajících postav, tak je nutno konstatovat, že extrémním omezením scénické akce ztrácí opera na své pantomimické výmluvnosti (s níž Belliniho libretista Felice Romani, dramatik-libretista na úrovni, dílo koncipoval) a začíná diváka nudit. Chybí dokonce i tak důležité rekvizity jako dýka při Normině přemítání o zabití vlastních dětí. A pokud se na scéně něco odehrává, tak většinou proti smyslu děje: proč Pollione fotografuje Normu, Adalgisu a Norminy děti na konci duetu obou protagonistek? – A to, že kostýmy a další rekvizity tvoří nekoherentní mišmaš (druidové: vytahané svetry, džínové kalhoty a bundy, maskáčové kalhoty; Pollione a Flavio: ve stylu motorkářů; duté roury jako zbraně, atd.), už asi ani nikoho nepřekvapí. Z vizuální složky lze vyzdvihnout snad jen práci se světlem a projekce, jež citlivě podkreslují dění (z hlediska režie: spíše „nedění“) na scéně a podtrhují některé momenty libreta, jako třeba reference na svit luny. (O světelný design se postaral Wolfgang Göbbel, video měl na starosti Stanislaw Zaleski.)

Belliniho Norma na prknech Státní opery tak jako drama ožila jen z poloviny: coby ono „jedinečné drama duší“ – o to se postarali především výborní zpěváci, vyzpívávajíce niterné pocity a pohnutky jednajících postav –, zatímco drama ve smyslu scénické akce je zde téměř zašlapáno do země. Jinými slovy: kdo si přišel poslechnout Belliniho hudbu, jistě zůstal (jako posluchač) okouzlen; kdo však přišel na operu (tedy jako operní divák), musel zůstat nenaplněn. A to je škoda. – Opera tu totiž není k tomu, aby se provozovala jako „kostýmovaný koncert“ – jak jí předhazovala nechápající kritika hluboko do 20. století –, nýbrž proto, aby ožila na scéně se vším všudy jako souborné umělecké dílo. A to by mělo platit pro italskou belcantovou operu ne méně než pro hudební drama Wagnera, velkého obdivovatele Belliniho Normy.

Komentáře

Czech English French German Italian Portuguese Spanish

Tento web používá k poskytování služeb, personalizaci reklam, poskytování funkcí sociálních médií a analýze návštěvnosti soubory cookie. Používáním tohoto webu s tím souhlasíte.